Jakub Józef Orliński: Lidé mají o kontratenoristech exotické představy

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

V tomto roce jste participoval na albu Adela, to je velký odskok od barokní hudby!
Chci dát lidem najevo, že se nechci limitovat. Rádi věci kategorizujeme. Jsem kontratenorista a všechny mé nahrávky jsou zasazeny do hudby barokní, jak první album Anima sacra, tak druhé Facce d’amore, a nyní v říjnu vyjde nová deska s názvem Anima aeterna. Jsou to striktně klasická alba sestavená z barokního repertoáru. Nazpíval jsem ale také mnoho skladeb, které s barokní hudbou vůbec nesouvisejí, například zrovna tuto desku s názvem Adela, což je, řekl bych, více ambientní hudba, ve které hodně improvizuji, ale jinak než v barokní hudbě. Jde o volnou improvizaci, kdy jsme stejnou část natočili třeba třikrát, čtyřikrát a pak jsme si jednu variantu vybrali. Bez střihu nebo slepování snímku. Nahráli jsme takto dvě skladby, a bylo to tak úžasné a tak jiné!

Ve stejné době jsme ve stejném tomto triu s Aleksanderem Dębiczem, který hraje na klavír, a kytaristou Łukaszem Kuropaczewskim připravili i vánoční projekt, trochu jazzově laděný, skladby jako Tichá noc nebo Santa Claus Is Coming To Town. A pak jsem také nahrál skladbu Doliny s polským raperem Miuoshem a Souborem písní a tanců Śląsk, velmi slavným orchestrem lidových nástrojů, který cestuje po celém světě a má obrovský záběr. Śląsk nahrál album, na kterém v každé skladbě vystupuje nějaký host: raper, umělci z oblasti slam poetry, zpěváci popu, já jako klasický muzikant. A také jsem participoval na projektu Pepsi Taste the Beat, pro který vznikla píseň Nigdy Sam. Vedle mě na ní spolupracovali raper, populární zpěvák a hiphoper. Na YouTube ji doteď viděly už přes čtyři miliony lidí. Ale to je něco absolutně jiného, kde zpívám stylem Justin Timberlake. Nechci být ani omezován, ani kategorizován. Dělám to, co cítím, že je dobré pro můj hlas, co vychází ze mne, co koresponduje s mou vizí sebe sama jako umělce.

Viděla jsem řadu zajímavých inscenací Roberta Carsena. Vy jste s ním spolupracoval v rámci projektu souboru Les Arts Florissants Tell Me the Truth About Love. Jak se vám s ním spolupracovalo?
Tell Me the Truth About Love byl jeden projekt, ale v případě Roberta Carsena bych možná zmínil jeho inscenaci Händelova Rinalda naGlyndebourne festivalu, ve které jsem zpíval titulní roli. Absolutně neuvěřitelná produkce, jedna z nejlepších, kterou jsem kdy dělal. Na jednu stranu úžasně dramatická, na druhou super zábavná. Opravdu jsem ji miloval! A teď upřímně: zpíval jsem sice v jeho inscenacích, ale osobně jsem se s ním nikdy nesetkal. V Glyndebourne to byl třetí, nebo dokonce čtvrtý revival, ve kterém jsme sice změnili spoustu věcí, a já pokládám za velmi hezké, že se změnami souhlasil, vše jsme ale řešili po e-mailu. Momentálně si stále píšeme a mluvíme o budoucích plánech. Hodně rád bych s ním vytvořil něco nového, nějakou skutečně novou produkci.

Ovládáte breakdancing, akrobatický druh street dance, který je známý také jako breaking nebo b-boying. Je to pro vás koníček, volnočasový doplněk nebo je to jiné rozvinutí vašeho uměleckého talentu?
Mám zkrátka rád fyzickou aktivitu. V dětství jsem měl ohromné štěstí, že mi moji rodiče umožnili vyzkoušet mnoho věcí: věnoval jsem se akrobacii, tanečnímu stylu capoeira, což je brazilský taneční styl obsahující svébytné bojové umění, skateboardingu, jízdě na kolečkových bruslích, hrál jsem tenis. Teď jsem byl poprvé po osmi letech na dovolené, kde jsem vyzkoušel wakeboarding, a bylo to neskutečné! Strašně rád zkouším nové věci, a to se týká i opery.

A jak jde tenhle hip hopový taneční styly dohromady s operou a klasickou hudbou?
Už téměř dvacet let slýchávám větu: „Opera umírá“. Ona ale neumírá, co občas umírá, je koncept. Pro mne osobně je v opeře prostor jak pro konzervativní přístup, tak pro nové pohledy, ke kterým bychom měli být otevření. Mějme oči a srdce dokořán a nebojme se experimentovat! Mnozí režiséři, choreografové, mnohá divadla se již nebojí riskovat, často právě v oblasti barokní opery, což je fantastické. Proč například vidíme tolik barokních oper v kombinaci se street dance? Protože, a já to mohu jako breakdancer říci, v pouličních stylech jako popping, locking, krumping je mnoho emocí a mnoho svobody stejně jako v barokní hudbě. Mnohé samozřejmě definují skladatelé, ale pořád je zde obrovský prostor ukázat něco z vás, z vašeho opravdového já, co můžete filtrovat, přidávat, měnit… Můžete si v podstatě dělat, co chcete, samozřejmě se znalostí určitých pravidel. Jinak máte ale v barokní hudbě obrovskou volnost, a proto většina produkcí, které tyto moderní přístupy využívají, jsou spojeny s barokní operou. Což je skvělé!

Jakub Józef Orliński (foto Kamil Pionkowski)
Jakub Józef Orliński (foto Kamil Pionkowski)

Využívají režiséři těchto vašich fyzických dovedností?
Ano, mnozí z nich už mě znají a vědí, co umím. Mám ale jedno pravidlo: nedělám triky pro triky. Nejsem cirkusová opice. Zatím se mi to ale stalo jen jednou v životě, že mi režisér řekl: „Jakube, tady udělej salto vzad.“ A já odpověděl: „Řekni mi proč? Proč salto vzad? Jak to souvisí s charakterem mé role?“ „Ne, ne, jen to udělej, protože to bude super cool!“ A v ten moment říkám ne. Ale pracoval jsem s fantastickými lidmi jako třeba Jamesem Darrahem, který využil mou znalost vlastního těla a nechal mě dělat věci, které netrénovaní lidé nedokáží, já je ale mohu zvládnout velmi snadno. Třeba že jen neprojdu kolem řady stojících židlí, ale skáču přes ně. To je něco, co zvládnu s lehkostí, hodně mě to baví a navíc to krásně ladilo s mou postavou a charakterem celé opery. Pokud vše zapadá do celku, pak je to skvělé a rád se k tomu nechám přesvědčit, ale pokud je to jen ono „Udělej to, protože to bude cool,“ tak takové věci odmítám.

Režiséři dnes mají v opeře na sólisty při svých extravagantních pojetích mnohdy značné nároky z hlediska koncepce postav, fyzických nároků, ale i například nahoty. Stalo se vám, že jste některé takové požadavky/nápady režiséra odmítl?
Stalo se mi to opravdu jen jednou v případě, který jsem popisoval. Mám obrovské štěstí, že pracuju s lidmi, kteří jsou otevřeni diskuzi. S režiséry, se kterými mám výborné vztahy, mohu vést dialog. Řeknu: „Cítím, že pro tuto postavu by bylo možná lepší jít trochu jiným směrem, protože její duševní cesta je taková.“ A režisér mi řekne: „Tak to zkusme a uvidíme, co bude lepší.“ Někdy mi naopak on namítne: „Vím, že se v mé verzi necítíš úplně dobře, ale zvenčí to vypadá mnohem lépe.“ A v ten moment musím umět důvěřovat, protože je to on, kdo se na mě dívá očima diváka. Já jako interpret jsem přímo uvnitř akce, což mi často znemožňuje vidět věci tak, jak ve skutečnosti působí. Nemůžu tedy pracovat způsobem: „Mám vždycky pravdu.“ Stává se, že mě něco napadne a režisér řekne: „To je fantastický nápad.“ Stejně tak si ale někdy myslím, že je něco skvělé, a pak se podívám na záznam, a ono to vypadá nepřípadně komicky!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 6 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments