Ivan Acher: Pořádně vyvětrat a znovu zatopit

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jak to vůbec s operou Sternenhoch nyní vypadá? Už Národní divadlo přišlo na to, jak mimořádnou inscenaci v kontextu operní scény na svých prknech má?
Zdá se mi, že zde neexistuje vztah ke společnému hospodářství a pak tedy ani ke společné sklizni. Řada lidí, kteří plánují z kanceláří život lidem kolem práce na jevišti ani neví, kdy se krmí, kdy se jezdí svážet seno. Na dožínkách se to jakžtakž sejde. Vlastně ani to ne… V „kanclech“ ani nevěděli, že jsme dostali nějaká ta ocenění. Lidi tam zřejmě nejsou motivovaní na to fandit a oslavovat společnou práci, jako tomu často bývá na malých scénách. Protože tam je ta práce opravdu společná. Museli jsme pěkně poprosit, aby to dali aspoň na Facebook opery. Reakce na nabídky k zájezdům Sternenhocha do zahraničí je tristní. Málem jsme nejeli ani do míst, co jsme si sami sehnali. (Opera Sternenhoch Ivana Achera v nastudování Petra Kofroně a režii Michala Dočekala získala titul Inscenace roku 2018 v anketě Divadelních novin a Ivan Acher také Cenu divadelní kritiky v kategorii Hudba roku 2018 – pozn. redakce)

Jak to vypadá s termíny představení?
Po roce nehraní (nikoli kvůli „coronáči“) nás svátečně podarovali. A to znamená, že budeme hrát 6. a 16. ledna 2021 to je ještě paráda, ale pak už máme svátek v neděli na Valentýna, na Velikonoční pondělí a v neděli po Svátku práce. Těsně jsme minuli oprašovačku na Silvestra. Prostě docela malinko hodně vražedné termíny na návštěvnost; ale milujeme výzvy a doufám, že to znovu dokážeme naplnit.

Ivan Acher (zdroj FB)

V Brně vystupujete s Terezou Marečkovou a Vandou Šípovou, interpretkami z opery Sternenhoch, ve večeru písní na Provázku – je to nějaká zhuštěná verze opery?
Náš repertoár se týká hlavně písní z divadelních představení. Proto tam máme i Janu Vébrovou, která je mou nejčastější interpretkou i ženou. Navíc jsme byli požádáni o koncert nejenom divadly, ale také svazem esperantistů a tak jsme zařadili přednostně písně v esperantu. A možná jsme se i trošku zavádějícím způsobem začali pojmenovávat jako Esperados, i když jsme v podstatě Exhumators. Vznikl dojem, že jsem použil esperanto v téhle opeře poprvé, ale já ho pro jeho zpěvnost používám už delší dobu a esperantských písniček se nashromáždilo z představení v různých žánrech hodně. A zároveň máme takové lítosti po písničkách, které zahynou s premiérou v divadle a už se nikde neobjeví. Tak tomu říkáme „resuscitace mrtvých písní“. Jsou tam tedy esperantské i resuscitované písně, které jsme měli v divadle Komedie s Davidem Jařabem ve Weissensteinovi, u Bezručů, tam byly dvě esperantské věci v Bulgakovovi z Wolandova plesu, ze Zábradlí… Vanda a Tereza ty nejlepší árie ze Sternenhocha přezpívají do podkladu. Zdálo by se, že to je žánrovým složením smrtící hašé, ale máme za sebou krásné koncerty. Nikdy předtím nezaslechnuté věci, dokonce už jednou pohřbené, ale lidé reagují opravdu nádherně. Doufal jsem, že se může ukázat, že i tento postup – nejdříve nahraná a pak částečně živě interpretovaná hudba – může mít v sobě sílu.

Když jste tento postup vědomě zvolil, o co vám v první řadě šlo, v co jste doufal?
Že by se možná podařilo pohnout tím kamenným víkem sarkofágu opery u nás, aby se podařilo prolomit nedůvěru v uvádění nových děl a technologie trochu vykročila do 21. století. Získat opět pro tento žánr důstojnost, nejenom snobsky hranou v hledišti. Aby byl pro mladé publikum důvod jít tam za opravdovou energií. Já jsem chtěl, aby lidé byli opravdu opaření. Neposmívali se, ale smáli. Aby opera byla zase velká podívaná, ale s novým instrumentářem a impaktem, dorovnávajícím zkušenost diváctva s mocností elektronické hudby nebo rocku. Pořádně vyvětrat a znovu zatopit. Když se na konci 19. století zmenšovala skupina lidí, schopná jíst ty servírované velké romantické dorty, také se nějak přirozeně začalo postupně upouštět od těch hromburáckých gest. Velikost gesta má své opodstatnění i dnes, pokud samotná předloha je opravdu velikášská a má přímo v sobě zakletou jemnou ironizaci sebe sama. Proto když jsem vybral toto téma, chovám se hudebně podle toho. Dají se dobře zironizovat veliká operní gesta a zároveň poctít velké hlasy, protože Klímův text to přímo nabízí. Příště to může být úplně jinak.

Souhlasím, já ve Sternenhochovi obdivuji, jak jste dokázal dát vokálním partům tu, pro mě až uhrančivou, zpěvnost a melodičnost…
To mám radost, že to říkáte. Přitom oni se pohybují ve velice nestandartních pěveckých projevech, a přesto se podařilo dát průchod přirozené síle. Snažím se ale nedělat z interpretů „trotly“, kteří dostanou nepřesvědčivý part pro lidský hlas, někdy úplně nástrojového charakteru. Asi proto, že sám do zpěvu fušuju – dost se tím ušetří ve studiu – a představuji si, co bych chtěl mít v zásobníku na předání energie, kdybych tam, nedejbože, stál sám. Abych to co nejvíce přiblížil a zpřesnil i dramaturgicky, dávám zpěvákům jejich part předzpívaný. Dost odvážně tedy, ale dosti funkčně. Interpreti jsou potom vedení tím zvukem z nahrávky, kterou jim dám. A špetka smíchu u studia role udělá vždycky radost. Snažím se, aby už nahrávka samotná kopala tou cílenou energií, takže oni vědí, k čemu si mají seřídit mířidla. Nemají takový ten papírově abstraktní pocit z toho, že interpretace může mít nějaká hluchá místa. Zvláštní druh jistoty, sice ne úplně s překvapením, ale rozhodně ne s nepříjemným překvapením po zhmotnění partu. Fungovalo to bezvadně, zpěváci občas mrkli do not, ale většina to uměla zpaměti v daleko rychlejším čase. A byli si jistí, že to bude jednou hezké, až mě svými hlasy vymetou a nahradí.

Ivan Acher (foto Eva Nachmilnerová)

Ale bacha! Dostal jsem i pochvalu! Sergej (Kostov, představitel knížete Sternenhocha, pozn. redakce) říkal: „Ty v***e, to je óčeň dóbry, kák ty naspyvál!“ Totiž aby měl dostatečně komediální témbr, tak jsem mu tam vymyslel ještě nějaké strašlivě humorné kudrlinky, aby bylo všem jasné, že i když děláme satanskou mazurku, tak že tam jde prostě i o humor. No nasmáli jsme se na zkouškách dost. Ale musím říci, že jak jsou lidé v hledišti naučení neočekávat nějaké kontrastní jednání a nejsou zvyklí střídat emoce v tak rychlém sledu, tak se moc k řehtání nedostanou. Když dáme první „perdu“ z plesu v úvodu, dědictví prvního obrazu je v podstatě ušroubuje k tomu, že jim ztuhne úsměv na další dva obrazy – musím si na to dát příště „velkýho majzla!“ (smích) Jsou tam tedy některé duše, které reagují na věci osvobozeně, ale zase koukají kolem sebe a bojí se zasmát. Přitom myslím, že vtipných míst je tam strašně moc.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 5 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments