Ikona brněnské opery Václav Věžník slaví pětaosmdesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Věžníkovo výtvarné cítění, jeho smysl pro jevištní kompozici bylo a je v jeho režiích vždy velmi podstatné. Spolupracoval s řadou výtvarníků, ale nejlepších výsledků dosahoval vždy, když jeho partnerem byl výtvarník, s nímž nalezl společný jazyk. Jeho věrnými spolupracovníky a spolutvůrci úspěchu inscenací byl především profesor Josef Adolf Šálek a profesor Ladislav Vychodil.

Dalším mimořádně významným Věžníkovým režijním počinem byla inscenace „černošské opery“ George Gershwina Porgy a Bess z roku 1968. Recenzent Lidové demokracie o inscenaci napsal: „Věžníkovi a Ogounovi (choreografovi inscenace) se podařilo herecké a taneční projevy, tak propojit a prolnout, že nebylo mnohdy patrné, kdy končí herecká a začíná pohybová akce.“ A nejvýznamnější brněnský kritik v oblasti hudby a hudebního divadla oněch let, Jiří Fukač zhodnotil brněnský ansámbl jako jiný, zelektrizovaný a aktivní. A ve své recenzi dospívá k následujícímu závěru: „…jistě nemůžeme překonat černošský interpretační originál, ale můžeme vytvořit evropský pendant. V Brně se to patrně podařilo.“ Věžník s Ogounem se poté k této opeře třikrát vrátili a svůj brněnský úspěch si zopakovali v Ústí nad Labem, Ostravě a v Košicích.V roce 1970 se poprvé od Osudu setkává Václav Věžník na brněnském jevišti s dílem Leoše Janáčka, v inscenaci Příhod lišky Bystroušky. Zatímco předchozí Wasserbauerova inscenace z roku 1965, kterou byla otevřena budova Janáčkova divadla, byla silně ovlivněna výkladem Maxe Broda a z něj vycházející jevištní koncepce Waltera Felsensteina, Věžník se vrací k původnímu pojetí svého učitele a vzoru Oty Zítka. Nepřistupuje k němu pasivně, dotváří toto pojetí prostředky, jež nabízí divadlo po půlstoletí, které uplynulo od původní premiéry, spíše můžeme říci, že původní pojetí završuje. Věžník chápe tento přístup k dílu jako vzor pro autentickou domácí interpretaci tohoto Janáčkova díla. Ohlas u diváků byl jednoznačně pozitivní. Recenzenti shodně píší, že Věžník znovu prokázal, že je originální režisérskou osobností. Miloš Štědroň v Mladé frontě hodnotí inscenaci jako představení na export. A nemýlil se. Tato Věžníkova inscenace opravdu mnohokrát reprezentovala Janáčkovu operu při četných zahraničních zájezdech.O dva roky později režíruje Věžník v Brně poprvé, ale nikoli naposledy Její pastorkyňu, v roce 1974 je spolu s dirigentem Václavem Noskem autorem v mnohém převratné inscenace opery Z mrtvého domu, poté rovněž Káťu Kabanovou, Výlety páně Broučkovy a zvláště je třeba se zmínit o působivé interpretaci Věci Makropulos z roku 1978 s Gitou Abrahamovou a Zdenkou Kareninovou v roli Emilie Marty.Možná vrcholnou Věžníkovou režií v oblasti komické opery bylo jeho představení Prokofjevových Zásnub v klášteře. Recenzent Svobodného slova napsal, že režiséru Václavu Věžníkovi je oblast humoru zjevně nejbližší.Věžník se ale výtečně vyrovnal i s Prokofjevovými operami zcela jiného typu jako Vojna a mír a Semjon Kotko. Z děl soudobé tvorby, kterým Věžník vtiskl charakteristické rysy svého režijního rukopisu, si připomeňme operu maďarského autora Sándora Szokolaye Krvavá svatba podle stejnojmenné hry španělského básníka Federica Garcíi Lorcy a Büchnerova Vojcka. V recenzi na tuto inscenaci v Hudebních rozhledech i jinak vždy velmi přísný a nesmlouvavý Vilém Pospíšil vysoce ocenil Věžníkovu práci s hercem.

V popředí Věžníkova režijního zájmu byla vždy česká opera. Ze Smetanova díla uvedl postupně všechna Mistrova díla včetně fragmentu Viola, kromě Čertovy stěny. Prodanou nevěstu inscenoval celkem čtyřikrát, takže lze klidně konstatovat, že několik generací mladých návštěvníků brněnské opery se poprvé seznámilo se stěžejním dílem české operní tvorby právě ve Věžníkově pojetí. Z jeho dvořákovských inscenací jmenujme Dimitrije, Čerta a Káču, Jakobína a především Rusalku, o níž lze říci v podstatě totéž, co o jeho Prodané nevěstě.

Specifické místo má v seznamu Věžníkových režií Bohuslav Martinů. O Veselohře na mostě a Ženitbě už jsme psali. K jeho úspěchům patřily rovněž inscenace Hry o Marii, Julietta a především je nutné zdůraznit, že byl režisérem prvního uvedení oper Dvakrát Alexandr a Hlas lesa. Byl rovněž režisérem zatím poslední brněnské inscenace Řeckých pašijí. (Na seznamu premiér Janáčkovy opery sice figuruje Pountneyho inscenace první verze, která v Brně byla hrána v roce 2005, ale zde šlo o převzaté představení, nikoli původní brněnskou inscenaci).Na tomto místě bych chtěl učinit drobnou odbočku a připomenout Věžníkovo olomoucké představení opery Voják a tanečnice ze šedesátých let. Jednalo se o teprve druhé provedení tohoto díla po jeho brněnské premiéře v roce 1928 a Věžník v něm zaujal svým nekonvenčním moderním přístupem, když vnesl do inscenace  muzikálové prvky.V této souvislosti je třeba rovněž vyzvednout Věžníkův podíl na uvádění českých operních novinek, ať se jednalo o inscenace Fischerovy opery Romeo, Julie a tma, Fischerova Dekameronu či opery Miloše Vacka Kocour Mikeš.

Václav Věžník na rozdíl od mnoha jiných velmi dobře poznal možnosti, které nabízí prostor Janáčkova divadla, v českých podmínkách zcela ojedinělý, pro inscenace velkých klasických operních děl. Díky jemu a jeho spolupracovníkům měli a dodnes mají brněnští diváci možnost vidět představení v interpretačně a scénicky neokleštěné podobě, pochopitelně limitované finančními prostředky, jež jsou v brněnských podmínkách k dispozici. O scénografech jsme se již zmínili. Věžník pracoval vždy rovněž se špičkovými kostýmními výtvarníky a zde je třeba na prvním místě jmenovat Josefa Jelínka, výtvarníka s velmi vytříbenou schopností pro potřeby tohoto typu divadla a naprosto perfektního profesionála ve všech směrech.

Brněnští diváci se postupně dočkali řady působivých scénických interpretací oper Verdiho. Aidu režíroval Věžník v Brně celkem čtyřikrát. Kromě již zmíněných oper to byly dále La traviata, Trubadúr, Síla osudu, Macbeth, Simon Boccanegra, Otello. Z tvorby Giacoma Pucciniho uvedl vedle již zmíněné Toscy Bohému, Madame Butterfly, Gianni Schichiho a velkolepě pojatou Turandot. Z dalších titulů jmenujme Boitova Mefistofela, Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallovy Komedianty. Věžníkovi vděčí milovníci brněnské opery za to, že po dlouhých desetiletích se mohli v jeho inscenacích Donizettiho Favoritky a Lucie z Lammermooru setkat s belcantovou operou.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments