Pomohla opravit vzácné varhany u sv. Ludmily. Teď tu pořádá festival
Paní Rosario, jste dramaturgyní festivalu Nedělní varhanní hudba u sv. Ludmily. Můžete nám popsat Vaši motivaci a nepochybně i náročnou cestu k vzniku tohoto hudebního počinu?
Roku 2018 byly velké varhany ve sv. Ludmile konečně opraveny a bylo všem jasné, že varhanní dílna Kanskeho a Brachtla odvedla výbornou práci. Už před slavnostním otevřením jsme byli přesvědčeni, že nástroj musí být využíván více, než jen k liturgickým obřadům v kostele. Samozřejmě, že hlavní účel varhan v kterémkoliv kostele je doprovod církevní liturgie, ale v případě sv. Ludmily je nástroj “něco extra” a měl by být přístupný širšímu poslechu, i těm, kteří do kostela nechodí. Ovšem i s možností poslechnout si repertoár, který není možný nabídnout při mši svaté nebo při jiných liturgických obřadech.
Během svých studií na fakultě hudebních umění univerzity v Západní Austrálii jsem měla tu čest mít za profesorku špičkovou australskou varhanici Anettu Goerkovou, která byla někdejší studentkou slavné Marie-Claire Alain. Všichni studenti paní Goerkové byli seznámeni s francouzským barokem, s romantikou, a především s prací Oliviera Messiaena, skladatele, kterého si obzvláště oblíbila. Ve svých 27 letech jsem poprvé navštívila Paříž a měsíc jsem strávila přímo hltáním varhanních koncertů. Jeden z nejslavnějších se konal každou neděli, tuším v 16.30 hodin, v katedrále Notre Dame. Zde byla možnost si zdarma poslechnout neuvěřitelné koncerty špičkových interpretů hrané na slavných velkých varhanách od slavného varhanáře Cavaille-Colla. Po koncertu následovala poslední nedělní pobožnost. Na mne jakou mladou dívku to mělo ohromný vliv. Dnes můžeme jen doufat, že po velkém požáru budou varhany ještě někdy funkční.
Když jsme tedy začali přemýšlet o nějakém koncertním cyklu u sv. Ludmily, byla jsem opět inspirována svým zážitkem z Paříže a navrhla jsem, že by „festival“ mohl probíhat v neděli v podvečer po poslední pobožnosti ve sv. Ludmile
Inspirací mi bylo také české prostředí. Zmíněná profesorka Goerková byla nejen velkou milovnicí a interpretkou francouzské varhanní hudby 20. století, ale byla také první varhanicí v Austrálii, která se seznámila s varhanní skladbou Petra Ebena a zároveň první, která věnovala skladateli několik koncertů. Byla opravdová průkopnice. V době, kdy hrála v Perthu na velkých univerzitních varhanách Nedělní hudbu, panovala v Československu ještě hluboká totalita a pro silně věřící Anettu Goerkovou mělo hraní této skladby nejen hudební smysl, ale také v něm spatřovala gesto spirituální podpory Petru Ebenovi. Pro jistou Ivu Rosariovou, rozenou Kučíkovou, mladou ženu, která vyrostla v obzvláště českém rodinném prostředí v Perthu, byl poslech skladeb Petra Ebena, jež byly s nadšením přijímány v Austrálii, momentem ohromné pýchy na český původ a zároveň na to, že po Messiaenovi byl Petr Eben byl asi největší skladatel varhanní hudby v 20. století.
Tak jsem přišla k názvu “Nedělní [varhanní] hudba”. Zkrátka spojení legendárních nedělních varhanních koncertů v Notre Dame s Nedělní hudbou – nejznámější varhanní skladbou našeho českého skladatele. Loni při zahajovacím festivalu nám krásně zahráli Ebenovy skladby Petr Rajnoha i profesor Jaroslav Tůma, což mi udělalo velkou radost.
Cesta k festivalu nebyla tak náročná, jak se zdá. Vytvořili jsme malý „Spolek přátel“ a měli tu čest, že naši pozvánku přijali čtyři výborní interpreti – Jakub Janšta, Petr Rajnoha, Pavel Černý a Jaroslav Tůma, přestože si nejspíš byli vědomi toho, že jsme v pořádání festivalů nováčci a že to celé bude probíhat tak trochu „po domácku“. Učili jsme se z jednoho koncertu na další, dostávali jsme dobře míněné rady a doufám, že se po stránce logistiky vše zlepší časem. Nejdůležitější je podle mého názoru to, že nabízíme výborné varhany, krásné prostředí kostela sv. Ludmily a výborné umělce. Jsem si jistá, že pak nám lidé prominou, že se Spolek přátel ještě „učí“…
Varhany u sv. Ludmily patří k nejkrásnějším romantickým nástrojům, co znám. Přibližte nám průběh jejich opravy. Velmi zajímavá a humorná mi přijde „anabáze“ s Vaším manželem, který na varhany přispěl nemalou částkou.
Oprava varhan trvala několik let. Pavel Černý, bývalý ředitel kůru u sv. Ludmily, s jeho neúnavnou skupinou varhaníků a pomocníků, začali vybírat peníze, které by vedly k opravě chátrajícího nástroje. Podařilo se složit velmi slušnou částku, ale ne dost velkou na celou opravu. Přeci jen, varhany ve svaté Ludmile jsou poměrně velký nástroj (kolem 3000 píšťal a 46 rejstříků) a ještě k tomu jsou prakticky v originálním stavu, což znamenalo velmi pozorné a citlivé obnovení nástroje. Také nesmíme zapomenout, že varhany jsou v památkové péči, protože jsou jedny z mála českých romantických nástrojů v originálním stavu, včetně píšťal. Dostalo se nám velké podpory od arcidiecézního organologa, pana Štěpána Svobody.
Jak jste se s manželem zapojili do opravy varhan?
V roce 2005 jsme se přistěhovali z Hong Kongu na Královské Vinohrady. Když jsme začali chodit na mši svatou, neměli jsme tušení, že ve sv. Ludmile je umístěn tak skvostný nástroj. V té době byl můj zájem o varhany trochu upozaděn. Po dokončení mého hudebního vzdělání v Perthu jsem hrála v řadě místních kostelů a později i v Melbourne, ale zanedlouho mě přitáhla má druhá velká láska – historie umění. Po několika letech jsem dosáhla doktorátu na melbournské univerzitě a pracovala jsem na vydání své knihy o politické ikonografii Karla IV., která byla vydána v Anglii v roce 2000. Ale to už jsme bydleli v Tokiu a Hong Kongu, kam nás zavedla kariéra mého manžela.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
