Jak ne-dotančit do Tanzquartier a splynout s obrazy starých mistrů

  1. 1
  2. 2

Jen o několik bloků vedle a o pár dnů dříve jsem zhlédl jeden z nejvelkorysejších projektů ve svém životě. Pokud bych mohl, udělím za něj uměleckou cenu za originalitu a vzájemný mezižánrový dialog. Od září až do prosince uvádělo Umělecko-historické muzeum Wien již třetí řadu velmi ambiciózního projektu GANYMED DREAMING. Již v letech 2010 a 2013 oslovila režisérka Jacqueline Kornmüller reprezentativní výkvět vídeňských dramatiků, herců, autorů, tanečníků a hudebníků, aby v bombastických prostorách muzea představili projekt současného umění reagujícího na dávná díla starých mistrů. Každý z oslovených si mohl v muzeu vybrat jedno dílo, ke kterému zamířil nebo vztáhl svou performanci či text. V krátkých opakujících se výstupech pak umělci po dobu tří hodin reagovali na odkazy minulosti zcela nevšedními a originálními příspěvky. Budova muzea představila v přízemí stovkám diváků ve velkolepém entréé všechny zúčastněné umělce, kteří se pak rozmístili do příslušných sálů, kde čekali na své diváky. Ti se posléze ze čtyř vchodů doslova vrhli na dobrodružný okruh za současným uměním mezi stěny plné obrazů starých stovky let. Žádná slova nemohou popsat ten pocit pompéznosti a současně malosti, když se současný umělec pohybuje mezi odkazy géniů dob minulých. Celkem třináct příspěvků od autorů jako Martin Crimp, Daniel Uchtmann, Franz Schuh, Olga Grjasnowa, Ilija Trojanow a dalších v podání mimo jiné Angeliky Kirchschlager, Petera Wolfa, Sylvie Rohrer, Esther Balfe a Marie Teresy Tanzarelly se ucházelo o pozornost diváků napříč generacemi.

GANYMED DREAMING - Angelika Kirchschlager (foto ©Helmut Wimmer)
GANYMED DREAMING – Angelika Kirchschlager (foto ©Helmut Wimmer)

Jak jsem již zmínil, okruhy začínaly celkem na čtyřech místech, tak aby se davy mohly přirozeně prolnout a rozprostřít po celém prostoru muzea. „Zkušenější“ diváci měli s sebou i skládací židličky, aby se mohli na jednotlivé etudy pohodlně dívat, jak dlouho jen chtěli. Každý z umělců si udržoval vlastní časový loop a svůj výstup opakoval přibližně čtyřikrát do hodiny i vícekrát. Divák se mohl po celou tu dobu volně pohybovat po prostoru muzea. Z dojmů, zážitků a krásy až přecházel zrak.

Nedokážu si představit, že by něco podobného připravilo kterékoli muzeum v Česku se svými úspornými opatřeními a snahou se orientovat jen na to své umění – tedy na malířství či sochařství. Zcela na místě se však ukázala prozíravost muzea ve Vídni, které v celkem dvanácti (!) večerech zaznamenalo napěchované muzeum, a to navíc s ne zcela laciným vstupným 34 euro.

Celý večer jste mohli završit v místní kavárně a restauraci otevřené dlouho do noci, včetně hudební jam session. Velkorysé a dokonalé jako umělecká Vídeň sama!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat