Jako pěvec nezanechám nic. Několik poznámek inspirovaných osobností Karla Buriana

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Dva pěvecké osudy
Česká opera dvacátého století měla štěstí na mimořádné osobnosti v řadách tenoristů. Ať to bylo ve dvacátých či třicátých letech či posléze ještě ve větším měřítku po roce 1945, kdy nejen Praha a Brno, ale i všechny další soubory disponovaly osobnostmi, významně překračujícími region svého působení. Mnozí z nich vykročili ke slávě domácí, a pokud to bylo v politických poměrech, v nichž jsme žili, možné, i zahraniční. A byli tací, kteří, ačkoli měli mnohé předpoklady pro to, aby vykročili z regionu, zůstali z nejrůznějších důvodů věrni svým divadlům, jako tomu bylo například u nedávného jubilanta Jana Malíka v Liberci či Jaroslava Hlubka v Ostravě.

Pro připomenutí stačí si jen letmo prolétnout plejádu tenoristů, kteří byli na výsluní v letech, jež jsme si zvykli nazývat zlatá šedesátá v Praze (Blachut, Žídek, Spisar, Stříška, Viktor Kočí, Frydlewicz, Havlák, Švehla) či  v Brně (Přibyl, Jurečka, Ulrych, Olejníček, Krejčík, Veverka), a k nim připočtěme ještě tehdy v Bratislavě působícího Jiřího Zahradníčka. A to jsem určitě na někoho zapomněl, za což se převelice omlouvám.

Z té spousty jmen vynikajících tenoristů minulého století pro mne na samotném vrcholu figurují dvě. Je to samozřejmě můj osobní názor, ale v kumštu bude vždy subjektivní názor hrát významnou roli. Vedle Karla Buriana je to pěvec, jehož si v těchto dnech vzhledem k třicátému výročí jeho úmrtí rovněž připomínáme, Beno Blachut. Když se zamýšlím nad osudy těchto dvou operních protagonistů, nalézám určitého společného jmenovatele.  Je obsažen v tom, že jejich uměleckou kariéru do značné míry (řekl bych, že mnohem více než vlastní umělecké a osobnostní kvality) ovlivnila společenská a politická situace v dobách, kdy byli na vrcholu svých sil a jejich možnosti kulminovaly.

Vzepjaté vlastenecké cítění české společnosti na počátku století výrazně ovlivnilo to, že Karel Burian sklízel v cizině jeden úspěch za druhým a doma byl odsouzen prakticky k nečinnosti.O pár desítek let později železná opona, která rozdělila Evropu od Štětína k Terstu, způsobila, že Beno Blachut, v té době jedinečný  fenomén tenorového oboru v celosvětovém měřítku, byl odsouzen k svého druhu pobytu v kleci, byť krásné, v níž ho provázely nadšené ovace právem vděčného publika.

Oba případy samozřejmě jsou ověnčeny, jak tomu už bývá zvykem obecně, v zemích Koruny české pak zvláště, nejrůznějšími mýty, ale i když se od nich odmyslíme, podstata zůstává. A není divu, že velmi seriózní mužové, kteří tyto kauzy posuzují z dálky, váhají, mají-li pronést jednoznačný soud. Tak například Jiří Fuchs ve své jako vždy velmi zasvěcené, detailní a v daném případě mile osobně laděné vzpomínce na Beno Blachuta v Opeře Plus (zde) si u příležitostí stého výročí umělcova narození  položil otázku: „Bylo špatné, že Beno Blachut, ideální interpret Smetany, Dvořáka, Fibicha, Janáčka a pěvec velké spousty českých skladatelů dvacátého století, měl zůstat v Čechách a sloužit tak silné hudební kultuře?“ A i politicky tak jednoznačně orientovaný muž, jakým je Jiří Černý, ve svém neodeslaném dopise Beno Blachutovi, zveřejněném svého času v Divadelních novinách, si klade analogickou otázku: „Svět by získal oslňujícího oborového specialistu, Vy zaslouženou slávu, ale já bych si nemohl dopřát tu krásu nočních návratů autem do Prahy, kdy cokoli špatné, co přines den, přezní Vaše nahrávka Dalibora z roku 1950.“Zajímavé a svým způsobem charakteristické je, že obě kauzy, byť je odděluji desetiletí, jsou nějak spjaty s osobností Zdeňka Nejedlého. V případě Burianově stál tehdy mladý a (přes všechny jeho osobní sympatie a antipatie, které u něho vždy hrály zcela neúměrně velkou roli) progresivně uvažující Nejedlý na pozici těch, kteří usilovali o maximální kvalitu české opery. V zájmu toho, aby česká opera zaujala v evropském měřítku místo, které jí oprávněně náleží, se snažil o to, aby Burianovi nebylo bráněno v jeho účinkování na českém jevišti.Po roce 1945, tehdy zestárlý a ideologicky již zcela rigidní Nejedlý jako téměř všemocný vládce kultury v této zemi své názory o prioritě vlasteneckého etosu v kultuře obohatil o naprostou podřízenost ideologii přicházející z Moskvy a Blachutovi jednoduše příkazem zakázal jeho zahraniční působení.

V případě Zdeňka Nejedlého ovšem někdy zapomínáme na to, že mnohdy se vládnoucí ideologové zaštiťovali šedinami zasloužilého akademika, ale že skutečným zloduchem české kultury a umění byl Václav Kopecký, který se šikovně zaštiťoval vlastní rádoby vstřícností prokazovanou nejrůznějšími finančními podporami poslušným umělcům a hranou bodrostí. Navíc k tomu ještě využíval starého odborářského bossa Zápotockého, který se tak rád při harmonice a dobrém pití s umělci družil. Nijak tím nechci vylepšovat profil zasloužilého akademika z oněch let, ale je dobré si to kvůli objektivitě pohledu připomenout.České divadlo od dob obrozeneckých, a zejména to platí o Národním divadle, vždy bylo nuceno podřizovat svoji činnost nějakému vyššímu cíli. Ať už to bylo vlastenecké poslání divadla, jeho výchovná funkce či ideologické působení v intencích vládnoucího režimu. Mnohdy těmto vyšším cílům bylo obětováno vše ostatní, včetně osobní individuality jednotlivých umělců. Po roce 1990 se konečně divadlo mohlo emancipovat od řady služebných funkcí a být prostě divadlem. Jenomže podobně jako v mnoha dalších odvětvích našeho života, nevíme, jak s nabytou svobodou naložit. Nářky na nedostatečné ekonomické zabezpečení jsou sice mnohdy na místě, ale ve srovnání s českou divadelní minulostí před rokem 1945 jsou zcela liché.

Úvodní preambule webových stránek Národního divadla, která zní „Národní divadlo je jedním ze symbolů české národní identity a kulturního dědictví usilující o co nejvyšší uměleckou kvalitusice přesně vymezuje historické poslání a funkci této instituce, ale pro dnešek může sloužit pouze jako krásně znějící motto.Osobnostem, jako byli Karel Burian, Beno Blachut a přemnozí další, se obdivujme pro jejich naprosto dokonalou profesionalitu bez ohledu na konkrétní situaci, v níž své výkony odváděli, pro jejich plné nasazení a hlubokou lidskou i kumštýřskou pokoru. Jejich současným následovníkům přejme, ať se nikdy neocitnou v situacích, kdy by museli své vlastní výsostné umění obětovat nějakým, leckdy velmi pofiderním, vyšším cílům.

Na závěr bych rád dal slovo Karlu Burianovi. Měl i literární nadání, psal básně a napsal si i svůj vlastní epitaf:

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na