S Ivou Bittovou nejen o Beriových Folk Songs

 

Dobrý večer (u vás odpoledne) a děkuji, že jste si na náš mezikontinentální rozhovor přes Skype udělala čas…

I já děkuji.

Vracíte se do Brna ráda?

Do Brna se vracím moc ráda. V životě to funguje tak, že když se vzdálíte, lidé po vás víc a víc touží. Takže mám pocit, že mé návštěvy jsou stále častější. A naštěstí spojené s hudbou. V Brně mám navíc velké zázemí, jak rodinné, tak i hudební. Určitě tedy neplánuji žádný radikální střih, po kterém bych do Brna přestala jezdit.

Těšíte se na vaše brněnské provedení Beriových Folk Songs?

Jsem velmi ráda za to, že mě oslovili, a to nejen u tohoto projektu, ale například i u Schnittkeho, kterého jsem si velmi užila. V případě Folk Songs mám pocit, že v tom může mít prsty i Vladimír Maňas z Ústavu hudební vědy a dramaturg Ensemble Opera Diversa, protože tento soubor už Folk Songs prováděl. Myslím si, že se zmínil, že by mi tato skladba seděla. A jak se to učím, dávám mu za pravdu, protože to je naprosto živelné, přesně tak, jak to potřebuji. A neskutečně mě to baví. Jediná věc, která mě trochu bude mrzet, je ta, že to celé strašně rychle uteče. Já se na podiu objevím a v podstatě hned zase zmizím.

Už jste někdy spolupracovala s dirigentem Casem Scaglionem, který bude koncerty dirigovat?

Nepracovala. Dnes jsem ale od něj obdržela první e-mail. Snažila jsem se s ním totiž navázat komunikaci ohledně poslední, ázerbájdžánské písně, která je ve všech pramenech hodně nejasná, takže se ji snažíme rozšifrovat. Scaglione je hodně otevřený, ale jak jsem řekla, nikdy jsme spolu nepracovali, bude to první setkání a já doufám, že si budeme rozumět. Je totiž nesmírně důležité, aby měl dirigent pochopení pro představu sólisty a nepokoušel se mu ji vymluvit.

Co si myslíte o konceptu provést lidové nebo pololidové písně na koncertním pódiu?

Písně jako takové mají dávný původ a lidové nápěvy mají svou moudrost, pravdu a mají stále co říct. A navíc jsou hezkým kontrastem k hudbě moderní, protože jejich melodičnost je opravdu hluboko zakořeněná. V tomto Beriově materiálu je použito několika jazyků, kdy každý má určitý rytmus, určitý výraz, určitou melodiku. Arménie a Ázerbájdžán jsou sice k sobě blíže, ale pak se tam objevuje například l’occitan, janovský dialekt a podobně. To mě velmi baví, protože si myslím, že se v jednotlivých písních odhalí i charakter každého národa. Zpracovat lidovou píseň je dle mého názoru neustále aktuální a v dnešní době i poměrně důležité, zejména proto, aby zcela nezanikly tradice. Písně totiž vypovídají o lidské bytosti – jak v té době žila, jak přemýšlela, co ji trápilo, všechny myšlenky jsou v lidových písních nádherně čitelné. U Beria je trochu zmatené to, že on cyklus sice nazval velmi jednoduše – Folk Songs – ale je pravda, že spousta písní je v podstatě umělých. První dvě americké nejsou vůbec lidové písně a i poslední, ázerbájdžánská, je vlastně píseň národní, která vyznívá trochu i s určitým sovětským, bolševickým podtextem. Je to neuvěřitelně zajímavý materiál a i přes to, že to hodil do jednoho pytle, jsem moc ráda, že existují tak krásné a barevné úpravy.

Řekla jste barevná úprava; co si myslíte o Beriových instrumentacích písní?

On to původně napsal v roce 1964 pro malé obsazení, v roce 1973 pro velký orchestr, pro který to ale může být velmi zranitelné, protože plné podium nástrojů je na úkor určité lidové prostoty písní, určité intimity. Já jsem docela ráda, že se to bude provádět v Besedním domě, protože je to menší prostora, ačkoliv budeme dělat verzi s velkým orchestrem. A přiznám se, že dodnes nevím, jestli před sebou budu mít mikrofon, nebo ne. Je pravda, že některé melodie jsou hodně intimní a obsahují mnoho vokálních ozdob a v momentě, kdy zpívám například v nižší poloze a musím zatlačit, aby mě slyšel celý sál, tak všechny tyto jemné a delikátní nuance, na kterých mi osobně velmi záleží, bohužel zanikají. Na druhou stranu ale, když mám před sebou mikrofon, zpěv ztrácí přímý dopad k posluchači, svou původnost.

Jak tedy řešíte takové situace, kdy musíte rozeznít celý sál, ale zároveň si stále chcete pohrávat s detaily?

V takových chvílích se snažím se zvukařem domluvit, aby velmi citlivě ozvučil pasáže v nižších dynamikách, aby byly zvukově vyrovnané s místy, kde naopak zpívám naplno. Takže se pokouším, aby v mém výkonu byl obsažený zejména můj reálný hlas bez jakékoliv amplifikace. Ve Folk Songs jsou některé písně velmi expresívní, některé naopak intimnější, a tak doufám, že se zvukařem najdeme nějaký kompromis.

Jakou máte představu o celém Beriově cyklu Folk Songs?

První věc, která mě zarazila, byla nářečí, kterých je v celém cyklu mnoho, takže jsem věděla, že se jim budu muset velmi věnovat. Hned jsem ale viděla, že mi sedí jak melodie, tak i rozsah všech písní, a pustila jsem se do cvičení naplno. Ale v podstatě ještě dnes (poznámka autora: před týdnem) pořád bádám a ten materiál bych chtěla ještě víc rozšifrovat. Já se totiž nenechám příliš ovlivnit různými nahrávkami. Nejvíc mě samozřejmě oslovuje originální nahrávka s Cathy Berberian a každá další zpěvačka z ní v podstatě vychází. Samozřejmě jsou zde i rozdíly, někdo to například zpívá operním hlasem, někdo zase přirozeným hrdelním zpěvem.

Dle mého názoru by ale právě tento cyklus neměl být interpretován operním zpěvem, nemyslíte?

Přesně tak, proto si myslím, že je docela trefa, že to budu zpívat já, a doufám, že i posluchači budou spokojeni. Někteří akademici nikdy nepřistoupí na mou interpretaci Janáčka nebo Bartóka. Já si ale myslím, že oba dva tito skladatelé by proti tomu určitě neprotestovali, o to více, když se jedná o lidové písně. Moje provedení Folk Songs tedy bude spíše o lidovém zpěvu, bude to zejména o barvě hlasu, ne o hlavovém tónu, který je pro mě nepřirozený, ačkoliv v některých písních cyklu sama přirozeně sklouznu do operního hlasu. Je to sice jiná barva, ale hudba dostane najednou charakter určité naléhavosti a intenzity. A musím říct, že toto střídání hlasových registrů mě neskutečně baví.

Vycházíte nějak z původní interpretace Cathy Berberian?

Já jsem si ji poslechla, poněvadž mě zajímalo, jak materiál uchopila. Poslechla jsem si také pár dalších nahrávek, ale vždy jsem se nakonec vrátila k Berberian. Důvod, proč jsem se ale zaměřila na ni, je ten, že v Beriově cyklu několik drobností nesedí. Ona si tyto věci zasadila do hlasu přirozeně zcela podle sebe, protože byla neuvěřitelně muzikální. A navzdory tomu, že má na nahrávce několik chyb v textu, mi vyjasnila některé mé pochybnosti. Pro mě byl poslech nahrávek především hledání a výzkum.

Narazila jste při cvičení na nějaký problém spojený s výslovností? Jak jste řešila výslovnost lokálních přízvuků?

V něčem mi také pomohla nahrávka Cathy Berberian. Ona byla Američanka, žijící v Itálii, tudíž mě napadlo, že italské texty bude mít naposlouchané. Italskou výslovnost, a to i výslovnost tamějších dialektů, jsem však konzultovala s kytaristou ze Sardinie a posléze jsem zjistila, že ona ji bohužel nemá příliš rozlišenou. Před Vánoci jsem pak jela do Francie, kde jsem se přes známé dostala k odborníkovi na nářečí, který mi přečetl a nahrál oba dva texty písní z Beriova cyklu, které jsou v nářečí l’occitan. Já se totiž moc ráda pídím po jednotlivých detailech každé písně, to znamená i po místních nářečích, nátuře obyvatel, zkrátka po všem, co se písní týká. V l’occitan mám také trochu odchylky od Cathy Berberian a ta ázerbájdžánská píseň je v podstatě celá úplně jiná.

Ano, Berberian prý neuměla ázerbájdžánsky ani slovo a celou píseň zpívala jen podle zvuku ázerbájdžánštiny, který si foneticky přepsala. Jak jste postupovala vy?

Ano, Berberian opravdu zpívá to, co tak různě foneticky pochytala. V té ázerbájdžánské písni je ale několik důležitých momentů. Berberian jezdila relativně často do Sovětského svazu, kde koncertovala a kde poprvé slyšela onu ázerbájdžánskou národní píseň, která je v cyklu jako poslední. Na turné v Sovětském svazu zřejmě získala i LP nahrávku, kterou s Beriem poslouchali a dohromady udělali z té písně výtah, zkrátili ji. Když jsem ji tedy cvičila, zpívala jsem to, co je v notách, a zároveň to i srovnávala s nahrávkou Berberian. V určitých místech mi však slova té písně stále nešla do úst, neustále jsem měla dojem, že je v ní nějaký zmatek. Dala jsem si tedy vedle sebe původní text písně s Beriovou variantou a hledala jsem, kterou verzi oni vlastně poslouchali.

Takhle jsem se dostala ke zpěvákovi, který se jmenuje Rashid Behbudov. Ten byl v Ázerbájdžánu populární, něco jako u nás Karel Gott, a do části zhruba v polovině té národní ázerbájdžánské písně si vložil ruský text, který vyznívá až budovatelsky. Teď mám tedy na stole vytisknuté noty ázerbájdžánské národní písně, mám i kompletní překlad oné písně v ruštině a mám originál ázerbájdžánského textu i melodie. Berio tedy začíná tuto píseň druhou slokou, za kterou zařadil zmíněnou Behbudovu vloženou ruskou sloku. Já se chci primárně držet Beriovy notace, tam si vymýšlet nemohu, ale pokusila jsem se do notového zápisu napasovat první sloku ázerbájdžánské písně a dál pokračuji už tak, jak to Berio napsal, to znamená druhou sloku kousek rusky, pak opět ázerbájdžánsky a končí to opět ruštinou. Takže abych se vrátila k otázce, ázerbájdžánštinu jsem odposlouchávala ze zpěvu Rashida Behbudova.

Dívala jste se i do ázerbájdžánské učebnice gramatiky nebo jste vycházela čistě z odposlouchávání zpěvu?

Ne, všechno jsem si probírala, dívala jsem se na všechny možné odchylky té písně, které se vyskytují například v turečtině, a hledala jsem určitý kompromis. Zkrátka jsem chtěla zejména pochopit, o čem zpívám, a dostat do krve onen temperament.

Všechny písně jste si tedy přeložila?

Některé ano, jiné překlady jsem vyhledala, protože potřebuji samozřejmě vědět, o čem zpívám.

Jaký byl pro vás největší problém (byl-li vůbec nějaký), se kterým jste se při cvičení Beriových Folk Songs setkala?

Neobjevil se žádný problém. Opravdu mi to celé báječně sedne.

Jaké emoce ve vás cyklus vyvolává?

Hudebně mi vždy byla a stále je blízká francouzská a italská hudba, a to i ta stará. V Arménii a Ázerbájdžánu zase cítím mé kořeny, které jdou přes tatínka až do Íránu, takže tamější náturu mám tak trochu v krvi. Leitmotivem celého Beriova cyklu je určitá ženská otázka, v různých písních se tedy střídají různé údobí života ženy, od dívčích let až do těch stařeckých. Vyskytuje se tam zejména tematika lásky a manželství, stejně tak i živel přírody, zpěvy ptáků a podobně. V textech je tedy určitá spojitost, která mně osobně připadá naprosto přirozená a se kterou se dá hodně kouzlit především v tom, že někdy můžu být mladinké děvče, jindy zase žena rybáře, která si brblá v přístavu a čeká na svého manžela, až konečně připluje domů. Je zde tedy spousta poloh a podobně jako u Schnittkeho je celý cyklus založený zejména na výrazu a na barevnosti zpěvu. Nastudování Folk Songs pro mě byla velká výzva, protože jsem se s tím nikdy před tím nesetkala a jsem moc ráda, že budu mít v repertoáru další nádhernou hudbu, kterou mohu do budoucna nabízet.

Toto je tedy první věc od Beria, kterou jste studovala?

Ano, první.

S brněnskou filharmonií zpíváte v poslední době spíše postmoderní kompozice. Máte k postmoderně nebo přímo ke Schnittkemu nějaký hlubší vztah?

U skladatelů, kteří mají výjimečný talent a dar, vždy visí určitá nadčasovost, jako je to například u Janáčka. Schnittke se mi neuvěřitelně líbí a jeho obrovské dílo je také nadčasové. Vedle toho je spousta skladatelů, kteří sice mají úžasné řemeslo, ale zase u nich chybí trvalá aktuálnost. U mě tento fakt hraje velkou roli a vždy mě tedy osloví něco jiného. Mám tedy štěstí, že se setkávám se skladateli, ke kterým si vytvořím blízký vztah a jejichž díla jsou úžasná.

Moderní hudbu mám tedy velmi ráda, ale také se ráda vracím do minulosti, ke kořenům, a díky studiu hudební vědy mohu objevovat další a další kompozice. V hledání jsem se tedy dostala až do nějakého šestnáctého, patnáctého století a nalezla nádherné věci, které jsou tematicky sice trochu odlišné od toho, co běžně zpívám, ale jejich nadčasovost mě vždy uchvátí. Není toho tedy příliš mnoho, co by mě opravdu oslovilo, ale ze soudobé hudby nedám dopustit na skladatele, jakými jsou Gÿorgy Kurtág, holandský skladatel Louis Andriessen, Giya Kancheli, Arvo Pärt nebo Vladimír Godár. To jsou jména, jejichž hudba mě zajímá. Ale měla bych dodat, že kvůli studiu, cvičení a častému vystupování moc neposlouchám. Na to zkrátka už nemám energii. Díky všem možným oslovením a setkáním poznávám další a další skladatele, což mě neuvěřitelně obohacuje, ale zkrátka nejsem ten typ umělce, který by potřeboval od rána do včera poslouchat hudbu.

Ano, to znám moc dobře – když člověk praktikuje hudbu v podstatě celý život, tak chce volný večer strávit jinak než posloucháním hudby.

Přesně tak, v tom tichu si pak může najít velmi rychle další inspirace, další náměty a je to jiný způsob, jak člověk naplní svůj volný čas.

Co si myslíte o dramaturgii brněnské filharmonie? Myslíte, že je dobře prezentovat tyto postmoderní a moderní hudební skladatele zkušenějším hudebním laikům?

Já jsem moc ráda, že se dramaturg Vítězslav Mikeš prostě nebojí. Tak, jak se dělá dramaturgie, tak se vychovává publikum. Dramaturgie vyučuje a vzdělává a je důležité, aby byla specifická. Díky dnešní dramaturgii získávají abonenti brněnské filharmonie nové impulsy, otevírají se jim zcela nové obzory, což je velmi podstatné. Samozřejmě, někdo s tím může souhlasit, někdo nemusí, ale určitá změna je důležitá stejně tak, aby člověk nezpohodlněl a nechtěl být vyrušen nějakým novým hudebním impulsem od toho, co zná už nazpaměť.

Mnohokrát děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí nejen v Beriovi.

Já děkuji a mnoho štěstí i vám.

 

VIZITKA

Iva Bittová – narodila jsem se v roce 1958 do muzikantské rodiny na severní Moravě v Bruntále. Maminka Ludmila, narozena ve slováckém kraji, byla učitelkou v mateřské škole a svůj čas věnovala zejména rodině a zpěvu. Tatínek Koloman Bitto, narozen na jižním Slovensku, kde se v době jeho dětství mluvilo převážně maďarským jazykem, byl tělem i duší muzikant hrající na mnoho nástrojů – nejvíce vsak na kontrabas a cimbál, kytaru a trumpetu. Jeho povoláním byla hra na kontrabas v divadelním orchestru v Opavě a později také v Rozhlasovém orchestru lidových nástrojů v Brně. Věnoval se klasické i lidové hudbě a v tomto duchu jsem s mými dvěma sestrami vyrůstala. Starší sestra Ida se věnuje zpěvu a vede mezinárodní školu hlasu v Bystré u Poličky. Její workshopy získaly jméno v celé Evropě. Založila také nadaci pro romské děti Miret. Mladší sestra Regina vede dramatické kroužky v Luhačovicích.

Tatínkova nemoc mu v jeho padesátém roce života zcela znemožnila pokračování v jeho tvorbě a práci. Po jeho předčasném odchodu jsem se rozhodla převzít po něm muzikantskou štafetu a věnovat se naplno hudbě. Po přípravě v lidové škole umění v oboru housle a balet jsem byla přijata na Konzervatoř v Brně, kde jsem studium ukončila maturitou v oboru hudebně-dramatickém. Již od prvního ročníku se mi naskytla příležitost působit jako herečka a zpěvačka v avantgardním divadle Husa na provázku v Brně. Cením si této velké zkušenosti, divadlo jezdilo se svým repertoárem po celém světě. V době studií jsem získala několik filmových rolí a některé velmi sporadicky přijímám dodnes. Natočila jsem několik rozhlasových i televizních snímků. Později, při práci v divadle a v době tatínkovy nemoci, se mi vrátila touha hrát opět na housle, a proto jsem navázala spolupráci s profesorem Rudolfem Šťastným, který byl tehdy primárius Moravského kvarteta. Do soukromých hodin docházím průběžně dodnes. Housle se staly mým životním hnacím motorem a důležitým průvodcem mou cestou životem, neboť stejně jako hra na tento úžasný nástroj vyžaduje přísný řád, tak i mé hledání a přístup k práci vyžaduje maximální píli.

Po sedmnácti letech života v rodinném domě v Lelekovicích u Brna, kde jsem osm let vedla dívčí pěvecký sbor Lelky, jsem se rozhodla dočasně přestěhovat do Spojených států do údolí Hudson Valley ve státě New York, kde uprostřed přírody vznikají nové hudební podněty.

Mam dva syny: Matouše (1982) a Antonína (1991). U mladšího z nich se rozvíjí hudební nadání, a tak již vzniklo naše společné koncertní duo.

Prošla jsem mnoha hudebními žánry od alternativy přes jazz, rock, klasickou hudbu včetně hostování v opeře (role Donny Elviry, Wolfgang Amadeus Mozart). Dodnes se hledá pojmenování mého hudebního jazyka, který je pro mnohé naprosto originální. Mé skladby a kompozice vznikají z podnětu všedního života. Důležité je ticho a ničím nerušená pozitivní atmosféra, která se do hudby vtiskne.

Housle mne provázejí a usměrňují celý můj život, obtížná technická cvičení mi dodávají řád, jistotu, a odhalují mé vnitřní pochybnosti. Jsou zrcadlem mých vnitřních snů a představ, které nesnesou povrchnost. Má komunikace je založena na vibraci a rezonanci zvuku houslí a hlasu. Jejich souznění mne vede k dokonalosti, i když vím, že cesta k ní je nekonečná.

V roce 2015 jsem dostudovala na Akademii Staré Hudby / Hudební věda na Masarykově univerzitě v Brně a obdržela bakalářský diplom.
(Zdroj: www.bittova.com)

Mohlo by vás zajímat

• 

  Dante a opera
• 

  Přehlížené výročí Bruna Maderny
• 

  Týden s hudbou: Její pastorkyňa v Praze a Vondráček na festivalu v Ostravě
• 

  Nový díl online projektu The World – Ostravská banda Solos
• 

  Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (29)
• 

  Týden s hudbou. Koncerty, festivaly, opery a přenosy