Jakub Hrůša: zpátky do budoucnosti

Český dirigent Jakub Hrůša, nový šéfdirigent Bamberských symfoniků, obrací překvapivě pozornost k původu orchestru. Začíná vzrušující hledání stop, také na CD. Text přinášíme v překladu ze zahraničního tisku.
Jakub Hrůša (zdroj jakubhrusa.com)


Zpátky do budoucnosti
(Neue Zürcher Zeitung – 22. 4. 2017 – Marco Frei)

Orchestry odhalují své vlastní dějiny. Můžeme za tím hledat jakousi formu  „storytelling“, marketingovou strategii. U Bamberských symfoniků v Horních Frankách se v současné době mluví o lecčem. Mnohé se točí kolem nového šéfdirigenta Jakuba Hrůši, který v září vystřídal u Bavorské státní filharmonie / Bamberských symfoniků Jonathana Notta.

Jako kdysi při volbě Notta, který přišel do Bamberku před sedmnácti roky, rozhodl se orchestr opět pro mladého dirigenta. Může to být riziko, avšak v Bamberku hned napoprvé „přeskočila jiskra“, jak hudebníci říkají. Rozhodující událostí bylo provedení Smetanova cyklu Má vlast. Hrůša toto dílo teď také natočil pro švýcarskou firmu Tudor, první CD v pozici nového šéfa. Smetana i Hrůša jsou Češi a to je další z mnoha příběhů, které se teď v Bamberku rozvíjejí. Jedná se o původ tělesa, o „DNA orchestru“, jak to formuluje intendant Marcus Rudolf Axt. Na první pohled to může mýlit, neboť Bamberští symfonikové slavili minulého roku své sedmdesáté výročí – včetně boxu historických nahrávek, který vyšel u Deutsche Grammophon. Titul The First 70 Years je správně i chybně, neboť symfonikové z Bamberku jsou vlastně exilový orchestr. V prvním poválečném roce založili hudebníci z Čech, které druhá světová válka zavála do Německa, orchestr v Bamberku: mnozí přišli z Karlových Varů a ze Slezska, základ se však rekrutoval z členů někdejšího Německého filharmonického orchestru v Praze. Pod tímto názvem hrál v letech 1939–1945. Jeho genealogie svým způsobem sahá až k orchestru Nostického národního divadla, v němž Wolfgang Amadeus Mozart v říjnu 1787 řídil světovou premiéru své opery Don Giovanni.

Národnost nehrála při hledání nového šéfdirigenta v Bamberku žádnou výraznou roli; přesto se Axtovi jeví jako „šťastné řízení osudu“, že Hrůša pochází z Čech. „Přinesl s sebou repertoár své vlasti, která byla kdysi i naší vlastí – a nadto díla, která nejsou tak úplně běžná,“ říká Axt. V Bamberku už se hovoří o „hledání českého zvuku“, i když není úplně jasné, co se za tím skrývá. Bamberští zastávají zřetelně postoj, který upomíná na kulturně otevřenou atmosféru v Praze na začátku 20. století. Tehdy, kolem roku 1900, se ve městě na Vltavě odvážně spoluvytvářela moderna. V Praze zanechal stopy Gustav Mahler, šéfem opery tu byl Alexander Zemlinsky, který založil hudební festival. V Praze nacházeli pódium také skladatelé jako Arnold Schönberg a péče o modernu patří k profilu Bamberských symfoniků dodnes. Tuto programovou linii vybudoval zejména Nott.

Hrůša na ni navazuje, a také v jeho vystupování jako dirigenta existují paralely mezi ním a Nottem. „Oba jsou to dirigenti, kteří se velmi svědomitě snaží realizovat to, co skutečně stojí v notovém textu,“ poznamenává violoncellista Markus Mayers. „Samozřejmě existují v interpretaci konvence a  tradice, ale je příjemné, když se mohou prolomit; i tak, že se objeví někdo, kdo není natolik ješitný, aby nedbal na to, co stojí v partituře. To má v sobě cosi očistného, uspokojivého.“

Nott zformoval Bamberské v prvotřídní mahlerovský orchestr a Hrůša navazuje, jak ukazuje zmíněná nahrávka Smetanovy Mé vlasti. Podává dílo nikoli jako český národní epos, s velkým patosem a efektem, nýbrž propracovává jasně slyšitelnou rovnováhu mezi klasicky štíhlou lyrikou a působivou dramatičností. V žádné ze šesti částí nepřevládá pouhý hluk, ani v nevázané Šárce nebo v hrozivém Táboru.  A když se v závěrečném Blaníku promění  bojovnost v dojemnou lyričnost, je téměř slyšet aktuální kritika dnešní doby. Hrůšovo pojetí prozrazuje, že je mu cizí jakýkoli hudební nacionalismus – politické tendence, které právě ve východní Evropě zase přicházejí do módy.

Na smetanovském CD slyšíme úžasný orchestr, s jemně odstíněnými dechovými a smyčcovými úseky – žestě ani bicí je nikdy nepřehlušují. Hraje se tu vitálně a pozorně, a navíc z ducha partnerství vlastního komorní hře.  „Jedná s námi jako s partnery, a co chce, to nám jasně předává,“ říká houslista Berthold Opower. „Cítíme se s ním velmi volně, přizváni ke společnému tvoření,“ formuluje to Boris Jusa od druhých houslí.

Na zkouškách pracuje Hrůša velmi precizně, analyticky a efektivně, tak, aby se při koncertu při vší věrnosti dílu z něj nevytratila spontánnost – je to zajímavá směs intelektu a emoce, podobná, jaká u Bamberských vládla za Notta. „S Nottem jsme mnohé začali a nakousli, to se teď vede dál a zdokonaluje,“ říká tympanista Robert Cürlis. „Něco se vyřadí, něco jiného se vybuduje“ – i pokud jde o repertoár.

Po velkém mahlerovském cyklu pošilhávají teď Bamberští po projektu, který by spojil Johannesa Brahmse a Antonína Dvořáka. Centrální roli bude hrát německý romantismus, vedle českého a ruského repertoáru, také péče o moderní a zcela novou hudbu má pokračovat. Na seznamu přání stojí rovněž koncertní uvádění oper, koneckonců už Bamberští symfonikové uvedli roku 2013 s Nottem pri Lucernském festivalu výtečně Prsten Nibelungů.

Vzhledem k historii orchestru přichází v úvahu zejména koncertní Don Giovanni, s ním se dá vyprávět i zvláštní původ orchestru – „zpátky ke kořenům“. S Hrůšou u pultu by z toho ovšem spíš mohlo být jakési „zpátky do budoucnosti“, protože jeho historické sledování stop nekonzervuje národní zvukovou tradici ani pouze vsugerované sluchové zvyklosti. Jeho stylově věrné a zároveň současné muzicírování je nejlepším předpokladem podobně výrazné a plodné éry, jakou orchestr zažil s Jonathanem Nottem. V Horních Frankách to i nadále zůstává napínavé.

 

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
(redakčně kráceno)

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na