Jakub Hliněnský: Mám štěstí na režiséry!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Česká opera a lidé kolem ní online (17): Jakub Hliněnský - Pražského rodáka barytonistu Jakuba Hliněnského znají za poslední dobu nejspíš především diváci plzeňského Divadla J. K. Tyla. Těm, kteří pilně čtou divadelní programy, jistě neuniklo jeho jméno v úloze asistenta režie u většiny operních inscenací. Na své konto si tu už připsal také několik samostatných režií a jako sólista se představuje v operních a především operetních produkcích. Jedna taková – opereta Ralpha Benatzkého „Okouzlující slečna“ – bude mít dnes večer na Malé scéně v Plzni svou premiéru.
Jakub Hliněnský (zdroj archiv umělce)

 

Uplatňujete se v několika oblastech – jako operní a operetní sólista, jako asistent režie, jako vedoucí operního studia na konzervatoři, podílíte se na projektech pro mladé diváky… Takhle jste si to naplánoval, nebo jste měl původně jiné záměry a tyto aktivity se naskytly náhodou?

Budu mluvit upřímně, když odpovím, že vlastně ano. Vystupuji v divadle odmalička a chtěl jsem to vždy dělat. Asi jsem si nepředstavoval všechno tak, jak je to teď, ale jsem za to opravdu vděčný. Vždy jsem měl štěstí na lidi kolem sebe.

Když jste vstupoval na Pražskou konzervatoř, měl jste jasno v oboru, ve kterém se chcete uplatnit?

To jsem se jen rozhodoval, jestli mi to za to vlastně všechno stojí. Myslím profesi umělce po studiu. Nepravidelný režim, náročné cestování, nejistá vidina dobře finančně ohodnoceného zaměstnání… Tou dobou jsem právě studoval v pátém ročníku na Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením v Praze a říkal si, že jestli na tu konzervatoř půjdu, tak budu mít vlastně jen tu hudbu a žádnou berličku v podobě dokončeného gymnaziálního vzdělání. Rozhodl jsem se to zkusit a šel na Pražskou konzervatoř a nelituji toho.

Během šesti let konzervatorního studia člověk často přijde o řadu iluzí, které o uměleckém světě měl. Ukáže se, že rozhodují ostré lokty, ambice a ctižádost. A chcete-li, aby se o vás vědělo, je třeba na sebe v posledních ročnících cíleně upozorňovat, ve škole i mimo ni. Jste typ člověka, kterému to bylo jasné hned, nebo to pro vás představovalo drsné poznání?

Máte pravdu, mnohdy to tak v uměleckém světě bohužel opravdu chodí. Jelikož jsem skutečně vyrůstal na prknech divadla, tak jsem určité povědomí o tomto „zákulisí“ měl, ale až když člověk opravdu začne v tom oboru působit, tak může něco říci. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem dostal možnost vystupovat pravidelně v plzeňském divadle už během studia ve čtvrtém ročníku na konzervatoři. Na druhou stranu jsem typ člověka, který si stále myslí, že nejdál dojde, pokud je slušný, a nemá zapotřebí ostrých loktů využívat.

Jak vás v tomto směru formovala vaše pedagožka Jiřina Marková, sama dlouholetá operní sólistka?

Formovala. Jelikož jsem chodil i do sboru Dětská opera Praha – asi dvanáct let, tak jsem se naučil a okusil dost. Dobrého i méně dobrého. To dobré ale jednoznačně převládalo. Když vás učí někdo, kdo toho tolik sám dokázal v oboru, kterému se chcete věnovat, tak posloucháte a snažíte se toho od něj co nejvíce pochytit.

Studenti Jiřiny Markové mají velkou výhodu v tom, že paní profesorka současně provozuje hudební školu a vede Dětskou operu. Jakým směrem to otevřelo dveře vám?

Myslím, že naprosto zásadně. Nebýt paní Markové, tak bych se k opeře vlastně asi nikdy nedostal. To máte pravdu. Je k nezaplacení, když máte od útlého dětství možnost vystupovat před publikem. Daleko rychleji se otrkáváte. Na Pražské konzervatoři bylo při začátcích na hodinách herectví a při přípravě školních představení vždy vidět, že studenti, kteří prošli Dětskou operou Praha, jsou na tom podstatně lépe.

Mozartovo leporelo – Dětská opera Praha 2012 (foto Pavel Horník)

Jedním z cílů těchto aktivit je také „výchova“ mladého publika. Co vám působení v Dětské opeře dalo jako opernímu divákovi?

Dětská opera Praha má vlastně opravdu chvályhodné cíle. Ukázat dětem cestu ke kultuře, divadlu a především opeře. Myslím, že se to tomuto souboru daří, stejně jako postupná výchova publika i budoucích umělců.

Ve vašem současném působišti v Divadle J. K. Tyla v Plzni vás vídáme často v operetním repertoáru – za poslední dobu to byla Čardášová princezna, Pařížský život či Okouzlující slečna, která má tuto sobotu premiéru. Je řada pěvců, kteří tento obor vůbec nepěstují, jiní se naopak cítí dobře jak v opeře, tak v operetě. Jak proběhlo vaše seznámení s tímto žánrem?

Na Pražské konzervatoři. Zde se ročně nastuduje jedno operetní představení. Vyučujícím je Zbyněk Brabec. Ten je nejen dramaturgem v našem plzeňském Divadle J. K. Tyla, ale také zkušeným režisérem, který mne k tomu žánru přivedl. Patří mu za to veliké díky. Opereta je především opravdu skvělá škola. Většinu toho, co jsem se zatím naučil, jsem si mohl vyzkoušet v operetách. Ať je to tanec, zpěv, mluvené slovo… Jak říkám, je to žánr obtížný, ale skvělý.

Opereta je charakteristická svými nároky nejen na zpěv, ale také na tanec a jevištní pohyb vůbec, jakož i na přednes mluveného slova. Načerpal jste užitečnou průpravu pro specifika operního žánru na konzervatoři a na Akademii múzických umění nebo to přišlo spíše až později v divadelní praxi?

Specifika tohoto žánru si osvojuji doteď. Ano, základy mám z Pražské konzervatoře, ale jedině praxí v divadle je postupně dostanete do krve.

V inscenaci Offenbachova Pařížského života hrajete jednu z hlavních rolí, pařížského šviháka Raoula de Gardefeu. Ten spolu se svým kamarádem (a původně také sokem) a s přáteli z řad obyčejných pařížských lidí připraví neobyčejnou zábavu pro švédského barona, který si do Paříže přijíždí užít. V takovém kusu je asi důležité najít hranice mezi realitou, nadsázkou a parodií…

Podle mne by je měl vždy určit hlavně režisér, který představí svou vizi, a spolu s účinkujícími se to pak snažíme naplnit. V tomto konkrétním kuse to bylo o to příjemnější, že režisér inscenace Zbyněk Brabec je vždy otevřený otázkám a nápadům samotných herců.

Jacques Offenbach: Pařížský život – Tomáš Kořínek (Bobinet Chicard), Jakub Hliněnský (Raoul de Gardefeu) – DJKT Plzeň 2017 (zdroj DJKT Plzeň)

Tato opereta je zvláštní mimo jiné vysokým počtem postav a každá musí být svým způsobem výrazná. Ať už je to švec, služka nebo rukavičkářka…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář