Jakub Hrůša: zpátky do budoucnosti

Český dirigent Jakub Hrůša, nový šéfdirigent Bamberských symfoniků, obrací překvapivě pozornost k původu orchestru. Začíná vzrušující hledání stop, také na CD. Text přinášíme v překladu ze zahraničního tisku.
Jakub Hrůša (zdroj jakubhrusa.com)


Zpátky do budoucnosti
(Neue Zürcher Zeitung – 22. 4. 2017 – Marco Frei)

Orchestry odhalují své vlastní dějiny. Můžeme za tím hledat jakousi formu  „storytelling“, marketingovou strategii. U Bamberských symfoniků v Horních Frankách se v současné době mluví o lecčem. Mnohé se točí kolem nového šéfdirigenta Jakuba Hrůši, který v září vystřídal u Bavorské státní filharmonie / Bamberských symfoniků Jonathana Notta.

Jako kdysi při volbě Notta, který přišel do Bamberku před sedmnácti roky, rozhodl se orchestr opět pro mladého dirigenta. Může to být riziko, avšak v Bamberku hned napoprvé „přeskočila jiskra“, jak hudebníci říkají. Rozhodující událostí bylo provedení Smetanova cyklu Má vlast. Hrůša toto dílo teď také natočil pro švýcarskou firmu Tudor, první CD v pozici nového šéfa. Smetana i Hrůša jsou Češi a to je další z mnoha příběhů, které se teď v Bamberku rozvíjejí. Jedná se o původ tělesa, o „DNA orchestru“, jak to formuluje intendant Marcus Rudolf Axt. Na první pohled to může mýlit, neboť Bamberští symfonikové slavili minulého roku své sedmdesáté výročí – včetně boxu historických nahrávek, který vyšel u Deutsche Grammophon. Titul The First 70 Years je správně i chybně, neboť symfonikové z Bamberku jsou vlastně exilový orchestr. V prvním poválečném roce založili hudebníci z Čech, které druhá světová válka zavála do Německa, orchestr v Bamberku: mnozí přišli z Karlových Varů a ze Slezska, základ se však rekrutoval z členů někdejšího Německého filharmonického orchestru v Praze. Pod tímto názvem hrál v letech 1939–1945. Jeho genealogie svým způsobem sahá až k orchestru Nostického národního divadla, v němž Wolfgang Amadeus Mozart v říjnu 1787 řídil světovou premiéru své opery Don Giovanni.

Národnost nehrála při hledání nového šéfdirigenta v Bamberku žádnou výraznou roli; přesto se Axtovi jeví jako „šťastné řízení osudu“, že Hrůša pochází z Čech. „Přinesl s sebou repertoár své vlasti, která byla kdysi i naší vlastí – a nadto díla, která nejsou tak úplně běžná,“ říká Axt. V Bamberku už se hovoří o „hledání českého zvuku“, i když není úplně jasné, co se za tím skrývá. Bamberští zastávají zřetelně postoj, který upomíná na kulturně otevřenou atmosféru v Praze na začátku 20. století. Tehdy, kolem roku 1900, se ve městě na Vltavě odvážně spoluvytvářela moderna. V Praze zanechal stopy Gustav Mahler, šéfem opery tu byl Alexander Zemlinsky, který založil hudební festival. V Praze nacházeli pódium také skladatelé jako Arnold Schönberg a péče o modernu patří k profilu Bamberských symfoniků dodnes. Tuto programovou linii vybudoval zejména Nott.

Hrůša na ni navazuje, a také v jeho vystupování jako dirigenta existují paralely mezi ním a Nottem. „Oba jsou to dirigenti, kteří se velmi svědomitě snaží realizovat to, co skutečně stojí v notovém textu,“ poznamenává violoncellista Markus Mayers. „Samozřejmě existují v interpretaci konvence a  tradice, ale je příjemné, když se mohou prolomit; i tak, že se objeví někdo, kdo není natolik ješitný, aby nedbal na to, co stojí v partituře. To má v sobě cosi očistného, uspokojivého.“

Nott zformoval Bamberské v prvotřídní mahlerovský orchestr a Hrůša navazuje, jak ukazuje zmíněná nahrávka Smetanovy Mé vlasti. Podává dílo nikoli jako český národní epos, s velkým patosem a efektem, nýbrž propracovává jasně slyšitelnou rovnováhu mezi klasicky štíhlou lyrikou a působivou dramatičností. V žádné ze šesti částí nepřevládá pouhý hluk, ani v nevázané Šárce nebo v hrozivém Táboru.  A když se v závěrečném Blaníku promění  bojovnost v dojemnou lyričnost, je téměř slyšet aktuální kritika dnešní doby. Hrůšovo pojetí prozrazuje, že je mu cizí jakýkoli hudební nacionalismus – politické tendence, které právě ve východní Evropě zase přicházejí do módy.

Na smetanovském CD slyšíme úžasný orchestr, s jemně odstíněnými dechovými a smyčcovými úseky – žestě ani bicí je nikdy nepřehlušují. Hraje se tu vitálně a pozorně, a navíc z ducha partnerství vlastního komorní hře.  „Jedná s námi jako s partnery, a co chce, to nám jasně předává,“ říká houslista Berthold Opower. „Cítíme se s ním velmi volně, přizváni ke společnému tvoření,“ formuluje to Boris Jusa od druhých houslí.

Na zkouškách pracuje Hrůša velmi precizně, analyticky a efektivně, tak, aby se při koncertu při vší věrnosti dílu z něj nevytratila spontánnost – je to zajímavá směs intelektu a emoce, podobná, jaká u Bamberských vládla za Notta. „S Nottem jsme mnohé začali a nakousli, to se teď vede dál a zdokonaluje,“ říká tympanista Robert Cürlis. „Něco se vyřadí, něco jiného se vybuduje“ – i pokud jde o repertoár.

Po velkém mahlerovském cyklu pošilhávají teď Bamberští po projektu, který by spojil Johannesa Brahmse a Antonína Dvořáka. Centrální roli bude hrát německý romantismus, vedle českého a ruského repertoáru, také péče o moderní a zcela novou hudbu má pokračovat. Na seznamu přání stojí rovněž koncertní uvádění oper, koneckonců už Bamberští symfonikové uvedli roku 2013 s Nottem pri Lucernském festivalu výtečně Prsten Nibelungů.

Vzhledem k historii orchestru přichází v úvahu zejména koncertní Don Giovanni, s ním se dá vyprávět i zvláštní původ orchestru – „zpátky ke kořenům“. S Hrůšou u pultu by z toho ovšem spíš mohlo být jakési „zpátky do budoucnosti“, protože jeho historické sledování stop nekonzervuje národní zvukovou tradici ani pouze vsugerované sluchové zvyklosti. Jeho stylově věrné a zároveň současné muzicírování je nejlepším předpokladem podobně výrazné a plodné éry, jakou orchestr zažil s Jonathanem Nottem. V Horních Frankách to i nadále zůstává napínavé.

 

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
(redakčně kráceno)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat