Jakub Hliněnský: Mám štěstí na režiséry!

Česká opera a lidé kolem ní online (17): Jakub Hliněnský - Pražského rodáka barytonistu Jakuba Hliněnského znají za poslední dobu nejspíš především diváci plzeňského Divadla J. K. Tyla. Těm, kteří pilně čtou divadelní programy, jistě neuniklo jeho jméno v úloze asistenta režie u většiny operních inscenací. Na své konto si tu už připsal také několik samostatných režií a jako sólista se představuje v operních a především operetních produkcích. Jedna taková – opereta Ralpha Benatzkého „Okouzlující slečna“ – bude mít dnes večer na Malé scéně v Plzni svou premiéru.

 

Uplatňujete se v několika oblastech – jako operní a operetní sólista, jako asistent režie, jako vedoucí operního studia na konzervatoři, podílíte se na projektech pro mladé diváky… Takhle jste si to naplánoval, nebo jste měl původně jiné záměry a tyto aktivity se naskytly náhodou?

Budu mluvit upřímně, když odpovím, že vlastně ano. Vystupuji v divadle odmalička a chtěl jsem to vždy dělat. Asi jsem si nepředstavoval všechno tak, jak je to teď, ale jsem za to opravdu vděčný. Vždy jsem měl štěstí na lidi kolem sebe.

Když jste vstupoval na Pražskou konzervatoř, měl jste jasno v oboru, ve kterém se chcete uplatnit?

To jsem se jen rozhodoval, jestli mi to za to vlastně všechno stojí. Myslím profesi umělce po studiu. Nepravidelný režim, náročné cestování, nejistá vidina dobře finančně ohodnoceného zaměstnání… Tou dobou jsem právě studoval v pátém ročníku na Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením v Praze a říkal si, že jestli na tu konzervatoř půjdu, tak budu mít vlastně jen tu hudbu a žádnou berličku v podobě dokončeného gymnaziálního vzdělání. Rozhodl jsem se to zkusit a šel na Pražskou konzervatoř a nelituji toho.

Během šesti let konzervatorního studia člověk často přijde o řadu iluzí, které o uměleckém světě měl. Ukáže se, že rozhodují ostré lokty, ambice a ctižádost. A chcete-li, aby se o vás vědělo, je třeba na sebe v posledních ročnících cíleně upozorňovat, ve škole i mimo ni. Jste typ člověka, kterému to bylo jasné hned, nebo to pro vás představovalo drsné poznání?

Máte pravdu, mnohdy to tak v uměleckém světě bohužel opravdu chodí. Jelikož jsem skutečně vyrůstal na prknech divadla, tak jsem určité povědomí o tomto „zákulisí“ měl, ale až když člověk opravdu začne v tom oboru působit, tak může něco říci. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem dostal možnost vystupovat pravidelně v plzeňském divadle už během studia ve čtvrtém ročníku na konzervatoři. Na druhou stranu jsem typ člověka, který si stále myslí, že nejdál dojde, pokud je slušný, a nemá zapotřebí ostrých loktů využívat.

Jak vás v tomto směru formovala vaše pedagožka Jiřina Marková, sama dlouholetá operní sólistka?

Formovala. Jelikož jsem chodil i do sboru Dětská opera Praha – asi dvanáct let, tak jsem se naučil a okusil dost. Dobrého i méně dobrého. To dobré ale jednoznačně převládalo. Když vás učí někdo, kdo toho tolik sám dokázal v oboru, kterému se chcete věnovat, tak posloucháte a snažíte se toho od něj co nejvíce pochytit.

Studenti Jiřiny Markové mají velkou výhodu v tom, že paní profesorka současně provozuje hudební školu a vede Dětskou operu. Jakým směrem to otevřelo dveře vám?

Myslím, že naprosto zásadně. Nebýt paní Markové, tak bych se k opeře vlastně asi nikdy nedostal. To máte pravdu. Je k nezaplacení, když máte od útlého dětství možnost vystupovat před publikem. Daleko rychleji se otrkáváte. Na Pražské konzervatoři bylo při začátcích na hodinách herectví a při přípravě školních představení vždy vidět, že studenti, kteří prošli Dětskou operou Praha, jsou na tom podstatně lépe.

Jedním z cílů těchto aktivit je také „výchova“ mladého publika. Co vám působení v Dětské opeře dalo jako opernímu divákovi?

Dětská opera Praha má vlastně opravdu chvályhodné cíle. Ukázat dětem cestu ke kultuře, divadlu a především opeře. Myslím, že se to tomuto souboru daří, stejně jako postupná výchova publika i budoucích umělců.

Ve vašem současném působišti v Divadle J. K. Tyla v Plzni vás vídáme často v operetním repertoáru – za poslední dobu to byla Čardášová princezna, Pařížský život či Okouzlující slečna, která má tuto sobotu premiéru. Je řada pěvců, kteří tento obor vůbec nepěstují, jiní se naopak cítí dobře jak v opeře, tak v operetě. Jak proběhlo vaše seznámení s tímto žánrem?

Na Pražské konzervatoři. Zde se ročně nastuduje jedno operetní představení. Vyučujícím je Zbyněk Brabec. Ten je nejen dramaturgem v našem plzeňském Divadle J. K. Tyla, ale také zkušeným režisérem, který mne k tomu žánru přivedl. Patří mu za to veliké díky. Opereta je především opravdu skvělá škola. Většinu toho, co jsem se zatím naučil, jsem si mohl vyzkoušet v operetách. Ať je to tanec, zpěv, mluvené slovo… Jak říkám, je to žánr obtížný, ale skvělý.

Opereta je charakteristická svými nároky nejen na zpěv, ale také na tanec a jevištní pohyb vůbec, jakož i na přednes mluveného slova. Načerpal jste užitečnou průpravu pro specifika operního žánru na konzervatoři a na Akademii múzických umění nebo to přišlo spíše až později v divadelní praxi?

Specifika tohoto žánru si osvojuji doteď. Ano, základy mám z Pražské konzervatoře, ale jedině praxí v divadle je postupně dostanete do krve.

V inscenaci Offenbachova Pařížského života hrajete jednu z hlavních rolí, pařížského šviháka Raoula de Gardefeu. Ten spolu se svým kamarádem (a původně také sokem) a s přáteli z řad obyčejných pařížských lidí připraví neobyčejnou zábavu pro švédského barona, který si do Paříže přijíždí užít. V takovém kusu je asi důležité najít hranice mezi realitou, nadsázkou a parodií…

Podle mne by je měl vždy určit hlavně režisér, který představí svou vizi, a spolu s účinkujícími se to pak snažíme naplnit. V tomto konkrétním kuse to bylo o to příjemnější, že režisér inscenace Zbyněk Brabec je vždy otevřený otázkám a nápadům samotných herců.

Tato opereta je zvláštní mimo jiné vysokým počtem postav a každá musí být svým způsobem výrazná. Ať už je to švec, služka nebo rukavičkářka…

Upřímně – tato role byla a je jedna z mých dosud nejobtížnějších. Poprvé jsem dostal možnost hrát úlohu, ve které se daleko více mluví, než zpívá. I když jsem si zprvu říkal, že to půjde snad samo, opak byl pravdou. Musel jsem se naučit rozvrhovat síly, abych se neodrovnal tím, že první polovinu skoro neslezu z jeviště. Jedna velká zkušenost za mnou.

Barona v jedné z alternací ztvárňuje Jan Ježek. Jakou inspiraci vám přinesla možnost stát na jevišti po boku tohoto „matadora“, který – pokud mám správné informace – letos oslaví čtyřicet let divadelní kariéry?

Zajímavé, že jste narazil zrovna na Honzu Ježka, protože se zrovna včera byl podívat na zkoušce nově vznikající inscenace operety Okouzlující slečna, kde se snažím hrát. Probíral se mnou roli a tuto operetu jako takovou a upozornil mě na mé nedostatky. Seznámil jsem se s ním už jako malý kluk v muzikálu Bídníci, kde skvěle ztvárnil hlavní roli Jeana Valjeana. Já hrál malého Gavrosche a vždy jsem si říkal, jaký je pan Ježek zpěvák a profík. Nikdy by mne ani ve snu nenapadlo, že s ním budu hrát v divadle. Je to opravdu čest, že s ním mohu stát na jevišti a tykat si s ním.

Nová inscenace operety Ralpha Benatzkého Okouzlující slečna, s vámi opět v jedné z hlavní rolí, bude mít v Plzni premiéru v sobotu 24. února. Čest mladíka, který má před svatbou, ohrozí slečna, jež přijede na jeho víkendovou chatu. Hudebně je dílo plné tanečních rytmů, které žily na počátku třicátých let dvacátého století. Do jaké míry jde podle vás o typickou operetu?

Odpovím vám zcela subjektivně, ale neberu ji jako klasickou operetu. Je to krásný kus a jsem moc rád, že si v něm mohu zahrát, ale už instrumentací či často rozličnou hudbou mi to připomíná něco mezi klasickou operetou, klasickým muzikálem a hudební komedií. Nazval bych to operetka. Klasická operetka. Se vším respektem.

Byla příprava této inscenace objevná? A kde jste sám pro sebe našel těžiště své role i operety jako celku – v hudbě, v interakci s ostatními kolegy na scéně, v libretu, v zábavě, kterou dílo přináší?

Tato role je pro mne zase něčím novým. Obrovskou výzvou je pro mne opět zvládat velikou porci textu, ale také povahu, která mi zatím na jevišti unikala. Doktor Pavel Norman by měl být suchar, který žije pro svou práci na ministerstvu a pro budoucí svatbu s dcerou svého nadřízeného. Najednou mu ovšem náhodou vstoupí do cesty slečna, která jeho hodnotami a povahou zamává. Práce mne ohromně baví, ale sám vidím své mezery, které se stále snažím vyplňovat.

Pod řadou plzeňských inscenací jste podepsán jako asistent režie, v některých zároveň účinkujete. Sám jsem byl svědkem jedné zkoušky, kde jste v kostýmu japonského diplomata Yamadoriho přebíhal mezi režisérským stolem a jevištěm a zpět. Odhalte nám zákulisí spolupráce režiséra a jeho asistenta – do jakých detailů musíte znát režisérovu koncepci?

Zajímavá otázka. Jsem v Plzni už od roku 2014 a musím uznat, že se stále v této profesi vzdělávám a myslím, že budu neustále. Vztah je to specifický. Znám spoustu lidí, kteří prošli asistováním. Někteří na to vzpomínají rádi, někteří neradi. Já mám zatím jednoduše štěstí na režiséry. Se všemi se mi zatím pracovalo velmi dobře. Ohledně koncepce musím popravdě odpovědět, že jak kdy. Někdy se staví postupně a je mi odhalována krok po kroku, někdy zas vím přesně, do čeho jdeme, už před úvodní zkouškou.

Na plakátech a v titulcích je režisér vždycky na prvním místě. Do jaké míry tu nese svou kůži na trh a odpovědnost jeho asistent, o kterém se zpravidla příliš nemluví?

Myslím, že i to, že je režisér všude zmiňován, má svá rizika. Ať se cokoli povede, ale i nepovede, tak to jde především na jeho účet. Kdybych mluvil za svou asistentskou pozici, tak samozřejmě nesu kůži na trh také, ale já se starám zejména o provoz při zkouškách, o hladký průběh premiér a o reprízy. Mým úkolem je dohlédnout na to, aby úroveň konkrétní inscenace nepadala s přibývajícím počtem odehraných představení.

Má z principu asistent nějaké pole pro uplatnění vlastní kreativity? Nebo to záleží na konkrétním režisérovi?

Záleží vždy na osobě režiséra. Buď vás přijme jako jistého společníka či partnera, nebo ne. Jak znovu opakuji, já měl na režiséry v tomto ohledu prostě velké štěstí. Kdykoliv jsem si nebyl něčím jistý, něco se mi nezdálo nebo jsem přišel s nápadem, tak mne vždy vyslechli. Buď se to upravilo, anebo ne, ale já jsem vždy měl alespoň šanci zjistit, že na věc koukám případně z jiného úhlu nežli režisér.

Náplň práce asistenta režie je pevně dána tím, co se v daném oboru studuje a uplatňuje v praxi, nebo se liší v konkrétních případech v závislosti na titulu, divadle, realizačním týmu?

Základy zůstávají vždy víceméně stejné. Je to například příprava návrhu scény a kostýmů na úvodní zkoušku a podobně, ale detaily se liší vždy. Různý je například počet a náplň zkoušek, styl režisérovy práce, komunikace s umělci, uchopení role zpěvákem a plnění požadavků režie.

Řekl jste mi nedávno, že asistent režie dělá „druhou“ práci. Co si pod tím představit?

„Druhou prací“ bych nazval tu, která není moc vidět. Pro diváky, posluchače v publiku či čtenáře recenzí operních představení. Zajistit složky k fungování na zkoušce a představení. Zajistit potřebné vybavení a rekvizity. Zajistit jakékoliv změny, které nastanou. Ať už při zkoušce, tak při představení. Prostě jsem připraven vyřešit snad všechny problémy, které mohou nastat… Což radši zaklepu.

V Plzni působil dlouhou dobu jako asistent váš kolega Dominik Beneš, který na desítky titulů, u kterých asistoval, nedá jako na dokonalou školu pro samostatnou režii dopustit. Vy jako režisér máte za sebou několik inscenací pro mladé publikum. Vnímáte své asistentské působení u „velkých“ titulů jako cestu k případné vlastní režisérské práci v budoucnu?

To bezpochyby! Je to skvělá škola. Nenahraditelná. Myslím, že skoro každý režisér si asistováním prošel nebo by měl. Začnete si dělat obrázek o repertoáru, získáváte nové znalosti, otrkáváte se při komunikaci s ostatními umělci. Člověk pozná, jak do detailu funguje divadlo jako instituce. Jako stroj, který ale někdo musí pohánět. Nikdy by se nemělo zapomínat na technicko-umělecké složky. Pány z techniky, osvětlovače, zvukaře, strojníky, rekvizitáře, maskéry, maskérky, vlásenkářky, garderóbu a další, kteří skutečně postaví představení, jež umělci odehrají. Bez těchto složek to nikdy nepůjde. To je to hlavní, co jsem si během svého působení v plzeňském divadle uvědomil. Zaslouží si větší uznání a větší povědomí než dosud.

Děkuji za rozhovor!

 

VIZITKA
Jakub Hliněnský (1993) vystudoval klasický zpěv na Pražské konzervatoři ve třídě Valentina Prolata. Ve studiu pokračuje na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze v oboru zpěv u Martina Bárty a operní režii u Martina Otavy, kde ztvárnil v tamějším nastudování Figara z Figarovy svatby a aktuálně studuje roli Guglielma z Mozartových Cosi fan tutte. Už v raném věku hrál dětské role, posléze se stal členem Dětské opery Praha a vystoupil také v několika českých filmech a muzikálech. Ještě během studií na Pražské konzervatoři začal vystupovat v divadle J. K. Tyla v Plzni, kde v roce 2014 nastoupil do souboru opery jako asistent režie. V řadě inscenací se tu uplatnil v menších rolích v operách Madama Butterfly Giacoma Pucciniho (kníže Yamadori), Čarostřelci Carla Marii von Webera (Kilián a Samiel) či Rusalce Antonína Dvořáka (Lovec a Hajný). Hlavní role nastudoval převážně v inscenacích operetních (Čardášová princezna, Polská krev, Pařížský život, Okouzlující slečna). Jeho prvním samostatným režijním debutem bylo představení pro děti Papageno v kouzelném lese (2016). Aktuálně vyučuje operní herectví na Plzeňské konzervatoři.