Jako kdybyste v Bayreuthu dirigovali Wagnera. Łukasz Borowicz před svojí první Rusalkou v ND

  1. 1
  2. 2
Polský dirigent Łukasz Borowicz opakovaně přijíždí do Čech pokořit nějakou výzvu. K té nejnovější patří dirigování Rusalky v Národním divadle 18. a 20. února, kde bude v roli Prince vystupovat jeho rodák a přítel, významný světový tenorista Piotr Beczała. Jak přistupuje Łukasz Borowicz k interpretaci Rusalky? Přijel nám ukázat, jak Rusalku správně dirigovat? Jak se mu spolupracuje s orchestrem Národního divadla? Co oceňuje na produkci Jiřího Heřmana? A s jakými problémy se potýká polská hudba? Které žijící polské osobnosti si sám nejvíc cení? Łukasz Borowicz dokáže poutavě a s humorem dlouze povídat o nejjemnějších nuancích své profese a jeho entuziasmus je velmi nakažlivý.
Łukasz Borowicz (zdroj lukaszborowicz.com/foto Justyna Mielniczuk)

Vy jste se stal, dá se říci, propagátorem Rusalky – dirigoval jste její provedení poté, co nebyla po dlouhou dobu v Polsku uváděna…

Ano, dirigoval jsem uvedení Rusalky po nějakých padesáti letech, co se u nás nehrála, a to v Teatrze Wielkim v Lodži v roce 2010. Pak se situace změnila a Rusalka je nyní uváděna na několika různých scénách po celém Polsku. V posledních letech zažívá boom hlavně Janáček, protože je hodně inspirující. Ale divadla si prostě nemohou dovolit nehrát Dvořáka a Smetanu.

Jak se to stalo, že vás oslovilo naše Národní divadlo, abyste Rusalku dirigoval u nás? Jak velký respekt či obavu při tom budete pociťovat před českým publikem a recenzenty?

Nechci to zakřiknout, ale já mám prostě štěstí na výzvy! Už jsem dirigoval FOK při příležitosti Svátku republiky – a to byla Smetanova Má vlast. Potom jsem v Rudolfinu s orchestrem z Varšavy dirigoval Janáčkova Tarase Bulbu. Teď mám možnost dirigovat ve vašem Národním divadle Rusalku – to je obří výzva! To je jako byste do Bayreuthu jela dělat Wagnera!!! Tady je prostě operní dům, kde se Rusalka vždy hrála – a je to pro mě velká čest a privilegium, když mohu být součástí toho představení. A rozhodně se nejedu sem předvádět s tím, že teď Čechům ukážu, jak se má ta Rusalka správně dirigovat, to by byl nesmysl! Naopak jedu s velkou pokorou a vědomím té obrovské tradice. Naposlouchal jsem si hodně nahrávek z českých divadel i z mezinárodních scén, analyzoval jsem je a hodlám postupovat v duchu těchto velkých tradic.

Vy vystupujete v Česku poměrně často a se zajímavými projekty…

Spolupracuji opakovaně s FOK, Českým národním symfonickým orchestrem a PKF – Prague Philharmonia, a také s agenturou Nachtigall Artists, která do Prahy přiváží hvězdy světové opery, mezi jinými i našeho skvělého tenoristu a mého přítele Piotra Beczału či výbornou sopranistku Dianu Damrau. Ale také přijíždím do Česka s polskými rozhlasovými orchestry, například s Polským rozhlasovým orchestrem z Katovic jsem uváděl v Rudolfinu koncert na paměť Ryszarda Siwca (Ryszard Siwiec byl „polský Jan Palach“, upálil se na protest proti invazi polských vojsk do ČR v roce 1968 – pozn. autorky). Také jsem tu prováděl skladbu Karla Husy Music for Prague 1968.

Jak se vám spolupracuje s orchestrem Národního divadla?

Je to skvělá práce. Stojím před orchestrem, který toto dílo dokonale zná. Muzikanti znají dokonale text a mohou reagovat na nejjemnější nuance zpěváků. V českém jazyce, což je fascinující, notový zápis rytmicky neodpovídá dokonale tomu, co se zpívá. Dvořákův zápis je pouze rytmický, ale jazyk zní trochu jinak, než je ten rytmus. Když v zahraničí hrají Rusalku, zpěváci, kteří nejsou Češi, nefrázují často rytmicky správně. A já se tu nacházím v situaci, kdy sólisté přesně frázují a orchestr je doprovází v ideálním rytmu – to je pro dirigenta neskonalé potěšení. To je obdobný fenomén jako rubato v chopinovských mazurkách. To je něco, co není zapsáno v notách a nedá se to naučit, to je třeba nějakým způsobem přijmout s otevřenou myslí. Není to o tom, že se musíte narodit jako Polák, hrají to výborně i Japonci nebo Číňani.

Měl jste možnost na zkouškách alespoň jedním okem vnímat produkci Jiřího Heřmana? Jak se vám líbí?

Já jsem se podrobně seznámil s celou režií už s předstihem, protože jsem si pouštěl videozáznam. Je to velmi zajímavé, plné symbolismu. Ale nejlepší je postavení sólistů, kteří stojí v předním plánu jeviště a vy můžete dokonce sledovat jejich mimiku a i ta nejmenší gesta, což jsou drobné detaily, které to představení posouvají do vyšší dimenze. Koncentrace a čistota scénografie dává vyniknout všem citům a vášním, máme tu scény dramatické a tragické, které jsou odlehčovány scénkami humornými, postavami, jako jsou kuchtík nebo hajný. Dochází tu k ideálnímu kompromisu mezi požadavky divadelními a vokálními, čemuž napomáhá příznivé postavení sólistů a výborná akustika Národního divadla.

Vy jste procestoval kus světa a dirigoval jste orchestry mnoha národností, mají české orchestry nějaká specifika?

České orchestry mají individuální barvu, která je ve velké míře postavena na české škole hry na lesní roh a na klarinety. Většina scén Rusalky je postavena na frázích klarinetových, které jsou ještě podpořeny basovým klarinetem, který má v té basové skupině větší význam než fagoty. A to právě dává Dvořákově hudbě zcela specifickou barvu. Když si dám sluchátka na uši, tak vždy stoprocentně rozeznám, co je nahrávka českého orchestru.

Chystáte v blízké budoucnosti něco zásadního, co by pomohlo polské operní tvorbě dobýt svět?

Polsko má bezpochyby skvělou hudbu dvacátého století a vynikající soudobou hudbu, můžeme jmenovat Szymanowského, Pendereckého nebo i Goreckého. Já se ale zabývám i hudbou devatenáctého století a polskou operou. Utrpěli jsme v Polsku velké škody, protože za druhé světové války nám shořely archívy Teatru Polskiego ve Varšavě i archív Polské filharmonie. Vy Češi v tomto ohledu máte velké štěstí, můžete chodit do archívů a studovat rukopisy a staré prameny, u nás v Polsku nám zůstala jenom díra, my tomu říkáme „trychtýř po bombě“. Když teď dělám Rusalku, často vám ten notový materiál závidím. My chystáme velký průlom s Piotrem Beczałou, a to uvedení Moniuszkovy Halky ve Vídni v roce 2019. A já už na tom pracuji tím, že chystám novou partituru, novou edici založenou na studiu starých pramenů, protože ta edice, která existuje, je z padesátých let, kdy byla stylistika odlišná a kdy ve všeobecném povědomí převládal názor, že skladatelé jsou zbyteční a patří na popraviště. Takže já se teď s obdivem dívám na partituru Rusalky s tím množstvím detailů, které tam jsou – a sním o tom, že se jednou k takové dokonalosti podaří kriticky zpracovat i dílo Stanisława Moniuszka.

Kdybyste měl vybrat jednu polskou žijící osobnost, které si nejvíce vážíte, kdo by to byl?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář