Idiotova vizionářská antiopera (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

„Prosím, pište mi, kromě Vás nikoho nemám. Kjuie nepočítám, má talent, ale není to společenský člověk, Musorgskij je téměř idiot. Rimskij-Korsakov je zatím ještě půvabné dítě, v mnohém slibné, ale než se dostane do plného květu, budu už starý a pro něj k ničemu.“Je jistě třeba upozornit na to, že Balakirev jednak za několik dní po odeslání dopisu Stasovovi obdržel dopis od „idiota“ Musorgského, obsahující vlastní, velmi podrobný rozbor Judit, dále že v roce 1863, kdy se mu od přátel dostalo takovéhoto přízviska, byl Musorgskij v samých počátcích své umělecké činnosti a neměl zatím příliš čím si vybudovat své renomé, a konečně že Stasov, který se stane později mimo jiné Musorgského horlivým spolupracovníkem při vzniku Borise Godunova, bude v roce 1881 jedním z těch, kdo projeví v rozsáhlém životopisném nekrologu zemřelému Musorgskému velké uznání a úctu. Se zpochybňováním a podceňováním, jejichž příkladem jsou někdejší Stasovovy a Balakirevovy invektivy, se ovšem nekonvenční Musorgského osobnost a tvorba setkávala nejen za života, ale i mnohem později. Ještě v osmdesátých letech dvacátého století upozorňuje muzikolog a znalec ruské hudby Richard Taruskin, že populární vnímání Musorgského jako „učeného idiota“ či „hudebního Oblomova“ je stále živé. Koneckonců více než co jiného, spjatého s Musorgským, je obecně znám Repinův z výtvarného hlediska vynikající portrét Musorgského, pořízený pár týdnů před skladatelovou smrtí a dle barvy nosu prozrazující, jaká neřest k autorovu nevalnému renomé také dopomohla.

Ve sféře ryze hudební prokázal Musorgskému obzvláštní medvědí službu jeho umělecký souputník a přítel Nikolaj Rimskij-Korsakov, který v dobré víře, že Musorgského díla uvede do světa v podobě, kterou si takzvaně zaslouží, a ne v té, v níž je jejich autor zanechal, zároveň zpochybnil jejich autentické kvality a originální rysy. Řadu Musorgského skladeb Rimskij-Korsakov vydal ve vlastní úpravě, která se nedotkla pouze – jak se mnozí domnívají – jejich instrumentace, ale také struktury, „vnitřku“ Musorgského hudby – její harmonie, rytmu, metriky, frázování, dynamiky a ovšem také její dramaturgické koncepce. Nejznámějším případem takové „osvěty“ Rimského-Korsakova je opera Boris Godunov, která v jeho úpravě dlouho sklízela a stále ještě sklízí Musorgskému úspěch, aniž by vyjadřovala to, co Musorgskij, údajný idiot a diletant, skutečně chtěl říci. Musorgskij ovšem se svým Borisem Godunovem strávil několik let svého života na vrcholu tvůrčích sil, prošel spolu s ním dlouhým vývojem a měl ještě dostatek času, energie, talentu a originálních myšlenek na to, aby jej dovedl do podoby, kterou sám považoval za optimální z hlediska autorského i z hlediska možností dobového operního divadla. Jak již bylo řečeno, geneze Musorgského Borise Godunova je nesmírně zajímavá i složitá cesta, kterou se nyní alespoň zrychleným tempem pokusíme projít.

(Dokončení zítra)
Autor je šéfdramaturgem Opery Národního divadla a Státní opery v Praze
Foto archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Hodnocení

Vaše hodnocení - Musorgskij: Boris Godunov (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="157969" size="small"]

Mohlo by vás zajímat