Jak se Janáček seznámil s Bystrouškou

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
  8. 8
  9. 9
  10. 10

Ať již Bystronožka či Bystrouška, tak poeticky něžné jméno v autorovi i čtenáři evokuje sympatie na její straně, stejně jako poukazuje na její chvályhodné vlastnosti či roztomilou zábavnost příběhů, které má prožít. To je zpravidla základním východiskem knih pro děti, jejichž hlavními hrdiny mají být zvířata – a například právě prvorepubliková literatura je takových dnes již klasických hrdinů plná. Vzpomeňme jen na Povídání o pejskovi a kočičce (1929), Dášeňku (1933), Ferdu mravence (1933) či na zmíněného Kocoura Mikeše (1934) a Chytrou kmotru lišku (1937). Odpovídala by tomu i základní dějová linie Těsnohlídkovy Bystroušky. Malá lištička je lapena revírníkem Bartošem, vyrůstá na dvoře myslivny, zde však natropí škodu na slepicích a uteče zpět do volné přírody. Usadí se v jezevčím brlohu, poznává, co je žít v samotě a volnosti, a učí se starat sama o sebe. Podniká výpravy za potravou do revírníkovy myslivny a vždy uteče ze všech jeho nástrah, přestože si jednou chytí do želez svůj ocas a musí jeho část obětovat. Vytrestá chamtivého obchodníka Hypolita Haraštu a nakonec se seznámí s lišákem Zlatohřbítkem a je svatba. Revírník Bartoš najde Bystrouščino doupě prázdné, myslí, že je po ní, vzpomíná na ni, usíná a zdá se mu sen o jejích mláďatech, z něhož ho probudí malý žabáček.

Čteme-li však Těsnohlídkovu Bystroušku se vším všudy, zjistíme záhy, že – jakkoli dětem, zdá se, nijak neublíží – pro dětského čtenáře určena rozhodně není. Tak hned v prvních řádcích přirovnává revírník Bartoš polena z hladkého a světlého dřeva k ženským kolenům – to by bylo přeci jen na dětskou literaturu dvacátých let minulého století trochu mnoho. Ba co více, v jedné z prvních scén románu se revírník, pan učitel a pan farář opíjí v hostinci U Pásků, hrají mariáš a v notně podroušeném stavu se až ráno vracejí do svých domovů a my se o nich dovídáme nejeden nelichotivý detail. Ale i kdybychom odhlédli od všelijakých „nemravností“, které jsou po románu více či méně otevřenou formou rozesety, jako jsou zmínky o nevěrných lišácích, špačcích a žabácích, poznámky o nočním životě služky Anduly či o velikosti poprsí paní revírníkové, antifeministické řeči pana revírníka, opakované opilecké návraty a noční milostné stesky jeho kumpánů nebo Bystrouščino močení do jezevcova doupěte, stále by nebylo jasné, proč by Těsnohlídek v knize pro děti užíval tak složitý jazyk, citoval latinské věty, činil antiklerikální a antikomunistické narážky a proč by ho vlastně Lolkovy místy dosti drsné karikatury měly inspirovat k „pohádce“.Těsnohlídkova Liška Bystrouška je psána jako zábavný, humoristický román, odlehčené čtivo pro volný čas střední třídy, hravě kombinující různorodé žánry – bajku (v hádce komára se skokánkem, v Bystrouščině vyprávění o milostných aférách špačků, líčení „milostpana“ jezevce), dívčí román (Bystrouščiny první milostné zkušenosti, láska a svatba s lišákem), společenskou satiru (postava bigotního a politicky činného komára, Bystrouščina revoluční agitace před slepicemi), hrubozrnnou grotesku (revírník místo lišky zastřelí vlastní prase, Bystrouščina velmi akční návštěva revírníkovy spíže, honička s Haraštou) a koneckonců, chceme-li, i onu pohádku (mluvící zvířátka, „pohádkové“ popisy přírody, šťastný konec). Autor si zachovává odstup, píše lehkou rukou a občas dá najevo, co si o téhle celé „hře na román“ myslí, například když se lišák Zlatohřbítek dvoří Bystroušce a praví: „…uvidíš, že o tobě, o tobě, moja Bystróško, budó aji romány psat, a nandó se takoví lidé hlópí, že to vydržijó číst až do konca.“

Klíčem ke komice, ale i filosofii Těsnohlídkova románu je provokativní a paradoxní výměna rolí člověka a zvířete. Podstatný rozdíl v pojetí lidského a zvířecího světa jsme viděli již u Stanislava Lolka a Těsnohlídek ho přejímá. „Hrozná zvířata, ti lidé!“ říká sama Bystrouška. A skutečně – spící revírník Bartoš je líčen jako hotová obluda, když na něj, spícího, na začátku nalétává komár přitahován alkoholickým oparem. Zanedlouho malou Bystroušku překvapí revírníkova „dravčí tvář“, která se vynoří z houští. Cestou do myslivny pak přemýšlí zajatá Bystrouška, zda je revírník býložravý jako kráva, kterou výraz lidské tváře Bystroušce připomíná, nebo masožravý. Lidský svět je Těsnohlídkem líčen jako jedna velká groteska, jedno velké pachtění, člověk je tu otrokem svých pošetilých sklonů a marných tužeb. „Jak su šťastná, že mám štyři nohy, dar rozumu a svobodné vůle a že nésu němá tvář jak člověk!“ dodává Bystrouška.

Ale Těsnohlídek nepíše systematický traktát založený na jedné tezi, spíše si se svou představou „převráceného“ světa a se svým hledáním zvířecího v člověku a lidského ve zvířeti pohrává. Proto tu mohou vystupovat i „bajkovité“ postavy zvířat, které se chovají stejně pošetile jako lidé (komár, jezevec…), a proto je tu na druhé straně také jistá naděje pro jinak vysmívaného člověka: životem uvláčený revírník se na konci vrací domů, stáří z něj vyhnalo všechnu dřívější závilost, všechno pustí z hlavy, začne sbírat hříbky. Vracejí se mu krásné vzpomínky na mládí a vlastní svatbu, usíná a zdá se mu o Bystroušce. Ale ne o tom, že se jí konečně pomstí za všechno, co mu vyvedla se slepicemi nebo zabijačkou. Zdá se mu o – její svatbě.Patrně by to ale nebyl Těsnohlídek, tento nedobrovolný autor Bystroušky, kdyby svůj novinový román nezakončil nějak překvapivě, tedy ne jen všeobecným zmoudřením, smířením a happyendem. V posledním odstavci se Těsnohlídek cynicky vrací do reality: oslovuje své milé čtenářky (nikoli „milé děti“…), aby si doma vyprášily a prohlédly své kožešiny. Ta liška, jíž bude chybět kousek ocasu, bývala jistě Bystrouška…

Mistrova nadšená melancholie
Stanislav Lolek označil svůj kreslený příběh o lišce a myslivci za „pitominku“, která nestojí za řeč, a Rudolf Těsnohlídek ke svému románu o mnoho více úcty neměl: „Liška Bystrouška vyváděla své kousky v novinách. Nevím, proč se tolik líbila, patrně proto, že chodila hodně při zemi,“ napsal v Lidových novinách v již zmíněné gratulaci k Janáčkovým sedmdesátinám. S despektem obou pánů, bez nichž by ovšem Bystroušky nebylo, až neuvěřitelně kontrastuje to, jak příběhu a tématu následně přímo propadl sám Janáček. „Začal jsem psát Lišku Bystroušku. Veselá věc se smutným koncem: a já se do toho smutného konce sám stavím! A tak se tam hodím!“ „Chytl jsem Bystroušku pro les a pro smutek pozdních let.“ „Liškou Bystrouškou, jak by ochočenou, jsem si pohrával. Divno, její zrzavá červeň mi vždy plála v očích.“ To jsou nejznámější, autentické Janáčkovy výroky o Bystroušce z let jejího vzniku, tedy 1922–1924. Odkud se vzala ta melancholie v člověku, který – zdálo by se – na něco takového v té době neměl čas, ani pomyšlení?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
  8. 8
  9. 9
  10. 10

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Příhody lišky Bystroušky (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="98908" size="small"]

Mohlo by vás zajímat