Ivana Veberová: Hudba mi dala celý můj život

Sopranistka Ivana Veberová, rodačka z Českých Budějovic, složila v roce 2005 absolutorium na Pražské konzervatoři ve třídě profesorky Antonie Denygrové. Téhož roku debutovala v plzeňském Divadle J. K. Tyla v roli Mařenky ve Smetanově Prodané nevěstě a od roku 2006 je v Plzni ve stálém angažmá. Zpívala již mnohé z nejkrásnějších rolí sopránového oboru, Dvořákovu Rusalku, Hraběnku ve Figarově svatbě, Desdemonu ve Verdiho Otellovi, Janáčkovu Jenůfu, Cileovu Adrianu Lecouvreur, Liu v Pucciniho Turandot i titulní Toscu, Verdiho Aidu, Ponchielliho Giocondu, Taťánu v Čajkovského Evženu Oněginovi či Smetanovu Libuši. V Plzni ji můžeme aktuálně vidět v inscenacích Šelma sedlák, Nabucco, Iris, Prodaná nevěsta, Prodáváme nevěstu a nejnověji v Broučcích Jana Jiráska, v nichž vytvořila roli Maminky.
Ivana Veberová (foto Klára Žitňanská)

Role Mařenky v Prodané nevěstě vás provází od vašeho plzeňského debutu až po dnešek. Vzpomínáte si ještě na svůj debut? A jak se to vlastně všechno tehdy seběhlo?
V posledním roce mého studia na konzervatoři jsem se zúčastnila předzpívání v plzeňském divadle. Hned nato mi bylo tehdejším vedením nabídnuto hostování v Prodané nevěstě v roli Mařenky. Tato nabídka byla pro mne, tehdy dvacetiletou dívku, splněným snem, ale zároveň jsem si hned uvědomila, jak velké sousto jsem si ukousla. Bez jakýchkoliv předchozích jevištních zkušeností skočit do již nastudované inscenace a rovnou do hlavní role. Ale nejsnáze se člověk naučí plavat, když je hozen do vody. A přesně tak jsem si připadala. Se svojí paní profesorkou Antonií Denygrovou jsem si pečlivě nastudovala hudební part, ale po první zkoušce s dirigentem Jiřím Štruncem jsem pochopila, že si zpěvák nemůže zpívat jen tak, jak se mu to líbí, ale že je to zkrátka týmová spolupráce a gesta dirigenta se musí respektovat. Mít pod sebou orchestr je také něco úplně jiného než zpívat s doprovodem klavíru, z toho barevného zvuku jsem byla uchvácená. S asistentem režie jsem si párkrát prošla aranžmá a právě z toho jsem měla největší hrůzu – vědět, odkud kdy a kam jdu a co kdy dělám, to jsem si myslela, že si snad nikdy nezapamatuji. 6. února 2005 jsem stála v portále s pocitem – neumím zpívat, nevím vůbec nic, ale už nemůžu couvnout, tak děj se vůle Boží… Zároveň jsem ale cítila obrovskou podporu svých blízkých a v uších mi znělo: „Tak jim to ukaž a vykroč pravou!“

Rovnou taková velká role, to muselo být něco!
Od malička mě mí rodiče i prarodiče vedli ke kultuře. Navštěvovali jsme nejen muzea, galerie, ale také koncertní sály a samozřejmě i divadla. Není proto divu, že operu Prodaná nevěsta znám již od raného dětství. Duet „Znám jednu dívku“ zněl často v originálním pojetí mém i mého bratra během úklidu pokojíčku nebo k pobavení při návštěvě babičky a dědy. Part Mařenky mne zaujal později, z nahrávek ve spojení s krásným hlasem Gabriely Beňačkové.

B. Smetana: Prodaná nevěsta (foto Pavel Křivánek)

Co pro vás role Mařenky a opera Prodaná nevěsta znamená? Co je na této roli nejtěžší? A co naopak nejradostnější?
Role Mařenky není až tak technicky náročná, ale těžké na ní je interpretovat ji tak, aby posluchače zaujala a nebyla to jen jedna z mnoha Mařenek, které už v tak často hrané a známé opeře slyšel. Proto jsem byla velice překvapena a samozřejmě potěšena tím, že jsem právě za tuto roli získala v roce 2014 Cenu Thálie. Velký dík tak patří režisérce Janě Kališové, která ze mě vykřesala Mařenku „holku krev a mlíko“, upřímně milující, ale zároveň živou a temperamentní, která dokázala zaujmout nejen diváky, ale i porotu Cen Thálie.

Současně účinkujete také v představení nazvaném Prodáváme nevěstu, což je speciální krácená inscenace pro dětského diváka. To se přece jen nestává tak často, mít roli ve dvou verzích téhož titulu… Musí to být asi radost, ale i závazek zprostředkovat naši národní operu dětem? Děti jsou diváci nejnáročnější…
Když mi šéf nabídl roli Mařenky ve zkrácené verzi pro dětské publikum, ráda jsem přijala. Nebudu zapírat svou prvotní vidinu snadné čárky – nazpívaná role ve zkrácené podobě s vyškrtanými áriemi, menší jeviště, a tedy zpěv „na půl hlasivky“ a za hodinu půjdeme domů. Ale nakonec to přeci jen tak jednoduché nebylo. Pamatovat si, které části tam jsou, které ne, co se zpívá a který recitativ se jen mluví. A právě mluvené texty, ve kterých nemám velkou praxi, mi daly zpočátku dost zabrat. Ale odměnou pro nás vždy je vidět tak nablízko reakce dětí, ten údiv, když se rozsvítí scéna s kulisami a my vejdeme v krojích, to překvapení, když otevřeme ústa a oni tak mnozí uslyší prvně zpívat operní pěvce, jejich rozzářené oči a smích, když se dobře baví. Není těžké děti zaujmout, ale těžké je udržet jejich zájem až do konce a nedovolit, aby se začaly nudit.

B. Smetana: Prodaná nevěsta (foto Pavel Křivánek)

V repertoáru máte i Dvořákovu Rusalku a Janáčkovu Jenůfu, které vedle Smetanovy Mařenky patří k těm opravdu národním, a řekl bych nejdůležitějším ženským rolím z české opery. A nejkrásnějším. Vnímáte to také tak? Mohla byste je nějak porovnat? Protože každá je úplně jiná, nejen žánrem opery a hudbou, ale i osudem těchto tří postav – máme tu komickou operu o milostných nedorozuměních, pohádkovou operu se smutným koncem a lidové drama s koncem šťastným…
Kdybych měla jmenovat tři nejkrásnější ženské role z českých oper, Mařenka, Rusalka a Jenůfa by byly určitě první tři, které by mi vytanuly na mysli. Každá z těchto postav je jiná a jejich porovnání by bylo na celou knihu. Navíc jsou tak notoricky známé, že si každý dokáže udělat srovnání sám. Jedno však mají tyto postavy společné. Všechny tři jsou mladé hezké dívky, které prožívají velké trápení s láskou, které zapříčinilo chování jejich protějšků.

A když probíráme českou operu, nesmíme zapomenout na Smetanovu Libuši. Co pro vás znamená tato role a toto dílo?
Opera Libuše a můj vztah k ní?… Velice specifický. Prožívám vždy jakousi posvátnou úctu, národní hrdost a vlastenecké dojetí. Při poslechu této opery jsou místa, kdy mi leze mráz po zádech, slza se mi kutálí po tváři, jindy mě zas zaplavuje zvláštní pocit štěstí a člověk vlastně ani neví proč.

B. Smetana: Libuše (foto Pavel Křivánek)

Libuše je role velmi náročná. V čem vlastně? Běžný divák by si třeba mohl myslet, že pěvkyně má výhodu, že nevystupuje v druhém dějství, má tedy s dvěma přestávkami zhruba hodinu a půl pauzu. Ale není to naopak pro hlas trochu zákeřné?
Libuši zpívám velmi ráda. Na co si ale vždy musím dát pozor je, abych ji zpívala měkce. Tato role člověka svádí k tomu, aby se postavil a dul ji z plných plic. Ale pak je velké riziko, že se brzy unaví. A úplně zbytečně. Takový hlas a materiál, jako měla známá představitelka Libuše Marie Podvalová, se rodí jednou za mnoho let. Každý musí vycházet z toho, co mu Pán Bůh nadělil a musí se snažit vybrušovat a zdokonalovat to, co je mu vlastní, a mít na mysli, že s tím musí hospodařit až do důchodu.

Časová vzdálenost mezi prvním a třetím dějstvím, kde Libuše zpívá, má své výhody i nevýhody. Výhodou je, že si mohu dostatečně odpočinout a šetřit síly na závěrečné proroctví. Uvařím si kafíčko, hodím se do pohody, pročtu si ještě pro jistotu klavírní výtah, upravím face up, poslechnu si z odposlechu kolegy a oblíbené árie Krasavy a Přemysla. Nevýhodou je snad jen to, že se musím ještě znovu rozezpívat, pokud cítím, že už hlasivky vystydly, a někdy ještě i ten pocit, že se to dnes „nějak vleče“.

Jaký to je vůbec pocit, zpívat na závěr Libušino proroctví?
Libušino proroctví je bezpochyby mé nejoblíbenější místo z celé opery, na které se vždy těším. Jsou tam sice dosti vypjaté, pěvecky náročné fráze, ale na druhou stranu i mnoho krásných instrumentálních meziher, kdy si zpěvačka může odpočinout. Zpočátku mi paradoxně právě ty mezihry dělaly největší potíže, dopočítat se a chytit přesně další nástup a vědět, kterými slovy začíná další výjev. Druhý výstup začíná „Aj, hle“, třetí „Aj, tamo“ a pátý „A hle“, není proto asi divu, že se mi tyto podobné texty pletly a byla to místa, při kterých jsem věděla, že se musím soustředit. Ale když už začínám zpívat poslední část „Můj drahý český národ neskoná“, všechno ze mě spadne, jsem v cílové rovince, už jen cítím to napětí v hledišti, na jevišti i v portále, mám pocit, že na tom nejvyšším závěrečném tónu stojí dnes celý svět a já ho musím zazpívat nejkrásněji, jak je to vůbec možné.

G. Verdi: Macbeth (foto Pavel Křivánek)

A jaká úskalí mají třeba dvě z nejslavnějších sopránových rolí, Aida a Tosca?
Aida a Tosca, obě krásné a obdobně pěvecky náročné role. Pucciniho opery mají většinou strhující dramatický děj, u Tosky je tomu dvojnásob. Nejtěžší na ní tedy je udržet v tak temperamentní, vášnivé a zoufale jednající osobě emoce na uzdě, aby si zpěvačka nerozhodila dech, byla schopna při tom všem se koncentrovat na pěveckou techniku, ale zároveň nezůstala herecky této živelné roli nic dlužna. U Aidy je tomu tak trochu naopak. Verdiho opery jsou postaveny na krásném zpěvu, na pěvecky náročných áriích, kde zpěvák může ukázat všechno, co umí. Ale i když v jeho operách jde také často o život, zpěvák má i v těchto situacích čas a prostor se soustředit. Verdiho navíc považuji za geniálního skladatele, který uměl role napsat hlasivkám „na tělo“.

Když už jsme u toho, měla jste vysněné role? A splnily se vám?
Vysněné role jsem samozřejmě měla. Ještě na konzervatoři jsem snila o tom, že si jednou zazpívám Mařenku, Rusalku, Jenůfu… Zase jsou i role, o kterých se mi ani nesnilo. Jako jsou třeba Aida, Lady Macbeth, Abigaile, Médea, Tosca a jim podobné. O těch jsem si myslela, že jsou tak pěvecky náročné, že budou pro mne zcela nedostižné. Jsem ráda, že jsem se mýlila. Protože právě těch nejtěžších rolí, kde jsem musela překonat samu sebe, si cením nejvíc.

G. Verdi: Macbeth (foto Pavel Křivánek)

A máte jistě ještě mnoho dalších snů, jakých třeba? Co byste si ráda zazpívala nebo kde?
Teď asi ani žádnou vyloženě vysněnou roli nemám, čekám, kterou mi osud v angažmá přinese, a doufám, že to budou krásné role, které si budu užívat a které mne posunou zas o něco dál… Pokud přijde nějaká zajímavá nabídka hostování z jiného divadla, asi neodmítnu. Ale Plzni určitě vale nedám. Tam jsem teď doma.

Je naopak něco, čemu se vyhýbáte a co vás třeba neláká, neoslovuje?
Vyhýbám se rolím, o kterých si myslím, že nejsou pro mne vhodné, které jsou mimo můj obor a obávám se u nich, že by mě mohly technicky negativně ovlivnit.

Máte nějaké vzory, oblíbené pěvkyně? A co třeba operní nahrávky, posloucháte, máte nějaké zvláště oblíbené?
Když se učím novou roli, ráda poslouchám různé nahrávky. Vyberu si pak jednu interpretku, která se mi nejvíce líbí, tu pak poslouchám a tím se roli snáze naučím. Stálý idol nemám, mění se to s každou studovanou rolí. Kdybych ale přece jen měla jmenovat jednu pěvkyni, která mě zaujala a pomohla v interpretaci s nelehkou rolí, pak zmíním Shirley Verrett a její Lady Macbeth.

Jaký je váš vztah k současnému trendu operních režií, které se – někdy násilně a za každou cenu – snaží opery aktualizovat?
Na tohle nemám vyhraněný názor. Jsou tituly, kterým modernizace svědčí a zase jiné, u kterých bych více ocenila, kdyby scéna, režie a kostýmy zůstaly konzervativnější. Chápu ale, že každý umělec chce vnést do své práce něco nového, snaží se něčím originálním zaujmout, něčím šokovat, aby vystoupil z řady. Asi by i pro nás byla nuda, hrát a zpívat jednu roli v inscenacích jako přes kopírák. Jindy ale docela chápu i názory lidí, kteří přijdou do divadla a chtějí svou známou a oblíbenou operu vidět v tradičním pojetí, sednout si do křesla a očekávat očekávané, a ne se děsit, co přinese další jednání na jevišti.

Ivana Veberová (zdroj DJKT)

Nejnověji máte za sebou premiéru nové opery Jana Jiráska Broučci. Máte již zkušenost se soudobou hudbou?
Nevelkou, ale přeci. Dva roky před prvním provedením Broučků jsme měli v Plzni taktéž světovou premiéru čerstvě dopsané opery Jakub Jan Ryba od skladatele Miroslava Kubičky. Tam jsem ztvárnila Rybovu manželku Aničku. Na tuto inscenaci ráda vzpomínám.

Jak se vám na Broučcích, v nichž ztvárňujete Maminku, pracovalo?
Zpočátku jsem čekala, že opera Broučci bude komorního rázu, Maminka, Tatínek, Brouček, Beruška, Janinka, Kmotříček, Kmotřička a tím to hasne. Byla jsem pak velice překvapená, když se nás na zkušebně sešlo více jak sto účinkujících a z toho asi nejpočetnější částí byly děti. Velice mile mě překvapila jejich připravenost, disciplína, zápal a radost z práce. Potom člověk odcházel ze zkoušek s příjemným pocitem, že divadlo a opera má svoji budoucnost.

Věnujete se kromě opery i jinému repertoáru?
Mám nastudovaný poměrně široký rejstřík operetních písní a duetů, které jsem mohla uplatnit zatím jen na koncertních pódiích. Mám ráda duchovní hudbu, což možná pramení z toho, že již od svých jedenácti let jsem členkou Chrámového pěveckého sboru Bohuslav v Lišově. S jinou partou přátel se zas pravidelně jednou za rok scházíme a pořádáme koncerty zaměřené převážně na hebrejské a křesťanské písně. Mnoho let se také věnuji pedagogické činnosti, vyučuji zpěv a klavír a stalo se již zvykem, že na konci školního roku pořádáme vystoupení spojené s provedením nějaké opery či muzikálu upraveného pro naše potřeby.

Co vás čeká v blízké době, v této sezoně, jak v opeře, tak mimo ni?
V nejbližší době mě čeká Micaela v Bizetově Carmen, kterou jsem již v Plzni zpívala krátce po nástupu do angažmá. Ale ráda se k ní zase vracím, je vždy příjemné zjištění, že fráze, se kterými jsem dřív zápasila, mi už nečiní takové potíže. V prosinci se těším na celou řadu vánočních koncertů.

A. Dvořák: Šelma sedlák, DJKT (foto Martina Root)

Jak trávíte volný čas?
Svůj volný čas nejraději trávím se svým přítelem, s naší jezevčicí Amálkou, se svou rodinou či s přáteli. Miluji procházky po lese a kolem rybníků, sbírání borůvek, hub a šípků. Stavění sněhuláků a příbytků pro skřítky, čekání na sněženky a první jarní sluníčko…

Jak pečujete o svůj hlas?
Snažím se zpívat technicky tak, abych hlasivkám neubližovala. Po pěvecky náročné roli si pokud možno dopřeji hlasový klid a dostatek spánku.

A na závěr má obligátní otázka: Co pro vás osobně znamená hudba jako taková, bez ohledu na to, že se jí sama věnujete profesně?
Hudba je něco, co nás provází celým životem. Maminky nás uspávají ukolébavkami, pak i my přijdeme do let, kdy sami zkoušíme zpívat první písničky. S hudební výchovou se setkáme na základní škole a k tomu, abychom byli „in“, musíme znát všechny kapely, které zrovna frčí. Na túře zpíváme pochodové písně do kroku a těšíme se, jak si večer zazpíváme u táboráku. Hudba zní ze všech stran, z rádií, z televize, ať přijdeme do obchodu nebo do restaurace. Doprovází pouťové zábavy, diskotéky i honosné plesy. Svůj oblíbený žánr vyhledáváme v divadlech i na koncertních pódiích. Bez muziky se neobejdou duchovní obřady, svatby ani pohřby. Některá hudba nám navozuje dobrou náladu, jiná k nám snad přišla z jiného světa, aby naší duši otevřela pohled do jiné dimenze…

A co dala hudba mně osobně? Vlastně celý můj život. Moji rodiče se seznámili na tanečních, nebýt muziky, nebylo by tanečních a možná tedy tak ani mě. A také bych nepoznala spoustu dobrých přátel a kamarádů, kdyby nás k sobě nesvedla společná láska k hudbě.

Děkujeme za rozhovor!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat