Italské nebe nade mnou, barokní hudba ve mně

Kdo již navštívil kapli zámku Valtice, poznal, jak může prostředí plné barokní architektury působit na celkový dojem už jen z pouhé přítomnosti v něm, natož z poslechu hudby. O to více, když se zde snoubí duch umění stavitelského a hudebního pocházejícího od talentovaných umělců, které spojuje tatáž rodná zem. Ne nadarmo byl nedělní koncert nazván „Italským nebem“.

Po průchodu dvorem valtického zámku řadu hudbychtivých příchozích na první pohled uchvátil již samotný dveřní průhled do kaple. Celou její krásu, o kterou se ve třicátých letech zasloužil italský architekt a dekoratér Antonio Maria Beduzzi (1675–1735), mohli příchozí obdivovat teprve po usednutí. Předtím však byli uvítáni a odvedeni na místo uvaděčkami v krásných královsky modrých šatech, případně obdařeni přátelským úsměvem produkční festivalu Žanety Bartové. Osobitost celé výzdoby dotvářela zdobená galerie nad vstupem do kaple a zejména varhany vystupující z maličkého kůru u samotného stropu. Škoda jen, že tohoto nástroje z dílny vídeňského mistra Waltera nebylo využito v rámci koncertu. Možná se až dostavila skrytá závist směrem k Lichtenštejnům, že si mohli při náboženských obřadech dopřávat takového zrakového i sluchového oblažení.

S posledními dozvuky úžasu a po doznění úvodního slova přiházeli ke svým pultům členové souborů. Po levé straně soubor Capella Ornamentata v nástrojovém obsazení se starou altovou flétnou, cinkem, trombónem, dulcianem a varhanním pozitivem, který byl místy vystřídán cembalem. Pravá strana byla obsazena zpěváky z uskupení Cappella Mariana v hlasovém rozložení tenor – bas – tenor – soprán. Úvodní skladbou, přednesenou všemi přítomnými hudebníky, byla Laetentur coeli à 8 Giovanniho Bassana. V jejím rámci si posluchači mohli udělat představu o tom, jak zní jednotlivé nástroje, z nichž některé nemusely být všeobecně známé, a také o přiřazení hlasového oboru jednotlivých pěvců, pokud tak někteří neučinili již dříve s pomocí přiloženého programu.

Dramaturgie koncertu vkusně střídala hudební čísla vokálně-instrumentální s čistě instrumentálními a také kladla důraz na vyvažování zvuku celého ansámblu uvedením sólových a duetových výstupů. Zanedlouho se mezi autory skladeb začala objevovat taková jména jako Claudio Monteverdi, Giovanni Pierluigi da Palestrina nebo Girolamo Frescobaldi. Neméně prostoru pak bylo věnováno dvornímu skladateli a valtickému kapelníkovi z dob Karla z Lichtenštejna Nicolausi Zangiovi, jehož strhující Magnificat à 6 celý koncert uzavíral.

Výkony interpretů byly bez výjimky na velmi vysoké úrovni. Nutno vyzdvihnout především pěvecký výkon jediné zástupkyně něžného pohlaví Lucie Rozsnyó. Její lyrický soprán s temnější barvou zvládal bez problémů různé hlasové polohy a neztroskotal ani na koloraturách, tremolech a dalších barokních výrazových prvcích. Zdálo se jen možná, že nasazení rychlejšího tempa v některých (i ansámblových) pasážích připravilo zpěvákům nejednu horkou chvilku.

Vedoucí souboru Cappella Mariana Vojtěch Semerád vzal na svá bedra kromě tenorových partů i roli dirigenta/sbormistra. Technicky zvládnutý pěvecký přednes byl u něj dobře patrný a nutno dodat, že lehkost tónu, s jakou zvládal i dynamicky vypjatější momenty, byla záviděníhodná. Druhý tenorista, Tomáš Lajtkep, zdál se poněkud nevýrazný, minimálně v ansámblových tutti. Zda bylo na vině rozestavení zpěváků či poloha jeho zpěvního partu, to je otázkou. Svoji příležitost nicméně dostal ve skladbě Claudia Monteverdiho Exulta, Filia Sion (SV 303), kde, řečeno fotbalovým žargonem, proměnil svoji šanci. Tento duet, který přednesl spolu s Vojtěchem Semerádem za doprovodu varhanního pozitivu, vyzněl vskutku famózně. Monteverdi v této skladbě kombinoval snad všechny druhy vedení dvojhlasu, jež se do jeho doby etablovaly, a diváci mohli onu kompoziční i interpretační dokonalost vychutnávat od prvního do posledního taktu.

Pěvec nejhlubšího hlasového oboru Jaromír Nosek se může pyšnit krásným sonorním basem. Technicky svůj hlas bezesporu ovládá, byla jen škoda, že se v plné nástrojové faktuře i přes všechno úsilí tu a tam zvukově ztrácel, zastíněn především hlubokými tóny pozitivu dublujícími jeho part. To už je úděl basových oborů. Přesto diváci o jeho uměleckých kvalitách zcela jistě nemohou pochybovat.

Členové Capelly Ornamentaty byli svým kolegům rovnocennými partnery. Svoji nástrojovou dovednost prezentovali také v mnohých sólových číslech. K vidění a poslechu byl tenorový trombón (Ondřej Sokol), plnící svorně a ukázněně roli středního hlasu, altová zobcová flétna starého typu (Jakub Kydlíček), která se i přes kvalitní interpretaci bohužel místy negativně projevovala mírným podladěním oproti ostatním nástrojům a hlasům, a také starý dechový nástroj cink, zvukově i historicky příbuzný trubkám. Jeho dva různé druhy (tzv. křivý a tichý cink) obsluhoval umně vedoucí souboru Capella Ornamentata Richard Šeda. Permanentní vytíženost v průběhu celého koncertu padla na Marka Čermáka, přecházejícího mezi pozitivem a cembalem. Ač nebyl značnou část produkce k zahlédnutí, svoji práci odváděl jaksepatří. Zvláštní pozornost si zaslouží zejména Sonata settima Giovanniho Antonia Bertoliho, v níž doprovázel nástrojový přednes Michaely Bieglerové. Skladba je vystavěna na principu ornamentálních variací, které prostupovaly jak part sólového dulcianu, nástrojového předchůdce fagotu, tak i harmonicky neměnný cembalový doprovod. Ten byl vystavěný na sestupném frygickém tetrachordu známém z tzv. andaluské kadence. Až nahlédnutí do notového zápisu by prozradilo, zda interpreti „pouze“ ctili zápis, nebo šlo zčásti o improvizované ozdobování, které by bylo snad očekávané v partu cembalového continua, ne však tolik v sólovém nástroji.

Závěrem se sluší říci, že koncert vyšel po organizační i umělecké stránce na výbornou. Omezená kapacita prostoru možná nedovolila širší základně nadšenců pro starou hudbu vychutnat příjemnou atmosféru místa a krásu hudby, rozhodně ale bylo oběma účinkujícím souborům dopřáno zadostiučinění v jejich práci, nemluvě o nesporném rozšíření základny jejich příznivců.