Jakub Józef Orliński: Lidé mají o kontratenoristech exotické představy

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Můžete laikovi přiblížit hlasovou techniku kontratenoru? V čem se vlastně liší od „normálního“ zpěvu?
Myslím, že lidé mají o hlasu kontratenoristy velmi exotické představy. Vnímají nás jako nějakou abnormalitu. Možná teď budu trochu kontroverzní, ale cítím, že v dnešní době je kontratenorový hlas naprosto rovnocenný všem ostatním. Vyžaduje samozřejmě trochu jiný přístup a musíte udělat volbu. Já jsem původně basbarytonista, mohl bych tedy studovat basbaryton a zpívat jako basbarytonista. Přesto jsem si vybral dráhu kontratenoristy, kterou si může zvolit každý mužský zpěvák, tedy pokud nemá nějaký problém s hlasivkami. Ale opravdu každý má možnost zpívat tímto rejstříkem. Základním pravidlem je, že čím užší je štěrbina mezi hlasivkami, kterou prochází vzduch, tím vyšší tón dokážete vyzpívat. To je obecné pravidlo. Mluvíme-li o hlasové technice kontratenoristy, tedy jak zpívat falzetem, tak zatímco normálně vibrují celé hlasivky, tak kontratenorista rozvibrovává pouze jejich malou část, jejich okraje, které jsou k sobě více přiblíženy, takže štěrbinou prochází menší proud vzduchu. Výsledným efektem je vyšší hlas.

Takže zpívat kontratenorem je vlastně přirozené?
Ano. Samozřejmě musíte studovat a pracovat na tom, jak postupně objem hlasu zvyšovat, posilovat ho pomocí techniky dechu a kombinace hlavové a hrudní rezonance, ale všechno ostatní je úplně stejné jako u jiných hlasových oborů.

Jakub Józef Orliński (foto Jiyang Chen)
Jakub Józef Orliński (foto Jiyang Chen)

Kontratenor je svou barvou nezastupitelný – podobně jako pomyslný hlas andělů je androgynní, dráždivý jak svou „genderovou“ nejednoznačností, tak i „nadřazeností“. Staří skladatelé psali své árie přímo pro kastráty a jejich unikátní barvu hlasu, ani mužskou, ani ženskou. Myslíte, že barva hlasu soudobých kontratenoristů je srovnatelná s barvou hlasu tehdejších kastrátů?
To si úplně netroufám tvrdit, nějaké nahrávky se sice dochovaly, ale pořád se můžeme jen domnívat. V každém případě co se týče rozsahu, existovaly různé typy hlasů kastrátů a to samé je dnes mezi kontratenory – sopránovými, mezzosopránovými nebo altovými, jako jsem já. Takže já například nikdy nebudu zpívat Ariodanta, protože tato titulní role v Händelově opeře je to pro mě role příliš vysoko. Všechno, co bylo napsané pro Farinelliho, je pro mne vysoko. Zpívám role, které byly určeny Nicolinimu (Nicolo Grimaldi, 1673–1732), Senesinovi (Senesino, 1686–1758), ti měli přesně stejný rozsah. Takže když vidím v notách „pro Nicoliniho“ nebo „pro Senesina“, řeknu: „OK, tohle mohu zpívat.“

Existuje ale ohromné množství repertoáru, který prostě zpívat nemohu, protože mému hlasu nesedí. Je to stejné jako u jiných hlasových oborů v jiných epochách. Je-li sólistka soprán, neznamená to, že může zpívat všechny sopránové role, protože skladatelé pracují s různými typy sopránů. Takže je zde mnoho hudby, kterou zpívat nemohu, a vedle toho i mnoho takové, kterou zpívat mohu, a na tu se soustředím.

Když mluvíme o specifických pěveckých oborech v rámci základních hlasových kategorií – dalo by říct, že existuje třeba spinto kontratenor?
Možná… Dnes existuje tolik typů kontratenorů s extrémně krásnými hlasy, obrovskými rozsahy, z nichž některé jsou velmi dramatické, jiné naopak průzračné, lehounké, takže proč ne?

Jak se vlastně pohybuje rozsah altových partů v barokních operách?
Obvykle jedna a půl až dvě oktávy. To neohromí. Co jsou to pouhé dvě oktávy? Až by někdo mohl říct, že je to vlastně velmi snadné. Ale není. Opravdu je velmi těžké mít v rámci tohoto rozsahu absolutní kontrolu nad každým tónem, aby byly všechny perfektně znělé. „Vykřičet“ vysoké tóny je jednoduché. Obtížné jsou střední a hluboké polohy, aby byly šťavnaté a nesly se přes orchestr. Když například zpívám Händelova Julia Cesara, občas je orchestrální sazba velmi bohatá a potřebuju jít přes ni, byť zpívám relativně nízko. Stejný problém řeším ve Vivaldiho operách. Potřebuji svým hlasem prorazit, ne aby ho pohltil orchestr. Proto i na hlubokých a středních polohách je potřeba hodně pracovat, aby se podařilo hlas vymodelovat do krásného, nosného zvuku.

Jaký tedy máte vy hlasový rozsah?
Myslím, že lidé si můj hlas pamatují hlavně díky hloubkám. Poměrně hodně jsem pracoval na přirozeném přechodu z hrudního, řekněme barytonového, do falzetového (kontratenorového) rejstříku a myslím, že se mi mezi nimi podařilo vybudovat velmi hladký přechod.

Pravděpodobně nejvyšší tón, který používám v kadencích, je fis. Když jsem byl mladší, tak jsem dokázal vykřičet i vysoké bé, ale to byl nejvyšší tón, který jsem kdy vyzpíval, a málem se mi z toho rozskočil mozek!

Měl jste nebo máte nějaký vzor?
Nemám žádného svého preferovaného zpěváka ve smyslu – toto je můj absolutní ideál a neexistuje nikdo jiný. Ale rád sleduji ostatní, beru si od nich, co se mi líbí, a snažím se to nějakým způsobem implementovat do svého zpěvu. Například jsem věnoval hodně času nahrávkám Philippa Jarousského a pořád jsem si říkal: „Pane bože, jak to jen dělá, že má takovou dechovou kontrolu, že dokáže zazpívat tak neuvěřitelně dlouhé fráze! Jak rád bych to také dokázal!“ Cvičil jsem stejné Vivaldiho kantáty a snažil jsem se na jeden dech zazpívat stejně dlouhé úseky jako on. Později, když jsme se potkali osobně, mi řekl: „Jakube, jsi blázen? Nikdy jsem to na jeden dech nezazpíval! Je to nahrané na dva střihy, které se spojily dohromady!“ Já jsem tehdy ale vůbec netušil, jak se vlastně nahrává a co všechno nahrávací technika dokáže. A tak to je!

Na druhou stranu mi to velmi pomohlo získat kontrolu nad svým dechem, když se mi občas i podařilo ty dlouhé fráze na jeden dech zazpívat! Velmi obdivuju také Núriu Rial s naprosto andělským hlasem, perfektně kontrolovaným, nebo třeba Ewu Podleś. Miloval jsem její zemitost, až jakousi „rozhněvanost“ v hlase, jeho kontaktnost. Jako kontratenorista jsem moc toužil vtělit ji i do svého těla a hlasu. A takových umělců, od kterých jsem se toho mnoho naučil, byla celá řada.

Andrea Vincenzo Bonsignore a Jakub Józef Orliński - Festival Aix en Provence (foto Pascal Victor / Artcompress)
Andrea Vincenzo Bonsignore a Jakub Józef Orliński – Festival Aix en Provence (foto Pascal Victor / Artcompress)

I soudobí skladatelé začínají tuto nezastupitelnou hlasovou barvu využívat. Máte nějakou zkušenost se soudobou tvorbou?
Už jako malý jsem ve sboru zpíval vedle Tallise, Palestriny a dalších renesančních skladatelů i mnoho soudobých skladeb. V soudobé opeře jsem zatím účinkoval pouze jednou – ve Flight Jonathana Dovea, když jsem studoval na Juilliard. A tuhle práci jsem si absolutně zamiloval, protože jsem mohl komunikovat s žijícím skladatelem, což s Händelem nebo Bachem není dost dobře možné. Měl jsem z toho opravdu neuvěřitelný pocit, a proto zpívat soudobou hudbu zapadá do mých budoucích plánů. A už se tak vlastně i děje. Momentálně studuji program z čistě polské hudby, na kterém figurují jména jako Tadeusz Baird nebo Paweł Łukaszewski, a chystáme i nahrávku.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 6 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments