Ivana Veberová: Divadlo je nejdokonalejší škola!
Už dříve jste prozradila, že ve vaší rodině se před vámi nikdo hudbě na profesionální úrovni nevěnoval, ale že vám rodiče vytvořili hluboké hudební zázemí. Do jaké míry vás ovlivňovalo kulturní prostředí vašeho rodiště – tedy českobudějovická filharmonie, divadlo, operní soubor, konzervatoř?
Tohle všechno mě formovalo velice. Naše matka nás od útlého dětství ke kultuře vedla, a tak jsem už jako malá zhlédla například Dvořákovu Rusalku. Začínali jsme ovšem spíše na dětských scénách, v loutkovém divadle a podobně. Postupně jsme se ale v Jihočeském divadle stali pravidelnými návštěvníky a spolu s rodiči i prarodiči jsme vyráželi na koncerty a představení i mimo město, příkladně na Hlubokou.
Máte z té doby nějaký zvlášť hluboký zážitek?
Snad právě ta Rusalka se mi zapsala hodně do hloubky. Anebo shakespearovské komedie před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Navštěvovali jsme jak profesionální divadla, tak i ochotnické produkce. A nenásilně si tak vytvořili široký rozhled, který zahrnoval hudbu, balet, činohru i ty zmíněné loutky…
Pokud jde o hudební vzdělání, s tím jste začala velmi záhy…
To bylo ve druhé třídě, kdy jsem začala navštěvovat Základní uměleckou školu Otakara Jeremiáše. Což zahrnovalo samozřejmě i veřejné koncerty po kostelích či v samotné Jeremiášově síni. A to byl pro mne už odmala cenný zdroj praxe.
Říkáte o sobě, že nepatříte mezi trémisty. Je to i díky tomu, že se vám ve veřejném vystupování dostalo tohoto tréninku?
Praxe samozřejmě udělá hodně. Ale sklony k trémě má podle mě člověk v sobě od narození. A mně se naštěstí vyhnuly.
Byla jste díky svému vztahu k umění bílou vránou? Nebo jste sdílela se svými vrstevníky jejich zájmy?
Ve škole všichni spolužáci samozřejmě věděli, že zpívám. A mockrát se stalo, že paní učitelka řekla: „Ivanka krásně zpívá, pojď nám předvést, co ses naučila…“ Byť se mi moc nechtělo, musela jsem k tabuli a zazpívala jsem. Spolužáci z toho měli spíše srandu, posmívali se, a mně bylo trochu trapně. A navíc písničky, které jsem se učila na „zušce“, měly k tehdy oblíbeným hitům opravdu velmi daleko.
A oblíbené sporty?
Fandím moc ráda, i když aktivně žádnému sportu příliš neholduji. Mnoho let jsem ale ráda chodila do Sokola, takže pohyb mi cizí nebyl a není. Nicméně si moc dobře pamatuji, jak jsme i na základní umělecké škole v devadesátém osmém roce drželi palce našemu hokejovému týmu v Naganu. To se tehdy kvůli finálovým zápasům i přestalo vyučovat. Jinak u mě ale převažovaly hudební zájmy jako zpěv a klavír. A také jsem si našla skrze keramický kroužek cestu k výtvarnému umění. Ale pokud myslíte fotbal a hokej, ty mě minuly…
Takže zatímco si vaše spolužačky doma lepily na zeď portréty Michaela Jacksona, u vás visel kdo?
Musím se přiznat, že na skříni dodnes mám několik plakátů, které se mi tehdy podařilo získat. Evu Urbanovou, Magdalenu Koženou a Štefana Margitu. Jejich nahrávky jsem poslouchala a mezi ty nezapomenutelné patří snímek Dvořákovy kantáty Svatební košile s Evou Urbanovou a Ivanem Kusnjerem. Tuhle nahrávku jsem milovala a zpětně ji i po umělecké stránce hodnotím jako dokonalou.
Představovali pro vás tito umělci vzor?
Přestože jsem je obdivovala, nesnažila jsem se zpívat jako oni, ale spíše hledat vlastní cestu vymezenou mými vlastními hlasovými možnostmi. Ale sopránový part ze Svatebních košil bych si někdy moc ráda zazpívala. Celý, zatím dávám občas na koncertech jen dvě klíčové árie „Měla jsem smutná milého…“ a „Maria Panno, při mně stůj…“, použila jsem je i na soutěžích, ale nabídka na kompletní nastudování zatím nepřišla.
U českobudějovické rodačky bych předpokládal, že bude pokračovat ve studiích na tamní konzervatoři, vy jste ale po základní škole odešla studovat do Prahy…
To bylo dílo Hedy Vodičkové, mé profesorky ze základní umělecké školy. Nebyla s profesory budějovické konzervatoře dostatečně spokojená a říkala mi: „Ty musíš jedině k paní profesorce Denygrové. Jinam tě ani nepustím“. Vysvětlovala mi i proč, ale já jsem v té době ve svých čtrnácti letech vůbec nechápala, kde je problém a že můžou existovat nuance v pěveckém výcviku. A jak je podstatné, ke komu se jako mladý adept zpěvu na startu hlasového vývoje dostanete. To mladý člověk nemůže pochopit, dokud mu to praxe neukáže. Až teď, zpětně, jsem své budějovické paní profesorce za tohle rozhodnutí vděčná.
Na konzervatoř jste tedy šla hned po základní škole. Neměla jste někdy pocit, že vám schází jakýsi širší, obecnější rozhled, který může poskytnout gymnázium nebo jiná, běžnější střední škola?
Vzhledem k tomu, že jsem okamžitě po absolutoriu konzervatoře naskočila do uměleckého provozu, ocenila a využila jsem právě to, co mi dala tato škola. A čerpala jsem a dodnes čerpám především z divadelní praxe. Ta vám dá nejvíc. Gymnázium by mi určitě nebylo uškodilo, ale pro mě osobně to takhle bylo lepší. Jsem také ráda, že jsem po škole mohla hned začít zpívat v divadle a netrávila další roky třeba na vysoké škole. Víte, u nás zpěvaček totiž podstatnou roli hraje věk. Kdybych studovala gymnázium, konzervatoř a ještě Akademii, vylezla bych ze školy ve třiceti. A Mařenky a Rusalky bych si užívat příliš dlouho nemohla…
Nescházela vám tedy vysoká škola ani z hlediska herecké, pohybové či jazykové průpravy, kterýmžto disciplínám se tu věnuje značná pozornost?
Rozhodně nad tím nechci mávnout rukou a věřím a vím od kolegů, že bych na Akademii jak v Praze, tak jinde potkala skvělé kantory. Ale jak jsem řekla, považuji za nejdokonalejší školu samotné divadlo. Potkáváte různé režiséry a dirigenty a každý z nich vám přinese neocenitelné postřehy, pracujete se zahraničními kolegy, s nimiž musíte komunikovat.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
