I Musici

Texty Ivana Medka (44)

Program věnovaný nahrávkám proslulého italského souboru I Musici připravoval Ivan Medek pro Divadlo hudby – pro pořad, který se odehrál 12. února 1963. Zatímco dnešní hudební scéna je bohatě zaplněná ansámbly, které se věnují starší evropské hudbě, doba po druhé světové válce přinášela v tomto ohledu první objevitelské kroky. I Musici patřili k průkopníkům, díky nimž opět zněla třeba hudba Pietra Antonia Locatelliho či méně známá díla Mozartova, Bachova. Ivan Medek se samozřejmě pokouší charakterizovat typ hudebnosti a tvoření, které s sebou italský soubor přináší: „Z bohaté tradice italské smyčcové školy převzali tito umělci především péči o krásu zvuku, zpěvnost každé fráze, volné – co nejpřirozenější členění hudebních myšlenek. Jejich souhra, i když je brilantní, nepůsobí nikde dojmem drilu a touhy po efektu. Hrají spíš jakoby pro sebe s maximální uvolněností a hlavně s velkou muzikantskou radostí. A přesto je zde velmi mnoho rafinovaného kumštu, opírajícího se o dokonalou znalost stylu a dobových interpretačních nuancí.“

Úvod Medkova pořadu je ovšem překvapivý. Začíná aktuální úvahou nad tehdejší situací, kterou charakterizovaly diskuse a pochyby o přítomnosti i budoucnosti hudby, vedly se leckdy vyhrocené spory o právo skladatelů na nové, originální (a tím pádem někdy i zprvu nesrozumitelné) hudební výtvory. Kromě mnoha posluchačů nové hudby se ale objevovali právě i ti, kteří se s mnohem větším zájmem než k Čajkovskému, Chopinovi či Wagnerovi obraceli k hudbě starší. A dovedli v ní slyšet „i všechno velké bohatství hudebního života, originální invenci, zajímavé harmonie, plnost polyfonie a radost ze zvuku, zkrátka všechno to, co charakterisuje hudbu evropského baroka, to co ji činí tak blízkou nám dnešním lidem a konečně i to, co právě tuto hudbu spojuje s uměním nejnovějších směrů.“
***

Co se to vlastně děje s hudbou v poslední době? O čem se to vlastně diskutuje v odborných, filosofií přetékajících nebo zase všechnu filosofii odmítajících článcích specialistů, skladatelů a kritiků? Proč se mluví tak často o konci hudby, konci harmonie, konci melodie? Proč příliš radikálně odmítající soudy provokují na druhé straně možná i zbytečné manifesty? Proč se někdy významné osobnosti třeba i z jiných oborů nechávají svádět k proklamativnímu vyslovování názorů o současném vývoji umění? Není to znamení toho, že se opravdu něco nového děje? Ale vždyť v umění, myslím ve skutečném umění, se vždy děje něco nového. Cenu má jen to, co nebylo dosud vysloveno. Jak a jakými prostředky to vyslovujeme, to už je jiná otázka. K tomu, abychom se dorozuměli, musíme přece především znát a respektovat řeč toho, kdo k nám mluví. Myslím, že je to takové pravidlo a že platilo vždycky. A tam, kde bylo opomenuto, došlo obvykle mírně řečeno k nedorozumění. Dovolte mi alespoň několik citátů:

„Tento velký muž by si získal obdiv všech národů, kdyby byl přívětivější a nekazil svoje skladby přílišnou nabubřelostí a zmateností; a kdyby jejich krásu nezatemňoval přílišnou umělostí.“ – To napsal německý hudební spisovatel Scheibe o Johannu Sebastianu Bachovi v roce 1737.

„Je to bezcharakterní galimatyáš. Haydn je skladatel bez invence. Všechno je studené.“ – Friedrich Schiller o Haydnově Stvoření světa.

„Beethovenovi chybí estetická výchova a smysl pro krásu.“– Louis Spohr třicet let po Beethovenově smrti o provedení IX. symfonie.

„Naprostý nedostatek ukázněnosti a koloritu. Tato hudba je strašná. Toto popření libozvuku, toto znásilnění krásy by za starých Řeků trestali podle zákona. Taková hudba by měla být policejně stíhána…“ Německý básník Grillparzer o Weberově Euryantě.

A poslední citát takřka aktuální: „Nové skladebné směry jsou málo příjemné pro uši a lze to snadno pochopit: dnešní skladatelé odvrhují včerejší zásady a normy, které spočívají na zkušenosti (matce všeho poznání), zčásti vyplývají z přírodních zákonů a jsou potvrzeny rozumem. Nové výtvory jsou proto zrůdy, odporující přírodě, harmonickému souladu a tomu, co má být cílem každého skladatele: působit nám radost a potěšení. Velcí mistři minulosti také znali disonance, ale uměli jich využívat. Vy mladí, naučte se od nich používat disonancí, aniž byste zraňovali naše uši.“ Tato slova nenapsal žádný dnešní posluchač Weberna, Stockhausena, Bouleze či Nona, napsal je signor Giovanni Artusi, který žil v letech 1540 až 1613 a týkají se skladeb Claudia Monteverdiho.

A to je také důvod, proč jsem úvod ke koncertu, jehož nejmladší autor je starý více než dvě stě let, začal z tak zdánlivě vzdáleného konce. Všechno, co budeme dnes poslouchat, bylo kdysi nové a možná i překvapující. A neuvádím těchto několik citátů proto, abych dokázal krátkozrakost některých posuzovatelů uměleckých děl v minulosti, ale spíš proto, abychom si jen tak trochu na okraj připomenuli, že zákony tvorby jsou stále stejné a hledání a prosazování nových cest stále stejně obtížné. A pak také trochu proto, že dnes – v době po druhé světové válce – nastal ve vývoji světové hudby nejen zajímavý přerod v oblasti tvůrčí, ale také nové a zajímavé rozvrstvení posluchačů a významné změny v jejich vkusu. Stává se, že čas od času probíhají v historii hudby podivuhodné a zdánlivě těžko vysvětlitelné jevy současně na mnoha místech a v mnoha zemích, bez ohledu na okolnosti politické a sociální. Takovým jevem je v poválečných letech renesance barokní a předbarokní hudby. Současně v době, kdy skladatelé reagují na uplynulá válečná léta velkými symfoniemi, kantátami, plnými dramatického pathosu, všude na světě se stabilizují velká symfonická tělesa, budují nové opery a podobně, vzniká vedle toho řada komorních orchestrů a orchestříků, bez finančního zajištění, bez subvencí a podpor, a začíná se hrát hudba mistrů, kteří až do té doby patřili spíš do slovníků než na koncertní podia. A posluchači? – Ti, kteří dříve plnili sály, jen když na pořadu byl přinejmenším Čajkovskij, Chopin, Dvořák nebo Wagner a Strauss, titíž posluchači nacházejí cestu k pramenům evropské hudebnosti a co navíc, roste i počet těch, kteří tuto starou hudbu poslouchají nejen jako uklidňující prostředek, odhánějící napětí a hluk současnosti, ale dovedou v ní slyšet i všechno velké bohatství hudebního života, originální invenci, zajímavé harmonie, plnost polyfonie a radost ze zvuku, zkrátka všechno to, co charakterisuje hudbu evropského baroka, to, co ji činí tak blízkou nám dnešním lidem a konečně i to, co právě tuto hudbu spojuje s uměním nejnovějších směrů – a to je především odpor k prázdnému a lacinému pathosu, odpor k povrchnímu proklamování mimohudebních idejí, odpor k romantické frazeologii a v prvé řadě přirozeně hlavně odvaha k hledání nových cest. Proto jsou také v Praze, ve Varšavě, v Paříži a v řadě světových měst plné koncertní cykly staré a nové hudby, kde se hrají díla experimentální současně s díly třeba Palestrinovými nebo Mozartovými. A proto je i mezi posluchači staré i nové hudby tolik mladých tváří, kterým minulost není přítěží, ale mostem, po kterém chtějí jít do budoucnosti.

Komorní orchestry, které svou prací pomáhaly otevírat mnohé ze zaprášených dveří do minulosti a ukazovat vlastně i cestu kupředu, mají na tomto novém a zdravém vývoji nesporně velkou zásluhu. Dnešní večer budeme poslouchat jeden z nejzajímavějších – italský soubor I Musici.Poprvé se tento soubor, složený z jedenácti smyčcových nástrojů a cembala (nebo klavíru) představil v březnu 1952 na koncertě v římské akademii di Santa Caecilia, a to mimořádně úspěšně. Každý člen I Musici je zkušeným sólistou a komorním hráčem, každý je zvyklý pracovat samostatně a všichni dohromady mají především rádi hudbu. To je ostatně z jejich výkonů slyšet na první poslech. I Musici jsou jedním z nejvíce zvaných italských souborů tohoto druhu. Koncertovali takřka na celém světě. Přirozeně takřka ve všech evropských městech, ale také ve Spojených státech, v Kanadě, v Mexiku, ve Venezuele, v Kolumbii, v Jižní Africe, v Kongu, na mnoha světových festivalech a tak dále. (Vyjmenovávat místa, kde tento soubor hrál, by zabralo až příliš mnoho místa.)

Nahráli mnoho gramofonových desek, takřka celý svůj repertoár. Jejich nahrávka Vivaldiho Čtvera ročních dob na deskách Philips dostala v Paříži Velkou cenu gramofonových desek pro rok 1956. Na rozdíl od svých starších kolegů (I Musici jsou i věkově mladí hráči) u nás i z koncertního vystoupení známého souboru I Virtuosi di Roma, v jehož čele stojí dirigent Renato Fasano, hrají I Musici jako komorní soubor – bez dirigenta. Jsou to houslisté Felix Ayo, Italo Colandrea, Anna Maria Cotogni, Walter Gallozzi, Roberto Michelucci, Luciano Vicari, violisté: Carmen Franco a Bruno Giuranna, violoncellisté: Enzo Altobelli a Mario Centurione, kontrabasista Lucio Buccarella a cembalistka a klavíristka Maria Teresa Garatti. Pracují kolektivně, alespoň to o sobě tvrdí, a přesto se domnívám, že jejich styl je poznamenán především výraznou instrumentální virtuositou a neobyčejnou tónovou kulturou jejich prvního houslisty Felixe Ayo, který je také nejčastějším sólistou jejich pořadů. Z bohaté tradice italské smyčcové školy převzali tito umělci především péči o krásu zvuku, zpěvnost každé fráze, volné – co nejpřirozenější členění hudebních myšlenek. Jejich souhra, i když je brilantní, nepůsobí nikde dojmem drilu a touhy po efektu. Hrají spíš jakoby pro sebe s maximální uvolněností a hlavně s vekou muzikantskou radostí. A přesto je zde velmi mnoho rafinovaného kumštu, opírajícího se o dokonalou znalost stylu a dobových interpretačních nuancí. Bez toho by nemohli být tím, čím jsou. Ale my nehledejme v jejich hraní tyto rysy. Nestojí na prvním místě. Myslím, že bude lépe, budeme-li poslouchat se stejným pocitem převládající radostnosti, se kterým I Musici hrají v dnešním pořadu nových stereofonních nahrávek.I Musici jsou italský soubor a italská národní hudba, to není jen Verdi nebo Rossini – to je především široký proud, nepřehledná a dodnes v úplnosti ještě neznámá řada děl 17. a 18. století a navíc děl velkolepých, zasahujících, a nejen prostřednictvím například J. S. Bacha, hluboko do tradic evropské hudby. Chtěli bychom tohoto bohatství alespoň pro dnešní večer využít co nejvíce a věnovali jsme proto první část našeho pořadu skladateli u nás poměrně velmi málo známému.

Ještě nedávno nebylo ani známo přesné datum narození Pietra Antonia Locatelliho, o kterém dnes již víme – podle křestního listu nalezeného v Santa Agata, že se narodil 4. září 1695. Ale pak opět nevíme víc, než že studoval u Corelliho v Římě a v roce 1725 vstoupil do služeb knížete Filipa hessensko-darmstadtského, který měl v Mantově svoji residenci. Cestoval pak po Evropě, žil delší dobu v Německu, Francii a zejména v Holandsku, kde 30. dubna 1764 v Amsterodamu zemřel. V jeho díle přirozeně převládají skladby pro housle, koncerty, sólové sonáty, pochopitelně řada sonát triových a pro nás dnes zejména zajímavých 12 concert gross op. 1, vydaných v roce 1721. Tři z nich tvoří první část koncertu I musici. Concerto a quattro D dur č. 9, převážně koncertantní, uplatňuje bohatě sólisty v dobových virtuosních pasážích rostoucích z vivaldiovské tradice. Skladebně zajímavé je krátké harmonicky nevšední Largo, následující po úvodním radostném Allegru před tradičními tanci – Allemandou, Sarabandou a finálním, opět brilantně koncipovaným Allegrem. Velmi kontrastní je proti tomu následující Concerto c moll č. 11, o jehož úvodním Largu i angličtí hudební vědci tvrdí, že jsou v něm obsaženy názvuky lidových písní. Myslím, že bychom to měli víc právo říkat my. Jistě poznáte v kolébavé melodii střední část jedné, dokonce typicky české písně. Celkový charakter tohoto concerta, ve kterém se s velkou pravidelností střídají soli s tutti je jakoby obestřen tichým smutkem. Z hlediska realizace je myslím mimořádně krásně vyřešen závěr Sarabandy. Posledním číslem před přestávkou bude vážné a seriosní Concerto g moll č. 12, pětivěté velké dílo, skutečně zralá ukázka vrcholného italského baroka. V Allemandě přináší sólový kvartet zajímavé členění motivu z Tutti a mimořádně pozoruhodný je například i nezvyklý tempový předpis Vivace u Sarabandy. Ve čtvrté části, v Prestu, je veden hudebně zajímavý dialog mezi houslemi a violoncellem a závěrečná Gavotta přináší tak bohaté proměny tématu a výrazné imitace, že by z nich bylo možno usuzovat na blízkost i s formou sonátovou. Všechna tři Locatelliho Concerta jsou stavěna především na zdůraznění dokonale přirozené a hlavně zpěvné polyfonie, v jejíž převládající melodičnosti je však skryta technická a zejména stavebná jistota, jakou může skladateli přinést jen dokonalé rozvinutí slohu pevně stabilizovaného a hluboce prožitého. Sólisty v Locatelliho Concertech grossech jsou houslisté Felix Ayo a Anna Maria Cotogni, violista Bruno Giuranna a violoncellista Enzo Altobelli.

(zvuk – P. A. Locatelli: Concerto grosso D dur op. 1 č. 9, c moll op. 1 č. 11 a g moll op. 1 č. 12)

Ve druhé části pořadu, která je věnována německé hudbě, zazní především nezvyklá a u nás – až do jejího provedení Českým komorním orchestrem – vlastně neznámá skladba W. A. Mozarta: Adagio a fuga pro smyčce c moll Köchel 546. Fuga vznikla původně jako klavírní skladba v posledních letech Mozartova života, kdy se zabýval intensivně studiem děl barokních mistrů a zejména Johanna Sebastiana Bacha. Později při zpracování pro čtyřhlas smyčců přidal k ní Mozart otřesné Adagio, otevírající pohled do světa netušené a tajemné krásy. Celé dílo je neseno dramatickými a temnými akcenty, tragickým napětím a bojovým úsilím, u Mozarta neobvyklým. Fuga je jedním mohutným proudem, bez meziher – velkolepá umělostí i intenzitou kontrapunktické práce.

Bachův klavírní koncert f moll, který hraje sólistka souboru I Musici Maria Teresa Garatti, patří k u nás nejznámějším skladbám dnešního pořadu. Vznikl pravděpodobně úpravou některého z houslových koncertů Bachových předchůdců podobně jako řada jiných Bachových klavírních koncertů. Bohatá fantasie a přísný skladebný řád charakterisují toto dílo, jehož zejména střední věta svým výlučně pizzicatovým doprovodem navodí nevšední atmosféru napětí, připravující taneční a brilantní větu finální.

29. října 1739 přinesl londýnský Daily Post zprávu o tom, že Mr. Händel složil právě v těchto dnech pro Jeho veličenstvo Krále dvanáct velkých koncertů pro čtyři housle, tenor (tím byla míněna viola), violoncello a continuo. Z Händelových děl vznikala tato Concerta snad nejspontánněji – každý den jedno v rozpětí od 2. září 1739. Concerto grosso h moll č. 12 napsal Händel 20. října. Nepatří mezi nejslavnější díla z této sbírky, a je proto i málokdy hráno. Z jeho čtyř částí nejobsáhlejší a hudebně nejbohatší je třetí věta Larghetto e piano. Tvrdí-li Romain Rolland o všech Concertech, že mají skrytý obsah programní, pak o této větě myslím platí nejspíš. Každá dokonalost působí dojmem snadnosti. Platí to zde nejen pro skladbu, ale i pro její interpretaci.

(Zvuk: W. A. Mozart – Adagio a fuga pro smyčce / J. S. Bach: Klavírní koncert f moll / G. F. Händel: Concerto grosso h moll op. 6 č. 12)
(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat