Já vždy všechno zpívám rád. Takový byl brněnský basbarytonista Vlastimil Šíma

  1. 1
  2. 2

Samostatnou kapitolou v Šímově jevištní tvorbě byly janáčkovské role, jež byly jeho přirozenému nepřikrášlenému projevu mimořádně blízké. Do paměti brněnských operních fanoušků se zapsal zejména jako Stárek v Její pastorkyni a Harašta v Příhodách lišky Bystroušky.Později prokazoval v otci Páskovi, že opravdu není malých a velkých rolí, což platilo i o Strojníkovi ve Věci Makropulos či Kuliginovi v Káti Kabanové. Ve Výletech páně Broučkových ztvárnil trojroli Würfel – Čaroskvoucí – Konšel, ve dvou inscenacích byl představitelem Gorjančikova v opeře Z mrtvého domu a ve světové premiéře Osudu v říjnu 1958 ztělesnil roli doktora Lhotského.V prvním uvedení Divadla za bránou Bohuslava Martinů se představil v roli Hospodského, ve světové premiéře Her o Marii vytvořil hned několik rolí, své schopnosti mohl v plné míře uplatnit v postavě chmelaře Bedroně ve Veselohře na mostě, v památné inscenaci Řeckých pašijí z roku 1962 byl představitelem statkáře Patriarchease a jednou z jeho posledních rolí na jevišti Janáčkova divadla byl Stařeček v inscenaci Julietty v roce 1966.Z jeho dalších postav v českých operách připomeňme alespoň rázovitého dudáka Jiskru Řehůřka v Kovařovicových Psohlavcích, Stefana ve Fibichově Bouři, Janka v Blodkově aktovce V studni, Graziana ve Foersterově Jessice, Vrchního v Novákově Lucerně a Tátu v Ostrčilově Honzově království. A v této souvislosti nesmíme zapomenout ani na to, že v inscenaci Tylovy a Škroupovy Fidlovačky, která byla uvedena v prosinci 1934 u příležitosti stého výročí premiéry této hry, zpíval v roli slepého houslisty Mareše píseň Kde domov můj.

Četné příležitosti poskytly Vlastimilu Šímovi opery současných českých skladatelů, jež v té době byly pravidelnou součástí repertoáru Janáčkovy opery. Na prvním místě dlužno jmenovat titulní roli v opeře Karla Horkého Hejtman Šarovec na námět Kožíkova historického románu Na dolinách svítá. Ve dvou inscenacích Jana Husa téhož autora vytvořil Šíma postavu Husova přítele Hanuše z Chlumu. Z dalších rolí připomeňme alespoň některé: Meleagra v Křičkově Hippolytě, Vodňanského v Chlubnových Frejích pána z Heslova, Krotitele hadů v Haasově Šarlatánovi, Faráře v Pohádce máje Jaroslava Kvapila, listonoše ve Fischerově opeře Romeo, Julie a tma anebo Celbu v Ambrosově Maryle.

Řadu skvělých příležitostí poskytla Vlastimilu Šímovi i světová operní tvorba. Na prvém místě připomeňme titulní roli v Mozartově Figarově svatbě, kterou zpíval a hrál ve třech různých nastudováních. Poslední inscenaci, do níž byl v divadle obsazen, byla Štychova a Věžníkova inscenace Figarovy svatby z února 1967, ve které vystoupil v roli doktora Bartola. Byl skvělým donem Alfonsem v Così fan tutte, Papagenem v Kouzelné flétně a Masettem v Donu Giovannim. V inscenaci této opery v Českém lidovém divadle v roce 1944 si jej dirigent a režisér představení v jedné osobě Václav Kašlík obsadil do role Leporella. V Beethovenově Fideliovi se představil v roli ministra Fernanda a v okupačním provizoriu ztvárnil dokonce roli Kašpara ve Weberově Čarostřelci. Šíma neměl mnoho příležitostí setkat se s tvorbou Richarda Wagnera, protože v době jeho působení nebyl tento skladatel příliš v Čechách a na Moravě uváděn, ale jeho Daland v Bludném Holanďanovi se vryl hluboce do paměti návštěvníků tohoto představení, které bylo v roce 1959 první wagnerovskou inscenací v Brně po roce 1945.

Šímovými vrcholnými výkony v italské operní tvorbě byli již vzpomenutí doktor Bartolo v Lazebníkovi sevillském a Don Pasquale. Vedle toho byl Vlastimil Šíma po léta spolehlivým představitelem řady rolí italského repertoáru. Z verdiovských oper vystoupil mnohokrát v postavě Krále egyptského v Aidě,  barona Douphola v Traviatě, Marulla v Rigolettovi či Montana v Otellovi.Z jeho pucciniovských postav připomeňme Schaunarda v Bohémě, Císařského komisaře v Madame Butterfly, Cesare Angelottiho v Tosce či Beppa v jednoaktovce Gianni Schicchi. V Leoncavallových Komediantech se s ním mohli diváci setkat v roli Tonia.

Z jeho postav ve francouzských operách připomeňme jeho Zunigu v Carmen, kterého ztvárnil v několika inscenacích této opery, kováře Bijou v Adamově Postilionu z Lonjumeau a především Sancho Panzu v Massenetově Donu Quijotovi a titulní roli v opeře Paula Dukase Ariana a Modrovous. Na tomto místě také připomeňme Šímovu postavu Hodsona v prvním českém uvedení Brittenova Petera Grimese.

Velmi blízká byla svým charakterem Šímovi operní tvorba ruských autorů, která v době jeho působení v divadle byla na brněnském jevišti častým a velmi kvalitním hostem. V desítkách představení vystoupil v roli Zareckého v Evženu Oněginovi, mezi jeho významné role nepochybně patřily Vladimír Galickij v Knížeti Igorovi, v pozdější inscenaci jej vyměnil za postavu šumaře Skuly).K dalším postavám z této skupiny patřily Potulný mnich Varlaam v Musorgského Borisi Godunovovi, střelec Kuzka v Chovanštině, Podkolesin v prvním uvedení Ženitby téhož autora, kníže Svetozar v Glinkově Ruslanovi a Ludmile, Kníže v Čerepninově opeře Klíčník Vaňka a bojar Maljuta Skuratov v Carské nevěstě Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova, v jehož operách vystoupil také v postavách Bědaje v inscenaci opery Pověst o neviditelném městě Kitěži a Jurka Velebina v Caru Ivanu Hrozném (Pskoviťanka). Generál Lisickij v Dzeržinského Tichém Donu a Matyáš v Prokofjevově Ohnivém andělu.O Mendozovi v Zásnubách v klášteře už jsme se zmínili na jiném místě. A další drobná poznámka: na osudech uvádění Wagnerových oper v poválečné době a ruských oper v době po roce 1990 na českých jevištích můžeme snadno dokumentovat, jak nesmyslné je prvoplánové uplatňování zjednodušujících politických kritérii při interpretaci uměleckého odkazu minulosti.

Jméno Vlastimila Šímy bohužel neproniklo do širšího povědomí v kontextu české opery dvacátého století. Jeho význam pro brněnskou operu v dobách její největší slávy je ale nedocenitelný. Byl jedním z těch, kdo se mimořádně významně podíleli na dlouholeté hvězdné éře tohoto souboru, kterou nastoupil pod vedením Františka Neumanna ve dvacátých letech minulého století a kterou si udržoval přes všechny „poryvy času“ minimálně celé půlstoletí.

V osobnosti Vlastimila Šímy se spojovala dokonalá kumštýřská profesionalita s vzácnou lidskou skromností a citlivostí. Proto byl oblíben jak mezi kolegy, tak u publika. Myslím si, že ho nejlépe charakterizoval redaktor Jindřich Uher v titulku pro rozhovor v deníku Rovnost v roce 1959: „Já vždy všechno zpívám rád.“Život Františka Šímy se uzavřel 27. listopadu 1976. Pohřben je na brněnském Ústředním hřbitově.

Foto archiv ND Brno

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat