Ivana Veberová: Divadlo je nejdokonalejší škola!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Často ve spojení s vámi zaznívá sousloví „přirozené herectví“. I já jako divák musím říct, že jsem vás ani jednou nezažil se na jevišti pitvořit, přehrávat, prostě používat neadekvátní herecké prostředky. Je to otázka talentu, který „pouze“ prohlubujete, nebo dlouhého tréninku?

Těžko tyhle dvě věci oddělit. Schopnost dobrého herectví musíte mít v sobě. Ale bez praxe také nikam nedojdete. Vzpomínám si, že ve svých divadelních začátcích jsem se opravdu bála projevit, ukázat, co vevnitř cítím. Nebyla jsem si jistá, jestli to které gesto či pohyb je namístě. To pak buď stojíte jako solný sloup, nebo děláte gesta, která vám nejsou vlastní, a tudíž jste nepřirozený. Té míře prezentace a odhalení vlastních emocí, které vámi proudí na jevišti, se ale člověk postupně naučí. Osobně se snažím ztotožnit s danou rolí a postavou do té míry, abych to, co zpívám a hraji, cítila i uvnitř. Tím se nechávám vést i ve výrazu a gestice a s režisérem pak hledáme kompromis mezi jeho a mojí představou.

Mohla by tato přirozená herecká poloha souviset i s vaším repertoárem? Sama říkáte, že vám nejvíce sedí realistické postavy, z přehledu vašich rolí vysvítá, že – snad s výjimkou Lady Macbeth, Cizí kněžny či Medei – ztvárňujete výhradně kladné charaktery…

Ano, řekla bych, že hrát kladnou postavu je snazší. Přinejmenším je snadné se s ní ztotožnit. Ale je nezbytné vnitřně, charakterově pochopit i ty zlé. Tehdy se snažím představit si sebe sama v jejich situaci. Tyhle úvahy samozřejmě zaberou delší dobu, ale zjistíte, že pokud se do určité situace dostanete, ovlivní vás to a vy se zachováte obdobným způsobem.

Luigi Cherubini: Medea – Ivana Veberová (Medea), Paolo Lardizzone (Giasone) – DJKT Plzeň 2017 (zdroj djkt.eu / foto Pavel Křivánek)

Někteří vaši kolegové říkají, že se jim naopak záporné charaktery hrají lépe, že je nemusí složitě psychologicky vykreslovat…

Já tedy více tíhnu k těm kladným. Mám pocit, že u nich se de facto nemusí nic hrát, jen uvažovat, jak by to či ono člověk sám udělal. S negativní rolí se takto srovnávat nemůžu, a tím pádem mám pocit, že je třeba hrát divadlo mnohem víc a k tomu ještě hlídat přirozenost, protože já osobně bych se chovala úplně jinak. A tady svým kolegům rozumím, protože je to pro ně asi větší zábava…

Měl by se umělec pokusit záporné hrdiny a jejich činy omluvit?

Jsem typ člověka, který ve svém soukromém životě nechce nikoho odsuzovat. A když se prvotně označí někdo za strůjce špatnosti, snažím se vždy i o druhý pohled, jeho pohled. A snažím se pochopit, co ho k tomu přivedlo. Tedy ne jen, že ten a ten člověk někomu ublížil. Ale také třeba fakt, že to udělal proto, že vyrůstal v rodině, kde jemu samotnému bylo ubližováno, a ke svému činu byl dohnán okolnostmi a prostředím.

Mezi vaše oblíbené role patří mimo jiné Tosca, Rusalka či Jenůfa. Máte na ně štěstí?

Měla jsem několik rolí vysněných, toužila po nich a ony ke mně přišly. Právě jste je jmenoval. Další kategorie jsou role, které jsem zprvu vůbec neznala a zamilovala se do nich, až když jsem je studovala. Pak tu jsou úlohy, které jsem ani dělat nechtěla a nic mi neříkaly, ale odmítnout nešlo, a tak bylo potřeba v nich pro sebe samotnou najít něco pozitivního, obohacujícího. Tím chci říci, že málokdy role odmítám a snažím se každou uchopit a vyjádřit nejlíp, jak dokážu. A pokud jste se před chvílí zmiňoval o tom vysokém počtu kladných hrdinek, musím říci, že to není ani tak věc mých preferencí nebo dramaturgie našeho divadla. Spíš skladatelé psali mladodramatické role – tedy právě ty moje party – velmi často právě pro ty kladné postavy. Tedy otázka hlasového oboru.

K těmto rolím jste si už před časem připojila Smetanovu Libuši, v inscenaci, kterou se v roce 2015 otevíralo plzeňské Nové divadlo a která je dosud na repertoáru. Přiznám se, že u této opery vždycky přemýšlím, jak realistická je její titulní hrdinka…

A já jsem o ní uvažovala úplně stejně! Libuši se realisticky snažím hrát, podat ji jako skutečnou ženu, jež ale má jisté mystické schopnosti, které běžný člověk nemůže pochopit. Čili jako určitý kompromis mezi obyčejným člověkem a postavou z pověsti. Mezi námi ale žije spousta lidí, mužů i žen, kteří tuto zvláštní přidanou hodnotu mají. Byť mne žádná konkrétní osoba k tomuto pojetí Libuše neinspirovala.

Bedřich Smetana: Libuše – Ivana Veberová (Libuše – DJKT Plzeň 2015 (zdroj djkt.eu)

Svěřila jste se, že u vás doma dodnes visí portrét Evy Urbanové, a byla to právě ona, s níž jste se v této roli potkala v alternaci…

Jsem za to moc ráda. Nejen za tu alternaci, ale vůbec za fakt, že jsem se s touto dámou potkala v divadle už dřív. Na druhou stranu ji celkem logicky vnímám i jako konkurenci, ale to, prosím, dejte do uvozovek, protože u mě převládá respekt, který k této umělkyni cítím. Vnímám její způsob zpěvu, její herectví, ale ani v nejmenším se nesnažím ji napodobovat. To nejde, ani kdybych chtěla.

Přála byste si, aby k vám přišly role, které interpretuje ona? Byť už se to v řadě případů stalo – vedle Libuše jmenujme Santuzzu nebo Tosku… ale já myslím třeba na Kostelničku, která představuje její životní roli…

Myslím, že typově i hlasově máme s paní Urbanovou hodně společného. A proto nejspíš moje repertoárová cesta bude té její hodně podobná. A pokud jde o Kostelničku, nevím, jestli bych na ni teď už dosáhla věkově, ale zazpívala bych si ji v budoucnu moc ráda. A spolu s ní třeba i Pucciniho Turandot.

Ivana Veberová a Eva Urbanová po představení Janáčkovy Její pastorkyně – DJKT Plzeň (zdroj DJKT / foto Pavel Křivánek)

Váš repertoár je pestrý a figurují v něm vedle sebe třeba Martinů, Mozart, Verdi či Janáček. Laik by si mohl myslet, že každý z nich vyžaduje něco jiného…

A já bych dokonce řekla, že svoje si vyžadují nejen autoři, ale i jednotlivé role v jediné opeře. Pěveckou techniku je třeba držet v jednotné linii, ale v každé úloze, ať už v Mozartovi, v Janáčkovi nebo v Puccinim, se musíte zabydlet. Někdy máte pocit, že vás role stojí pomalu víc, než jste schopen ze sebe dostat, ale jindy cítíte, jako by skladatel tu kterou úlohu napsal přímo pro vás. Ale každá bez výjimky vás kamsi lehce posouvá. Jsem šťastná, že mám svou paní profesorku, která nade mnou bdí jako strážný anděl. A zasáhne vždy, když cítím, že mě aktuální role dostala někam, kde se necítím dobře.

Kdy se vám to stalo?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat