Jak si Natalie Dessay pochutnala na „vanilkových měsíčcích“

Milé operní spolufanynky, milí operní spolufanouškové,
dovolte mi laskavě, abych vám vyprávěla jeden příběh. Bude o Natalii Dessay a o Operním klubu pro teenagery a bude se v něm trochu zpívat, trochu učit a dokonce i trochu péct.
Kapitolka první: Jak jsme si s 8. A nepřečetli Waltera Scotta
Jak z oslovení a z názvu první kapitolky vidíte, jsem operní fanynkou a zároveň učitelkou. Na jedné základní škole v Praze 6 učím češtinu a dějepis.

Vše začalo na jaře roku 2012. Na třídu 8. A v čítankách čekal Walter Scott a ukázka z jeho Ivanhoea. Stateční rytíři v ní jeden do druhého šťouchali meči s úporností, jež jim vydržela na několik stran. Nuda. Tohle jim 8. A „nelajkne“… Tu mě něco napadlo. Jaké jsou atributy romantické literatury? Příběhy nikoli všední a city značně přepjaté. A kde je něco podobného? V opeře! A která opera vznikla podle Scottova námětu? Lucia di Lammermoor. Sem s ní!

Nemyslete si, prosím, že z lásky k opeře páchám na svém nezletilém žactvu nezodpovědné experimenty. Lucia se však přímo nabízela a mě navíc začalo zajímat, jestli zrovna dětem z 8. A, fanouškům fotbalu a taekwonda, dokážu strčit čumáčky do romantismu prostřednictvím italských árií.

Ano, vyzuju 8. A z kopaček a zavedu ji do opery. A jako že je Komenský nade mnou, bude se jim to líbit!

Kapitolka druhá: Ach, ten hlas sem, do mého srdce pronikl!
Co vybrat? Ah! quella voce m’è qui nel cor discesa!. Krásné! Bylo mi však jasné, že žáky 8. A na sebelepší Lucii nenalákám, budou-li ji pouze slyšet. Musí ji i vidět a nesmí to být v inscenaci typu „park and bark“. Roli Lucie musí zpívat a hrát někdo, kdo je chytí nejen za uši, ale taky za jejich vyvalená kukadla. Kdo by tohle mohl zvládnout? Natalie Dessay.

Druhý den osazenstvo 8. A valilo kukadla na Natalii Dessay v roli Lucie na záznamu z Metropolitní opery tak náramně, že to překvapilo mne i je samotné. A chtěli nášup. Škemrat nemuseli. Dostali žehlící a pochodující Marii v Dceři pluku a umírající Ophélii v Hamletovi. Bylo jasné, že je Natalie Dessay chytila hlavně za srdce.

Kapitolka třetí: Jak jsme napsali Natalii Dessay
Během její kariéry se novináři Natalie Dessay opakovaně ptali na to, jak přiblížit operu mladým lidem. Odpovídala vždy stejně: musí ji „zkusit“. Třída 8. A operu „zkusila“ a zachutnala jí. Navrhla jsem proto: „Vám všem se opera zalíbila díky Natalii Dessay. Třeba by ji to potěšilo. Napišme jí to!“

Žáci 8. A svá školní utkání se slohem hrávali přinejlepším nerozhodně. Teď však měli větší motivaci, proč vylít své duše na papír, než u popisu pracovního postupu. Souhlasili. Začali ovšem ve stylu „Čau Natalie!“ a „Moc se mi to líbylo!“ Kdepak! Hezky zdvořile: Madame Dessay… a hezky konkrétně: co a proč. Postupně vznikly nedlouhé, ale pěkné a upřímné texty. Vybrali jsme společně ty nejlepší, já jsem je doprovodila průvodním slovem a dopis byl na světě. Kolegyně vše přeložila do francouzštiny a její překlad ještě vypiloval rodilý Francouz. Zbýval poslední, avšak značně obtížný krok: doručit dopis Natalii Dessay.

Kapitolka čtvrtá: Operní klub
Mezitím vše začalo nabírat nečekaný spád. Pokud na sebe žáci 8. A ve škole poutali pozornost, kvůli zájmu o umění to rozhodně nebývalo. Teď se však pro ostatní spolužáky stali živoucí reklamou na operu. Než skončil školní rok, měli jsme první „Den s operou“, šli do kina na záznam z Met a díky laskavé nabídce paní Nachtigalové z agentury Nachtigall Artists i na první koncert, kterého se žáci mohli zdarma zúčastnit, na koncert Lawrence Brownleeho.

Po prázdninách vznikl na naší škole Operní klub. Tady si dovolím odkázat vás na internetové stránky (zde), na nichž najdete nejen text dopisu Natalii Dessay, ale i kroniku naší dvouleté činnosti. Sami žáci v ní popisují své zážitky z „Dnů s operou“, besed, exkurzí, návštěv operních představení i koncertů světových hvězd. A nejsou to zážitky ledajaké! No řekněte: kdo z vás nesl květiny do šatny Anny Netrebko a byl jí pochválen? Kdo z vás slyšel Juana Diega Flóreze rozezpívávat se před koncertem? Kdo z vás má v žákovské knížce podpis Mariusze Kwieciena?

A málokterý recenzent má ohledně Carmen tak jasno jako náš M. L.: „Carmen si svou bídnou smrt podle mne zasloužila. Během opery asi 6x říkala, ať jí klidně zabijou. Když to řekla po sedmé, zabili ji.“

Operní klub funguje už druhým rokem. Trochu se zdráhám říkat, že jsem ho založila, jakkoli je to pravda. Operní klub „se mi přihodil“ se stejnou logikou, s jakou si člověk vykope přesně tu jámu, do níž – ať už si to uvědomuje či ne – chce spadnout.

Kapitolka pátá: Od Ženevy po Jakartu aneb I like my facebook!
Přes činorodé operní hemžení jsem nezapomínala ani na prvotní cíl: doručit náš dopis Natalii Dessay. Jenže jak? Kde má svoji poštovní schránku, to opravdu nevím. V Praze se zpívat nechystala. Na služební cestu do pařížské opery mě škola nepošle. Co zkusit oslovit agenturu, která Natalii Dessay zastupuje?

I sedla jsem a napsala mail paní Cédelle, v němž jsem ji poprosila o předání dopisu. Za naši prosbu dokonce lobovala paní Nachtigalová, která shodou okolností tou dobou s agenturou jednala.

Mail byl velmi, velmi zdvořilý a velmi, velmi škemravý, leč paní Cédelle nedojal. Co teď? Je nějaká jiná cesta? Možná ano – facebook na oficiálních internetových stránkách Natalie Dessay. K webu Operního klubu jsem tedy založila ještě facebook a jako jeho správce i facebook svůj.

Aby si odkazu na náš dopis Natalii Dessay na jejím facebooku vůbec někdo všimnul, bylo nutné nasbírat na něm hodně lajků. Fanouškovské vzkazy tam mívají maximálně deset až patnáct lajků. Na tom našem jich během tří dnů bylo dvě stě tři. Dětem, které jsem učila, jsem vysvětlila, o co se snažíme. Výsledek? Sto padesát lajků. Přidali se i kamarádi a kolegové. Zbylé lajky dodali fanoušci Natalie Dessay z celého světa: ze Ženevy i z Jakarty, z Holandska i z Mexika, z Konga i z Itálie. Neobvyklý rozruch upoutal pozornost správce facebooku Natalie Dessay, který k našemu vzkazu připsal „Bravo!“ Nic ovšem nenasvědčovalo tomu, že by si dopis přečetla i jeho pravá adresátka.

Kapitolka šestá, velmi krátká: An der schönen blauen Donau
Nastal nový školní rok 2013/2014. Žáci, kteří v květnu 2012 napsali dopis Natalii Dessay, už zasedli do lavic středních škol, Operní klub pokračoval v činnosti s jejich následovníky, náš dopis se však stále nedostal do rukou té, jíž byl určen.

V prosinci 2013 jsem jela do Vídně na koncert Natalie Dessay a Michela Legranda a dopis jsem samozřejmě vzala s sebou. Co kdyby po koncertě byla autogramiáda? Nebyla. C’est la vie. Sbohem, krásný modrý Dunaji!

Kapitolka sedmá: Do děje vstupuje Florence Varetz
Budete-li sledovat web Natalie Dessay, brzy uvidíte, že jednou z jejích nejzapálenějších obdivovatelek je slečna Florence Varetz. Také ona si všimla našeho vzkazu, usoudila, že „jsme jedné krve ty i já“, a přes facebook se se mnou spřátelila.

Florence Varetz žije ve Francii a ve srovnání s námi to na koncerty či představení Natalie Dessay má, co by kamenem dohodil. Taky toho radostně využívá, o čemž mimo jiné svědčí fotky na jejím facebooku. Zároveň z toho, co mi psala, byla zřejmé, že se na Natalii Dessay pokaždé obrací s velikou zdvořilostí a úctou.

Florence bude ta pravá! Požádala jsem ji o pomoc. Neváhala ani na vteřinu. Dopis pro Natalii Dessay se jí moc líbil, myšlenka Operního klubu pro teenagery ji nadchla a slíbila, že pro nás udělá, co bude moci.

Kapitolka osmá: V níž se pečou „les lunes à la vanille“
Nejbližší představení, na které se Florence chystala, bylo v lednu tohoto roku. Natalie Dessay v divadle v Elancourtu četla Joycův „Monolog Molly Bloomové“ (ano, ona dělá i tohle). Balila jsem zásilku pro Florence a na poslední chvíli mě napadlo přidat ještě něco. Natalie Dessay mezi dalšími písněmi Michela Legranda zpívá i tu z pohádky Oslí kůže, v níž ji jako osmiletou okouzlila Catherine Deneuve. Píseň je vlastně receptem na „cake d’amour“ pro prince. Když jsem si text receptu přečetla, pomyslela jsem si: „Kam se tahle francouzská buchta hrabe na české vanilkové rohlíčky!“ A tak spolu s dopisem a logem Operního klubu za Natalií Dessay putoval – v podstatě z recese – i náš rodinný recept na rohlíčky. Koneckonců, jestli si je neupeče, může si recept zazpívat.

Kdo vanilkové rohlíčky k mému překvapení opravdu upekl, byla Florence. Pojala je ovšem po svém. Těsto rozválela, formičkou z něj vykrájela měsíčky a výsledné „les lunes“ pocukrovala rovnou na plechu. Ale proč ne? Zjevně jí chutnaly, neboť upekla ještě jednu várku, tentokrát pro Natalii Dessay.

Kapitolka devátá: Enfin!
Konečně nastal den D a Florence se vydala na cestu i s dopisem a s vanilkovými měsíčky. Velmi milé bylo to, jak celou záležitost vnímala ona sama. Ne tak, že nám dělá laskavost, ale tak, že je emisarem Operního klubu, vyslancem všech sedmdesáti dětí, které jím za dva roky prošly.

Na tomto místě musím zopakovat: I like my facebook! Hned druhý den ráno Florence radostně psala: „Hotovo!“ Během dne přibyly podrobnosti. Po představení Florence Natalii Dessay pověděla úplně všechno, co o Operním klubu věděla, předala jí náš dopis i své cukroví, a když poprosila o autogram, Natalie ochotně namalovala svůj podpis na logo klubu, na svou fotografii i na booklety od DVD.
Konečně u cíle? Fortissimo a opona? Ne, ještě ne. Připomínám, co bylo na počátku celého příběhu. Svým dopisem o tom, jak se její zásluhou děti nadchly pro operu, jsme Natalii Dessay chtěli udělat radost. Povedlo se? Florence nám popsala její reakci takto: „Elle était très touchée et elle a beaucoup aimé.“ (Byla velmi dojata a moc se jí to líbilo.)

A teprve tohle je ten pravý – skoro se chce říct „operní“ – happy end!

Dovětek
Tady by mé vyprávění mohlo skončit, připíšu však ještě pár vět.

Čím se odvděčit Florence? Co by ji mohlo potěšit? Už to mám. Jmenujeme ji čestnou členkou Operního klubu! A to jsme také všichni společně udělali. Od února 2014 je nás v Operním klubu o jednu víc. Florence Varetz prostě patří k nám!Foto Operní klub
I váš text v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]