Jakub Józef Orliński: Lidé mají o kontratenoristech exotické představy

Teprve třicetiletý Jakub Józef Orliński patří k nejvýraznějším pěveckým talentům současnosti nejen díky svému brilantně ovládanému kontratenoru, ale pozornost přitahuje i jako vynikající breakdancer. V České republice se poprvé představí v sobotu 2. října jako protagonista zahajovacího koncertu 6. ročníku Lednicko-valtického hudebního festivalu.

S francouzským souborem Ensemble Matheus za řízení houslisty Jeana-Christopha Spinosiho program zaměřil na skladatele, kterému je letošní ročník zasvěcen – na Antonia Vivaldiho s jeho výročím 280 let od jeho úmrtí. Ve valtické Zámecké jízdárně zazní v podání Jakuba Józefa Orlińského árie z Vivaldiho oper L’Olimpiade, Il Giustino, Farnace, Orlando finto pazzo a Andromeda liberata a z kantáty Cessate, omai cessate.

Jak jste koncipoval program pro Lednicko-valtický hudební festival?
Vyšel jsem z našeho rozhovoru s Maestrem Spinosim, jak bychom společně mohli prezentovat Vivaldiho, jehož hudbu hraje jeho orchestr neuvěřitelným způsobem. Byl jsem z toho nadšený, protože upřímně zrovna Vivaldiho nemám teď moc příležitostí zpívat. Uvádím pouze Vedrò con mio diletto, Sento in seno – to je všechno. Přitom je zde mnoho skladeb, které bych zpívat chtěl nebo jsem je nastudoval ještě ve Varšavě, třeba kantátu Cessate, omai cessate, kterou si skutečně moc přeji znovu oživit, navíc s takto úžasným ansámblem pod tak skvělým Spinosiho vedením.

Jsem si jistý, že společně můžeme vytvořit něco pro publikum nového, i když jde o takto známé dílo, které už lidé znají ve vícero provedeních. Ke všem skladbám programu mám emocionální vztah, ale nepreferuji žádného favorita. Některé árie jsou pro mne úplně nové, některé jsem už zpíval, třeba právě během studií ve Varšavě. V každém případě věřím, že s Ensemble Matheus nabídneme něco osvěžujícího a ohromně se těším, jak budu poprvé sólově zazpívat pro české publikum, navíc v tak krásném místě, jakým jsou Valtice

Kontratenoristé, kteří zpívají v ženské hlasové poloze a dnes se uplatňují v rolích barokních oper určených původně pro kastráty, jsou stále považováni za bizarní. Jak jste se k tomuto pěveckému oboru dostal?
Už jako velmi malý jsem začal zpívat v pěveckém sboru Gregorianum a vydržel jsem tam dvanáct let, takže hudba byla mou součástí odmalička. Pocházím z rodiny, kde se všichni zabývají uměním – výtvarníci, architekti, designéři, sochaři… Moji rodiče ale milovali rozličné hudební žánry a hudbu jsme poslouchali jak doma, tak na našich častých výletech. Myslím, že tady jsou prapočátky mé lásky k hudbě. Ve sboru jsem začínal jako alt, později jsem přešel do basbarytonu. Když jsme pak s kamarády zformovali komorní uskupení Men Vocal Ensemble Gregorianum, zase jsem se vrátil k altu, aniž bych věděl, že se tomu říká kontratenor!

A tady se zrodila má skutečná vášeň pro starou hudbu. Myslím, že tato zkušenost naprosto zásadně změnila můj život a měla i velký vliv na mou kariéru. Zpívat jako kontratenor mi jednoduše přinášelo mnohem větší potěšení než být basbarytonem. Chtěl jsem se o této technice dozvědět co nejvíce, a přestože jsem na střední škole studoval kresbu a malbu, mimochodem byl jsem v tom naprosto příšerný, rozhodl jsem se sám na vlastní pěst studovat hudbu na univerzitě. Původně mě motivovalo hlavně něco se naučit a vrátit se zpět do našeho ansámblu. Nicméně po nástupu na Chopinovu univerzitu ve Varšavě jsem totálně propadl sólovému zpěvu a barokní hudbě. A všechny mé plány se naráz změnily.

Takže považujete nějaký okamžik ve své kariéře za zlomový?
Nemyslím si. Prostě jsem se pohyboval z jednoho místa na druhé bez jakýchkoliv očekávání a všechno se vyvíjelo tak nějak postupně. Mnoho lidí říká: „Jasně, vyhrál jsi soutěž Metropolitní opery, to byl zlomový okamžik.“ Jiní zase: „Zpíval jsi árii Vedrò con mio diletto na festivalu v Aix-en-Provence, která má nyní více než osm milionů zhlédnutí na YouTube, a to změnilo tvou kariéru.“ Já s tím ale nesouhlasím. Nepopírám, že v obou případech jsou to skvělé momenty, které mi pomohly být možná lépe rozpoznatelným, budovat si své publikum. Nicméně zejména v Evropě jsem začal zpívat už někdy kolem roku 2011, o tři roky později jsem účinkoval ve své první mezinárodní produkci v Cáchách a pak jsem v Německu působil téměř jednu a půl sezony, kdy jsem zpíval jak na koncertech, tak v operních představeních. Poté jsem odešel studovat do Spojených států na Juilliard School.

Jak tohle studium probíhalo?
Seděl jsem každý den ve škole od osmi ráno do půlnoci. Bylo to těžké, ale podstupoval jsem to rád a dnes jsem za to vlastně šťastný. Mám pocit, že svůj úspěch jsem si opravdu tvrdě odpracoval.

A pak? Stálé žádný milník?
Vrátil jsem se zpátky do Evropy. Zkrátka bylo to mnoho po sobě nepřetržitě jdoucích drobných epizod. A nejen v oblasti zpěvu, ale abych si vydělal na studia v Polsku a v USA, pracoval jsem v modelingu, jako breakdancer, pro StreetWay Company, dělal jsem spoustu věcí, které se v zásadě vůbec netýkaly zpěvu, ale později mi přinesly mnoho dalších příležitostí, například být na obálce Vogue, což je opravdu velká věc. Někteří modelové pracují roky, aby se objevili na titulní straně tak prestižního časopisu, a přesto se jim to nikdy nepodaří. Ale přihodilo se mi to právě proto, že jsem šel mnoha různými cestami, které se v určitém momentu sešly a začaly společně fungovat. Takže si opravdu nemyslím, že v mém životě přišel nějaký milník. Jde o postupnou cestu, která naštěstí nepřetržitě stoupá vzhůru a naštěstí se na ní neobjevují žádné strmé výšky ani pády. Cestu, která se odvíjí krok za krokem.

Můžete laikovi přiblížit hlasovou techniku kontratenoru? V čem se vlastně liší od „normálního“ zpěvu?
Myslím, že lidé mají o hlasu kontratenoristy velmi exotické představy. Vnímají nás jako nějakou abnormalitu. Možná teď budu trochu kontroverzní, ale cítím, že v dnešní době je kontratenorový hlas naprosto rovnocenný všem ostatním. Vyžaduje samozřejmě trochu jiný přístup a musíte udělat volbu. Já jsem původně basbarytonista, mohl bych tedy studovat basbaryton a zpívat jako basbarytonista. Přesto jsem si vybral dráhu kontratenoristy, kterou si může zvolit každý mužský zpěvák, tedy pokud nemá nějaký problém s hlasivkami. Ale opravdu každý má možnost zpívat tímto rejstříkem. Základním pravidlem je, že čím užší je štěrbina mezi hlasivkami, kterou prochází vzduch, tím vyšší tón dokážete vyzpívat. To je obecné pravidlo. Mluvíme-li o hlasové technice kontratenoristy, tedy jak zpívat falzetem, tak zatímco normálně vibrují celé hlasivky, tak kontratenorista rozvibrovává pouze jejich malou část, jejich okraje, které jsou k sobě více přiblíženy, takže štěrbinou prochází menší proud vzduchu. Výsledným efektem je vyšší hlas.

Takže zpívat kontratenorem je vlastně přirozené?
Ano. Samozřejmě musíte studovat a pracovat na tom, jak postupně objem hlasu zvyšovat, posilovat ho pomocí techniky dechu a kombinace hlavové a hrudní rezonance, ale všechno ostatní je úplně stejné jako u jiných hlasových oborů.

Kontratenor je svou barvou nezastupitelný – podobně jako pomyslný hlas andělů je androgynní, dráždivý jak svou „genderovou“ nejednoznačností, tak i „nadřazeností“. Staří skladatelé psali své árie přímo pro kastráty a jejich unikátní barvu hlasu, ani mužskou, ani ženskou. Myslíte, že barva hlasu soudobých kontratenoristů je srovnatelná s barvou hlasu tehdejších kastrátů?
To si úplně netroufám tvrdit, nějaké nahrávky se sice dochovaly, ale pořád se můžeme jen domnívat. V každém případě co se týče rozsahu, existovaly různé typy hlasů kastrátů a to samé je dnes mezi kontratenory – sopránovými, mezzosopránovými nebo altovými, jako jsem já. Takže já například nikdy nebudu zpívat Ariodanta, protože tato titulní role v Händelově opeře je to pro mě role příliš vysoko. Všechno, co bylo napsané pro Farinelliho, je pro mne vysoko. Zpívám role, které byly určeny Nicolinimu (Nicolo Grimaldi, 1673–1732), Senesinovi (Senesino, 1686–1758), ti měli přesně stejný rozsah. Takže když vidím v notách „pro Nicoliniho“ nebo „pro Senesina“, řeknu: „OK, tohle mohu zpívat.“

Existuje ale ohromné množství repertoáru, který prostě zpívat nemohu, protože mému hlasu nesedí. Je to stejné jako u jiných hlasových oborů v jiných epochách. Je-li sólistka soprán, neznamená to, že může zpívat všechny sopránové role, protože skladatelé pracují s různými typy sopránů. Takže je zde mnoho hudby, kterou zpívat nemohu, a vedle toho i mnoho takové, kterou zpívat mohu, a na tu se soustředím.

Když mluvíme o specifických pěveckých oborech v rámci základních hlasových kategorií – dalo by říct, že existuje třeba spinto kontratenor?
Možná… Dnes existuje tolik typů kontratenorů s extrémně krásnými hlasy, obrovskými rozsahy, z nichž některé jsou velmi dramatické, jiné naopak průzračné, lehounké, takže proč ne?

Jak se vlastně pohybuje rozsah altových partů v barokních operách?
Obvykle jedna a půl až dvě oktávy. To neohromí. Co jsou to pouhé dvě oktávy? Až by někdo mohl říct, že je to vlastně velmi snadné. Ale není. Opravdu je velmi těžké mít v rámci tohoto rozsahu absolutní kontrolu nad každým tónem, aby byly všechny perfektně znělé. „Vykřičet“ vysoké tóny je jednoduché. Obtížné jsou střední a hluboké polohy, aby byly šťavnaté a nesly se přes orchestr. Když například zpívám Händelova Julia Cesara, občas je orchestrální sazba velmi bohatá a potřebuju jít přes ni, byť zpívám relativně nízko. Stejný problém řeším ve Vivaldiho operách. Potřebuji svým hlasem prorazit, ne aby ho pohltil orchestr. Proto i na hlubokých a středních polohách je potřeba hodně pracovat, aby se podařilo hlas vymodelovat do krásného, nosného zvuku.

Jaký tedy máte vy hlasový rozsah?
Myslím, že lidé si můj hlas pamatují hlavně díky hloubkám. Poměrně hodně jsem pracoval na přirozeném přechodu z hrudního, řekněme barytonového, do falzetového (kontratenorového) rejstříku a myslím, že se mi mezi nimi podařilo vybudovat velmi hladký přechod.

Pravděpodobně nejvyšší tón, který používám v kadencích, je fis. Když jsem byl mladší, tak jsem dokázal vykřičet i vysoké bé, ale to byl nejvyšší tón, který jsem kdy vyzpíval, a málem se mi z toho rozskočil mozek!

Měl jste nebo máte nějaký vzor?
Nemám žádného svého preferovaného zpěváka ve smyslu – toto je můj absolutní ideál a neexistuje nikdo jiný. Ale rád sleduji ostatní, beru si od nich, co se mi líbí, a snažím se to nějakým způsobem implementovat do svého zpěvu. Například jsem věnoval hodně času nahrávkám Philippa Jarousského a pořád jsem si říkal: „Pane bože, jak to jen dělá, že má takovou dechovou kontrolu, že dokáže zazpívat tak neuvěřitelně dlouhé fráze! Jak rád bych to také dokázal!“ Cvičil jsem stejné Vivaldiho kantáty a snažil jsem se na jeden dech zazpívat stejně dlouhé úseky jako on. Později, když jsme se potkali osobně, mi řekl: „Jakube, jsi blázen? Nikdy jsem to na jeden dech nezazpíval! Je to nahrané na dva střihy, které se spojily dohromady!“ Já jsem tehdy ale vůbec netušil, jak se vlastně nahrává a co všechno nahrávací technika dokáže. A tak to je!

Na druhou stranu mi to velmi pomohlo získat kontrolu nad svým dechem, když se mi občas i podařilo ty dlouhé fráze na jeden dech zazpívat! Velmi obdivuju také Núriu Rial s naprosto andělským hlasem, perfektně kontrolovaným, nebo třeba Ewu Podleś. Miloval jsem její zemitost, až jakousi „rozhněvanost“ v hlase, jeho kontaktnost. Jako kontratenorista jsem moc toužil vtělit ji i do svého těla a hlasu. A takových umělců, od kterých jsem se toho mnoho naučil, byla celá řada.

I soudobí skladatelé začínají tuto nezastupitelnou hlasovou barvu využívat. Máte nějakou zkušenost se soudobou tvorbou?
Už jako malý jsem ve sboru zpíval vedle Tallise, Palestriny a dalších renesančních skladatelů i mnoho soudobých skladeb. V soudobé opeře jsem zatím účinkoval pouze jednou – ve Flight Jonathana Dovea, když jsem studoval na Juilliard. A tuhle práci jsem si absolutně zamiloval, protože jsem mohl komunikovat s žijícím skladatelem, což s Händelem nebo Bachem není dost dobře možné. Měl jsem z toho opravdu neuvěřitelný pocit, a proto zpívat soudobou hudbu zapadá do mých budoucích plánů. A už se tak vlastně i děje. Momentálně studuji program z čistě polské hudby, na kterém figurují jména jako Tadeusz Baird nebo Paweł Łukaszewski, a chystáme i nahrávku.

V tomto roce jste participoval na albu Adela, to je velký odskok od barokní hudby!
Chci dát lidem najevo, že se nechci limitovat. Rádi věci kategorizujeme. Jsem kontratenorista a všechny mé nahrávky jsou zasazeny do hudby barokní, jak první album Anima sacra, tak druhé Facce d’amore, a nyní v říjnu vyjde nová deska s názvem Anima aeterna. Jsou to striktně klasická alba sestavená z barokního repertoáru. Nazpíval jsem ale také mnoho skladeb, které s barokní hudbou vůbec nesouvisejí, například zrovna tuto desku s názvem Adela, což je, řekl bych, více ambientní hudba, ve které hodně improvizuji, ale jinak než v barokní hudbě. Jde o volnou improvizaci, kdy jsme stejnou část natočili třeba třikrát, čtyřikrát a pak jsme si jednu variantu vybrali. Bez střihu nebo slepování snímku. Nahráli jsme takto dvě skladby, a bylo to tak úžasné a tak jiné!

Ve stejné době jsme ve stejném tomto triu s Aleksanderem Dębiczem, který hraje na klavír, a kytaristou Łukaszem Kuropaczewskim připravili i vánoční projekt, trochu jazzově laděný, skladby jako Tichá noc nebo Santa Claus Is Coming To Town. A pak jsem také nahrál skladbu Doliny s polským raperem Miuoshem a Souborem písní a tanců Śląsk, velmi slavným orchestrem lidových nástrojů, který cestuje po celém světě a má obrovský záběr. Śląsk nahrál album, na kterém v každé skladbě vystupuje nějaký host: raper, umělci z oblasti slam poetry, zpěváci popu, já jako klasický muzikant. A také jsem participoval na projektu Pepsi Taste the Beat, pro který vznikla píseň Nigdy Sam. Vedle mě na ní spolupracovali raper, populární zpěvák a hiphoper. Na YouTube ji doteď viděly už přes čtyři miliony lidí. Ale to je něco absolutně jiného, kde zpívám stylem Justin Timberlake. Nechci být ani omezován, ani kategorizován. Dělám to, co cítím, že je dobré pro můj hlas, co vychází ze mne, co koresponduje s mou vizí sebe sama jako umělce.

Viděla jsem řadu zajímavých inscenací Roberta Carsena. Vy jste s ním spolupracoval v rámci projektu souboru Les Arts Florissants Tell Me the Truth About Love. Jak se vám s ním spolupracovalo?
Tell Me the Truth About Love byl jeden projekt, ale v případě Roberta Carsena bych možná zmínil jeho inscenaci Händelova Rinalda naGlyndebourne festivalu, ve které jsem zpíval titulní roli. Absolutně neuvěřitelná produkce, jedna z nejlepších, kterou jsem kdy dělal. Na jednu stranu úžasně dramatická, na druhou super zábavná. Opravdu jsem ji miloval! A teď upřímně: zpíval jsem sice v jeho inscenacích, ale osobně jsem se s ním nikdy nesetkal. V Glyndebourne to byl třetí, nebo dokonce čtvrtý revival, ve kterém jsme sice změnili spoustu věcí, a já pokládám za velmi hezké, že se změnami souhlasil, vše jsme ale řešili po e-mailu. Momentálně si stále píšeme a mluvíme o budoucích plánech. Hodně rád bych s ním vytvořil něco nového, nějakou skutečně novou produkci.

Ovládáte breakdancing, akrobatický druh street dance, který je známý také jako breaking nebo b-boying. Je to pro vás koníček, volnočasový doplněk nebo je to jiné rozvinutí vašeho uměleckého talentu?
Mám zkrátka rád fyzickou aktivitu. V dětství jsem měl ohromné štěstí, že mi moji rodiče umožnili vyzkoušet mnoho věcí: věnoval jsem se akrobacii, tanečnímu stylu capoeira, což je brazilský taneční styl obsahující svébytné bojové umění, skateboardingu, jízdě na kolečkových bruslích, hrál jsem tenis. Teď jsem byl poprvé po osmi letech na dovolené, kde jsem vyzkoušel wakeboarding, a bylo to neskutečné! Strašně rád zkouším nové věci, a to se týká i opery.

A jak jde tenhle hip hopový taneční styly dohromady s operou a klasickou hudbou?
Už téměř dvacet let slýchávám větu: „Opera umírá“. Ona ale neumírá, co občas umírá, je koncept. Pro mne osobně je v opeře prostor jak pro konzervativní přístup, tak pro nové pohledy, ke kterým bychom měli být otevření. Mějme oči a srdce dokořán a nebojme se experimentovat! Mnozí režiséři, choreografové, mnohá divadla se již nebojí riskovat, často právě v oblasti barokní opery, což je fantastické. Proč například vidíme tolik barokních oper v kombinaci se street dance? Protože, a já to mohu jako breakdancer říci, v pouličních stylech jako popping, locking, krumping je mnoho emocí a mnoho svobody stejně jako v barokní hudbě. Mnohé samozřejmě definují skladatelé, ale pořád je zde obrovský prostor ukázat něco z vás, z vašeho opravdového já, co můžete filtrovat, přidávat, měnit… Můžete si v podstatě dělat, co chcete, samozřejmě se znalostí určitých pravidel. Jinak máte ale v barokní hudbě obrovskou volnost, a proto většina produkcí, které tyto moderní přístupy využívají, jsou spojeny s barokní operou. Což je skvělé!

Využívají režiséři těchto vašich fyzických dovedností?
Ano, mnozí z nich už mě znají a vědí, co umím. Mám ale jedno pravidlo: nedělám triky pro triky. Nejsem cirkusová opice. Zatím se mi to ale stalo jen jednou v životě, že mi režisér řekl: „Jakube, tady udělej salto vzad.“ A já odpověděl: „Řekni mi proč? Proč salto vzad? Jak to souvisí s charakterem mé role?“ „Ne, ne, jen to udělej, protože to bude super cool!“ A v ten moment říkám ne. Ale pracoval jsem s fantastickými lidmi jako třeba Jamesem Darrahem, který využil mou znalost vlastního těla a nechal mě dělat věci, které netrénovaní lidé nedokáží, já je ale mohu zvládnout velmi snadno. Třeba že jen neprojdu kolem řady stojících židlí, ale skáču přes ně. To je něco, co zvládnu s lehkostí, hodně mě to baví a navíc to krásně ladilo s mou postavou a charakterem celé opery. Pokud vše zapadá do celku, pak je to skvělé a rád se k tomu nechám přesvědčit, ale pokud je to jen ono „Udělej to, protože to bude cool,“ tak takové věci odmítám.

Režiséři dnes mají v opeře na sólisty při svých extravagantních pojetích mnohdy značné nároky z hlediska koncepce postav, fyzických nároků, ale i například nahoty. Stalo se vám, že jste některé takové požadavky/nápady režiséra odmítl?
Stalo se mi to opravdu jen jednou v případě, který jsem popisoval. Mám obrovské štěstí, že pracuju s lidmi, kteří jsou otevřeni diskuzi. S režiséry, se kterými mám výborné vztahy, mohu vést dialog. Řeknu: „Cítím, že pro tuto postavu by bylo možná lepší jít trochu jiným směrem, protože její duševní cesta je taková.“ A režisér mi řekne: „Tak to zkusme a uvidíme, co bude lepší.“ Někdy mi naopak on namítne: „Vím, že se v mé verzi necítíš úplně dobře, ale zvenčí to vypadá mnohem lépe.“ A v ten moment musím umět důvěřovat, protože je to on, kdo se na mě dívá očima diváka. Já jako interpret jsem přímo uvnitř akce, což mi často znemožňuje vidět věci tak, jak ve skutečnosti působí. Nemůžu tedy pracovat způsobem: „Mám vždycky pravdu.“ Stává se, že mě něco napadne a režisér řekne: „To je fantastický nápad.“ Stejně tak si ale někdy myslím, že je něco skvělé, a pak se podívám na záznam, a ono to vypadá nepřípadně komicky!

Jdete po strmě úspěšné světové kariéře – na jevišti i v nahrávacích studiích. Kdo vám v tom spletitém světě soudobého operního byznysu radí – po pěvecké, umělecké, ale i manažerské stránce?
Na úplném počátku to byla má profesorka Anna Radziejewska, u které jsem studoval ve Varšavě. Nyní mám svého mentora Eytana Pessena, se kterým jsem pracoval v Operní akademii varšavské Národní opery a který mě toho opravdu mnoho naučil, nejen co se týká zpěvu, ale také jak v tomhle byznysu přežít. Za to jsem mu opravdu velmi, velmi vděčný, a kdykoliv mám nějaké pochybnosti, vždy se na něj obrátím.

A mám také opravdu vynikající oporu v týmu IMG Artists, ve svém generálním manažerovi Matthew Hornerovi, pravidelně pracuji s Markusem Beamem, šéfem vokální divize IMG Artists. Nejsou jen mými manažery, ale také mými přáteli. Diskutujeme strategie, oni se mě snaží nějakým způsobem pochopit a přiblížit se tomu, co chci já, a nikoliv co si ode mě žádá hudební průmysl. Posledním, ale neméně důležitým rádcem je pro mě klavírista Michał Biel. Nejenže spolu hodně koncertujeme, ale jsme nejlepší přátelé. Takže mi klidně na nějakou nabídku řekne: „Ne, je to hloupost, Jakube, zapomeň na to!“

Ale vy jste ten, kdo má poslední slovo.
Ano, a musím být ohledně všech těchto věcí velmi opatrný. Nejdůležitější je vybírat si správný repertoár. Pokud bych přijal něco, co mému hlasu nesedí, co je příliš vysoko nebo příliš nízko, ničil bych si nejen svůj hlas, ale i své dobré jméno, které jste si doposud vybudoval, což přináší zbytečná trápení. Vybírat si správný repertoár je skutečně tou nejzásadnější věcí.

Mluvil jste o spolupráci s korporacemi, abyste si vydělal na studia. Pokračujete nějak v této oblasti i nyní?
Ano, například v Polsku s automobilkou BMW, která se zde velmi angažuje v podpoře umění. Podporuje všechny větší koncertní sály či operní domy, poskytuje vozy pro umělce, pořádá vlastní eventy. Před několika lety založila BMW Art Club, se kterým spolupracuji, v současné době jsem „Přítelem značky“. Dále mám úzké vazby se společností Hugo Boss, která se stará o mé koncertní oblečení. Svazuji se ale pouze s brandy, které korespondují s mými vizemi, uměleckým profilem a s poselstvím, které chci sdílet.

Jak vypadá váš běžný den?
Obvykle trávím spoustu času u počítače. Jsem na volné noze, což s sebou nese poměrně velké množství produkční práce. Produkuji videoklipy a také spoustu dalších projektů, které se odvíjí paralelně ve stejném čase. Nejde pouze o koncerty, ale vymýšlím programy na další sezonu, nahrávací projekty, rád objevuji novou hudbu. Nerad natáčím věci, které jsem už někde slyšel. Můj velmi dobrý kamarád Yannis François pro mne hledá nové skladby, které zkoušíme, editujeme a já je pak uvádím ve světových premiérách. Neexistují tedy na žádné nahrávce. Jsou to desítky a desítky projektů, na kterých paralelně pracuji. Můj hustě popsaný „must do“ blok obsahuje stovky a stovky věcí od odeslání dokumentů mému daňovému poradci až po vyplňování papírů a smluv, jednoduše stovky úkonů, které musím nějakým způsobem vyřešit. Ve skutečnosti je zpívání tou nejméně náročnou částí mé agendy. Skutečně!

Jak si udržujete hlasovou a fyzickou kondici?
Občas jdu do svého studia a strávím tam třeba osm hodin. Protože jsem tam náramně rád! Ne že bych osm hodin zpíval, ale rozcvičím se, rozezpívám, pak si jdu dát výbornou kávu a dort do své oblíbené kavárny, protože miluju dorty, vrátím se a cvičím, poté si zahraju chvíli na klavír, pak o něčem přemýšlím, něco si přečtu, zase cvičím, jdu na oběd nebo na večeři, jednoduše miluju mít na věci dostatek času. Momentálně jsem ve Varšavě a strašně si užívám pocit, že si teď mohu zajezdit na kole nebo se vidět se svou skupinou a chvilku s nimi trénovat breakdance. Cvičím, tancuju, studuju partitury každý den, všechno však podléhá změně a lze to přizpůsobit.

A jak relaxujete?
Miluju svůj gauč. Mám hned dva. A taky miluju obraz mého otce. Dělá mi moc dobře se na něj dívat, uvolňuje mě to. Ve druhé místnosti mám zase obrázek od své mámy. Takto relaxuji. A také když trénuji breakdance. Ten je pro mne něčím jako meditací. Když mám hodně koncertů nebo hodně intenzivní období zkoušek, pomáhá mi tříbit myšlenky, zkoncentrovat se a zůstat nad věcí, namísto abych se jimi nechal pohltit. Protože občas, když se to na mě všechno navalí, a podívejte se na ty tři hustě popsané stránky v mém bloku, tak mě prostě všechny povinnosti začnou válcovat.

Občas se dívám do svého „must do“ a říkám si, že to nemůžu nikdy stihnout! Začnu padat do propasti a přichází tendence všechno vzdát. V ten moment se seberu a řeknu si: „OK, Jakube, pomalu, postupně, krok za krokem,“ a sedám na kolo nebo si jdu zatancovat nebo se zavřu do svého studia a pořád dokola hraju na klavír čtyři akordy, které umím – nejsem žádný klavírista – nebo na ně improvizuji, zavřu oči a medituju. To mi opravdu hodně pomáhá se zklidnit a odpočinout si.

Máte nějaký umělecký cíl, metu nebo vysněnou roli, které byste chtěl dosáhnout?
Z principu nemám žádná očekávání. Jak jsem řekl, kráčím krok za krokem, slowly going.

Díky za rozhovor!