Ivan Ženatý – houslista narozený v 19. století

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Přesahuje váš talent do jiných uměleckých oborů?
Psával jsem poezii a celý život jsem toužil pustit se do prózy a neměl jsem odvahu. A loni v létě jsem vzal děti k moři, což byl zážitek, protože se všichni báli a skoro nikdo tam nebyl, a měli jsme pěknou dovolenou a před hotelem byl bazén, kde byl zákaz koupání večer. To moje děti upoutalo, takže večer si vzaly plavky a šly do bazénu a já jsem si sedl na balkón, abych měl na ně dozor, a vzal jsem si tužku a začal jsem psát. Úplně spontánně, zničehonic. Věděl jsem, co chci, ale neměl jsem jazyk, rytmus… a napsal jsem litanii, kterou jsem druhý den ještě trochu zkorigoval. Asi dva dny jsem z toho měl hrozný pocit, potom jsem si uvědomil, že to není špatné, a poslal jsem to pár blízkým lidem, kteří byli nadšení, takže teď mám nové téma. A bude to kniha.

Dáte mi přečíst nějakou vaši báseň?
Třeba hned. Mé básně byly publikovány v Anglii, v 80. letech vyšly jejich překlady v literárním magazínu v Londýně. Myslel jsem to vážně. Potom to nějak vyhaslo.

Jaká jste měl – máte – témata?
V poezii je to těžko říct. Nejspíš bych řekl, že to byla témata z jiného světa. Vždycky mě zajímalo, jak vypadal ráj. Tam, kde je vám úplně krásně. Co jenom tušíme, že je. I když lehký smutek se vkrádá do vašeho srdce, přesto je to krásné.

Jsou okamžiky, kdy si člověk řekne „taková krása“ – a zároveň je v tom vždycky i stesk. Západ slunce. Hudba…
Musí to tak být. Kdyby tam nebyla ta protiváha, tak by se nám to asi za chvilku přejedlo.

Jaké to je být celebritou – Mistrem?
Něčeho takového se na rozdíl od některých svých velkých kolegů straním.

Jste do toho tlačen?
Samozřejmě, obzvláště když pracujete s agentem, který ví, jak se má nejlépe dělat, abyste byla všude. Ale v dnešním světě sociálních sítí si můžete sama o sobě napsat, co chcete, a ono se to nějak chytne, že. My tady vlastně žijeme v podmínkách, kdy jsou někteří lidé považováni za umělce jen proto, že mají PR, a přitom nikdy nehráli na relevantním festivalu nebo s relevantním orchestrem.

Jsem ráda, že nejste celebrita toho druhu, kde by mi váš agent řekl dvacet minut a dost.
Nedávno mi napsala jedna moje bývalá studentka z Ameriky, že hrála nějakou skladbu a zdál se jí sen, že jsem jí poradil nový prstoklad. A ráno se vzbudila, šla si to vyzkoušet a bylo to prý daleko lepší. A že kolik mi má za to zaplatit? Kolik beru za lekci ve snu? Není to krásné? Takhle to u nás funguje. Samozřejmě profesor Freud by to analyzoval úplně jinak.

Ivan Ženatý se studenty po koncertě v Clevelandu (archiv Ivana Ženatého)
Ivan Ženatý se studenty po koncertě v Clevelandu (archiv Ivana Ženatého)

Pokud jde o vaše pedagogické aktivity, padla v našem rozhovoru zmínka o clevelandském Institutu, Kodani, máte úvazek na Hochschule für Musik v Drážďanech. Kde vnímáte svou pedagogickou kotvu?
V současné covidové době navíc ještě vypomáhám na Pražské konzervatoři. Táhne mě to zpátky do Ameriky – tam jsem se cítil moc dobře, ale chtěl jsem si trochu uvolnit ruce, protože v Americe kapitalismus funguje tak, že když začnete mít úspěch a vaši studenti začnou vyhrávat soutěže, tak se to na vás valí. Je to velká země, hlásí se k vám desítky studentů a škola na mě samozřejmě taky tlačila, abych bral studentů co nejvíc, a když strávíte deset hodin ve škole, jste prostě vyčerpaná.

Mně to v zásadě dělá dobře, ale chtěl jsem mít víc času sám na sebe. Na své koncerty, na své cesty. Proto jsem se teď usídlil na nějakou dobu tady, mám poloviční úvazek na drážďanské Hochschule a mým cílem bylo hodně hrát, hodně cvičit, hodně natáčet – pokud to jde. Teď se to všechno nečekaně zastavilo, ale já jsem optimista a věřím, že koncertní provoz se zase rozjede.

Je rozdíl mezi mentalitou – nebo světem – studentů v Německu, v Americe a u nás?
Naprosto zásadní, a to je přesně, proč nedám dopustit na privátní školství. Samozřejmě je to nekřesťansky drahé, ale vede to k tomu, že jeden každý student ví, kolik stojí jedna minuta strávená se mnou. Ví, že jsou to velké peníze – které nejdou do kapsy jenom mně – a když vám čtyři minuty před zakončením hodiny řekne, „mohl bych vám ještě zahrát toto?“, cítíte tu ohromnou energii, ten náboj, který v těch lidech je. Oni chápou, že toto je největší investice v jejich životě. A zažívat to je krása, je to dobrodružství. Chodil jsem domů vyčerpaný, ale šťastný. To, co jsem až dosud zažil jako protipól k tomuto elektrizujícímu stavu, je dánský socialismus na Královské akademii v Kodani.

V jakém smyslu?
Ve Skandinávii není rozdíl v tom, jestli pracujete nebo pobíráte dávku v nezaměstnanosti, takže pro mnoho lidí vlastně to nasazení není důležité. Jenže: hrozny je zapotřebí drtit, abyste dostala dobré víno. A v Německu se to hodně změnilo. Jedu učit, odtud to mám kousek – proto jsem postavil tenhle dům – a dnes tam nemluvím německy. Mluvím anglicky nebo rusky. Německé studenty tam skoro nemáme. Je to dáno tím, že všichni Asiati, kteří nemají na to, aby studovali v Americe, jdou do Německa, protože to mají zadarmo. Pro Korejce nebo Japonce je daleko dražší studovat doma než v Německu.

Ivan Ženatý (archiv Ivana Ženatého)
Ivan Ženatý (archiv Ivana Ženatého)

Němečtí studenti nemají zájem o studium vašeho oboru?
Je to obor, v němž – pokud nedosáhnete někam hodně vysoko – je za velmi mnoho práce méně peněz. Je za tím racionální myšlení. Myslím, že idealismus, který měla naše generace, už není tak rozšířený.

A u nás?
Mnoho, ne-li většina talentovaných mladých lidí v mém oboru odchází do zahraničí, což je k nezaplacení – my bychom bývali dali nevím co za takovou, byť třeba dočasnou, možnost.

A vrací se?
Někteří ano, někteří ne.

Vy sám – považujete se za toho, který se vrací?
Určitě ano, ale už jsem dnes v takovém stavu, kdy minulost mám spojenou s řečenými blouznivci našich hor a zapadlými vlastenci, s tím kozím mlékem, a to je to, z čeho čerpám, nesmazatelná stopa, jíž by bylo nemoudré se zbavovat. Ale největších úspěchů jsem dosáhl v zahraničí a mám odtud i své nejsilnější zážitky. Tak se to stalo a to se nezapomíná. Jak to, že dostanete profesuru na vysokých školách v Německu a v Americe, ale ne ve své vlasti? Zaplať Pán Bůh za to, jsem nesmírně šťastný a tak už to zůstane.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


3 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments