Jak se Janáček seznámil s Bystrouškou

Ze vzpomínek Janáčkovy hospodyně Marie Stejskalové 
(Citováno podle knihy Marie Trkanové U Janáčků)

Liška Bystrouška je mi po Pastorkyni ze všech pánových oper nejmilejší. Myslím si, že jsem jí tak trochu pomohla na svět. Příhody lišky Bystroušky od pana redaktora Těsnohlídka vycházely v odpoledníku Lidových novin na pokračování a mně se ten román o zvířatech moc líbil. Pán odebíral hodně časopisů: Národní listy, Národní politiku, hudební časopisy, z Ruska nám posílali Novoje Vremja. Ale Lidovky jsme měli všichni nejraději. Snad proto, že vycházely v Brně, že se pán s celou redakcí znal a na Českou číslo šest často chodíval. Měl tam všechny rád a oni jeho taky. Byl vždycky vítaný. Otiskovali mu, co napsal; vzpomínky z dětství, ze studentských let, z Hukvald, z cest, jak sbíral lidové písně, jak zachycoval hlasy lidí i zvířat. A noty mu k tomu otiskovali zrovna tak, jak je v rychlosti někde naškrábl. Kolikrát přišel z redakce Lidovek domů a povídá: „Zase mě žadali, abych napsal něco ,pod čaru‘. Ja, dyž oni malo plati!“ Ale napsal. Dnes je toho celá kniha.

Ranní Lidovky nám nosili roznašeči, pro odpolední jsem chodila do trafiky. Když vycházela Bystrouška, otvírala jsem noviny hned na cestě, abych se podívala, jestli je tam zase pokračování; a když bylo, běžela jsem domů, honem jsem si to přečetla a teprve potom jsem je dala pánovi, on beztoho pracoval a na noviny u něho došlo až večer. Jednou zas tak čtu – byl tam zrovna obrázek, jak se Bystrouška vede se Zlatohřbítkem a nese si kytičku.

Přišlo mi to hrozně k smíchu, jak se tam tak nakrucovali. Myslila jsem, že nikdo neslyší, jak se nahlas směju; milostpaní nebyla doma a pán byl v pracovně. Ale najednou se objevil ve dveřích kuchyně: „Prosim vas, osobo, čemu se tak smějete?“ – „Ale tady Bystroušce, milostpane.“ – „Jake Bystroušce?“ – „Copak oni to nečtou? Vždyť to napsal pan redaktor Těsnohlídek z Lidovek.“ Podala jsem mu noviny, on se díval na obrázek, četl si, začal se usmívat a já mu povídám: „Milostpane, oni přece tak dobře znají, co si zvířátka povídají, pořád ty hlasy ptáků zapisujou – z toho by byla, panečku, opera!“ On na to nic. Jen se začal shánět po každém pokračování Bystroušky. A co se dál nestalo! Došel za panem Těsnohlídkem, ten zas přišel k nám, dohodli se a náš pán začal studovat zvířátka k Bystroušce. Ráno v šest hodin vstal, vypil svou karlovarskou vodu – každý rok v květnu dělával doma karlovarskou kúru – a šel do Lužánek poslouchat, jak zpívají ptáci, jak šumí stromy, jak bzučí čmeláci. Vracel se plný života a radosti a říkal: „Co ti lide zaspi!“ Ještě víc toho pro Bystroušku nasbíral na Hukvaldech. Na Babí hůře mu hajný Sládeček vystopoval liščí doupě s mladými a pán je tam chodil pozorovat. Když potom doma v Brně skládal a přehrával, bylo to někdy tak krásné, že jsme s milostpaní nechávaly práce a jen se na sebe dívaly. Ale pán spokojený nebyl, škrabal a gumoval. Jednou zase dlouho hrál tak, že jsme s milostpaní byly jak v nebi. A on potom přišel do kuchyně mrzutý, a když se ho milostpaní ptala, co mu je, řekl, že musí všechno, co dnes udělal, přepracovat. Já jsem vyhrkla: „Jé, milostpane, proč to tam nenechají, to byla taková krása!“ Jen zatřásl hlavou: „Vy tomu rozumite.“ – „Nerozumím, ale líbilo se mi to.“ Ani mi na to neodpověděl.

Z brněnské premiéry měl pán velkou radost. Ze zkoušek chodíval domů se smíchem, jak se učí zpěváci lézt po čtyřech. Šéf opery Neumann, režisér Zítek a malíř Milén, který navrhoval výpravu, udělali z Bystroušky tak krásnou věc, že to i pána překvapilo. Když prý při generální zkoušce dohráli konec třetího jednání, jak se revírníkovi zdá o malé Bystroušce, místo ní chytí skokánka a ten mu zpívá: „Totok nésu já, totok beli dědóšek. Oni mně o vás ve-ve-vekládali,“ pán prý plakal a řekl režisérovi Zítkovi, který stál vedle něho: „Toto mi musite zahrat, až umřu.“
*** 

Zpověď mladistvého kmeta
Vulpes non iterum capitur laqueo (Liška se nedá chytit dvakrát) – latinské přísloví

Provokatér s bílou hřívou
Asi nikdo, kdo se chce dovědět, jak přišla na svět opera Příhody lišky Bystroušky, se neobejde bez vtipného a unikátního příspěvku hospodyně Máři – totiž paní Marie Stejskalové, která v domácnosti u Janáčků sloužila celých čtyřicet čtyři let a která ve svých vzpomínkách zachytila mnoho detailů především z Janáčkova domácího a soukromého života. Pokud bychom četli ještě dál, dočetli bychom se v Mářiných vzpomínkách, sympaticky těkajících od tématu k tématu, hned poté o Janáčkově vášni v takzvaných „nápěvcích“, tedy v hudební notaci reálných a běžných zvuků, hluků, řečí, popěvků a podobně, a také o tom, jak přicházel k námětům pro své skladby:

„Když náš pán napsal svou první operu Šárku na slova Julia Zeyera, ten se na něj moc rozhněval, že ho předem nepožádal o dovolení; ale potom, když už byl pán slavný, posílalo mu plno lidí básně nebo divadelní kusy, aby k nim složil hudbu. On si to obyčejně přečetl, někam to založil a najednou si vybral něco docela jiného, o čem by byl nikdo neřekl, že na to bude Janáček komponovat. Tak třeba Zápisník zmizelého nebo Říkadla; obojí vycházelo v Lidových novinách. Chodívala k nám jedna brněnská slečna, bývala jak u vytržení, když se jí podařilo s pánem promluvit. Málokdy ho zastihla doma, nebo zas neměl pro ni volnou chvilku. Ale jednou si ho vyčíhala, když šel do zahrady, vběhla tam, strčila mu do ruky knihu svých básní – sama si je vydala – neřekla ani slovo a utekla. Pán se do knihy podíval, zakroutil hlavou, položil ji, potom za pár dní ji milostpaní uklidila do knihovny a tam už taky zůstala. Jindy zas přišla mladá herečka, abych se prý u Mistra přimluvila, aby skládal na její libreto. Tak jsem to pánovi dala. Prohlídl si to. V posledním jednání mělo na jevišti hořet a zpěvačka měla až do konce zpívat v ohni. Pán mi libreto vrátil: ´Řekněte te damě, že by to žadna zpěvačka neudělala, aby v ohni zpivala´.“