Incest! Hans Heiling ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Současnému vídeňskému provedení měla kralovat Angela Denoke jako Královna podzemních duchů. Vokálně ale vladařkou večera opravdu nebyla. Na hlase je již znát čtvrtá dekáda intenzivního jevištního vystupování v dramatických rolích. Střední poloha zůstává ještě v kvalitě, vysoké tóny jsou už ne zcela pod kontrolou, ozývá se v nich houkání a nepřeslechnutelné tremolo. Leccos zachraňuje její charisma a silná jevištní prezentace (a atraktivní kostýmy pro její postavu), podpořená vznosným pohybem a gesty. Při práci na postavě byla zřejmě nucena do neurotických třasů a chvění (v prologu), jež neodpovídají ale ani postavě, ani naturelu pěvkyně.Heinrich Marschner: Hans Heiling – Theater an der Wien Vídeň 2015Denoke velmi dobře zvládla náročnou mimickou část role během vlastní předehry, ve které se v inscenacích fotografických záběrů ozřejmil skutečný vztah Hanse a matky. Prostou venkovskou dívku Annu zpívala půvabná mladá Ruska Katerina Tretyakova; se svým příjemným hlasem s teplým témbrem se v některých dramatických pasážích ale musela uchýlit k forsírování nejvyšších tónů, což jistě neprospívá hygieně hlasu. Ve shodě s režisérským záměrem v postavě snad až příliš zdůrazňovala současnost postavy, především její povrchnost a koketnost. Tím zbavila Annu možnosti hlubšího psychologického rozměru a vystavění křehké rovnováhy jejích negativních vlastností a zároveň přiznání si odpíraného citu ke Konrádovi. V konfrontaci s rodilými mluvčími ruská pěvkyně s velmi dobrou němčinou sice obstála, ale v delších dialozích přece jen bylo slyšet v rytmu řeči, že jde o cizinku. Třetí dámou večera byla spolehlivě zpívající mezzosopranistka Stephanie Houtzeel, narozená v Kasselu, ale vyrůstající v Bostonu. Roli mladistvé a elegantní matky Gertrudy herecky postavila jako projekci vlastních neuspokojených ambicí, které vkládá teď do své dcery. Díky příliš náročnému pohybu, předepsanému režií, poněkud vymizela efektnost jejího velkého čísla v druhém obrazu druhého aktu – nočního melodramu přecházejícího do písně.Heinrich Marschner: Hans Heiling – Theater an der Wien Vídeň 2015Nelehká hlavní postava ležela na bedrech barytonisty Michaela Nagye, právem považovaného za jednoho z nejlepších Wolframů poválečné operní historie. Představitel takřka ideálně spojuje pěvecké schopnosti s psychologickým herectvím. Zpěvák se zcela ztotožnil s režisérskou koncepcí postavy Hanse Heilinga jako prchlivého neurotika s obsedantní potřebou lásky. Když se mu podaří odpoutat se od chorobné závislosti na matce, vztah s Annou vykazuje z jeho strany podobné rysy posedlosti. Celkový dojem navíc podporuje Nagyovo velmi přirozené frázování a neustálá práce s výrazem. Jeho protihráčem, v roli Konráda, byl mladý salcburský tenorista Peter Sonn. V jeho podání to není žádný uhrančivý „černý myslivec“, spíše silnější chlapec z NDR s nožem za opaskem (někdy se divím, proč pěvci neodmítnou vystupovat v takových kostýmech, jako je tento). Ale to jen do chvíle, než začne zpívat; Sonnův tenor má krásnou barvu, velmi ušlechtilou prezentaci partií lyrického tenoru a elegantní tón. Pokud pěvec zapracuje na svých hereckých schopnostech, jistě ho čeká velmi slibná kariéra. Dva vedlejší party Stephana a Niklase (Christoph Seidl a Patrick Maria Kühn) se i díky škrtům staly pouhými epizodami.

Nejproblematičtější stránkou představení se stalo ambiciózní režijní pojetí Rolanda Geyera, v současnosti úspěšného intendanta Theater an der Wien, který dokázal proměnit repertoárové divadlo v skvěle fungující stagionový projekt, ve kterém se střídají nejlepší zpěváci světa a zároveň místní operní dramaturgie přináší mnohá málo hraná, ale cenná díla. Jako operní režisér debutoval Geyer v Theater an der Wien nastudováním Hoffmannových povídek, kde v ženské trojroli excelovala Marlis Petersen (odměněná rakouskou operní cenou Zlatý Schikaneder). Geyer zaměnil v příběhu mateřskou lásku královny a Hanse za vášnivé incestní spojení, kdy matka svede mladistvého syna, kterému se až v dospělosti podaří od ní odpoutat. Inscenátor potlačuje vše magické v příběhu, například z duchů se stávají vnitřní hlasy, oblečené stejně jako protagonisté příběhu. V koncepci jako by zaznívalo ještě rakouské národní trauma z případu Josefa Fritzla. Jistě v některých částech příběhu toto „přepsání“ funguje dobře, zvláště podpořené němými příchody Královny. Ale režisér změnil celý smysl posledního obrazu opery i celkové vyznění díla. Před poslední obraz předsunul sólový výstup matky ve formě písně s varhanami. Poslední obraz je pojat jako Hansův sen nebo horečnatá představa Hanse v sebevražedném blouznění, ve kterém se mu zjevuje fraškovitá podoba Anniny svatby s Konrádem. Na svatbě od začátku je jako čestný host i Královna, která nachází zalíbení v Konrádovi. Hans Heiling, který nepřekoná dětské trauma, volí raději dobrovolnou smrt. Poslední obraz je inscenován zcela proti smyslu předlohy a obsahuje tolik psychopatologických náznaků jako celé předchozí představení dohromady.Heinrich Marschner: Hans Heiling – Theater an der Wien Vídeň 2015Je to ovšem takzvaně trochu „psychologie z kuchyně“, tedy bez skutečných motivací, a navíc se inscenační postup nápadně odlišuje od realistického předchozího pojetí. Hudební nastudování Constantina Trinkse, německého dirigenta působícího nyní na mnoha předních světových scénách, je kvalitní, ale neohromí velkým vzletem, a též se poněkud vzdává zvuku citovější německé romantiky v orchestrálních pasážích. Dirigent ale vykazuje příkladnou péči při práci s pěvci, jimž je orchestr (ORF Radio-Symphonieorchestr Wien) vzorovou a nuancovanou oporou. Náročné a obsáhlé sborové partie dokonale zvládli členové Arnold Schoenberg Chor, tentokráte trochu bezradněji vedení v herecké akci. Scéna Herberta Murauera představuje nejen prostor hřbitova s náhrobkem Hanse Heilinga, který příběh rámuje, ale také jakési temné vězení duše titulního hrdiny – nehostinné prostředí, ve kterém je příroda jen naznačena, a opticky dominantní zůstávají šedé cihlové stěny a středový vstup (hřbitovní mříž). Celkový důraz na „nekrásno“ scény podporuje výběr současných civilních kostýmů (Sibylle Gädeke) s určitými drobnými odkazy na módu přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století.

Inscenace Hanse Heilinga ve Vídni je dalším příkladem odporu (možná i strachu) režisérů k magii a historickým kostýmům i prostředí. Je to trochu zarážející, když v době celosvětové obliby Pána prstenů a mnohých dalších fantasy, ke kterým se dá Heilingův příběh bez obav přiřadit, přenášíme mytické příběhy do současnosti a násilně je psychologizujeme. Přesto tato pozoruhodná opera by měla konečně najít své místo ve světovém repertoáru.

Hodnocení autora recenze: 70 %

Heinrich Marschner:
Hans Heiling
Hudební nastudování a dirigent: Constantin Trinks
Režie: Roland Geyer
Scéna: Herbert Murauer
Kostýmy: Sibylle Gädeke
Choreografie: Ramses Sigl
Světla: Reinhard Traub
Dramaturgie: Elisabeth Geyer
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Arnold Schoenberg Chor
Sbormistr: Erwin Ortner
Premiéra 13. září 2015 Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 18. 9. 2015)

Die Königin – Angela Denoke
Hans Heiling – Michael Nagy
Anna – Katerina Tretyakova
Gertrude – Stephanie Houtzeel
Konrad – Peter Sonn
Stephan – Christoph Seidl
Niklas – Patrick Maria Kühn

www.theater-wien.at

Foto archiv, Marcel Cemus, Theater an der Wien

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Marschner: Hans Heiling (Theater an der Wien)

[yasr_visitor_votes postid="184853" size="small"]

Mohlo by vás zajímat