Jan Krejča: Můj život s teorbou

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Ví se, kdo s tímhle nápadem přišel?
V předmluvě ke své knize skladeb se k vynálezu hrdě hlásí slavný loutnista Alessandro Piccinini, ale toto tvrzení není jednoznačně prokázané. Navíc se dochovaly další dva nástroje, řešící tento problém jiným, úsměvně bizarním způsobem, takže je i možné, že finální podoba teorby byla syntézou různých koncepcí z několika nezávislých experimentů. Každopádně se nástroj sice víceméně ustálil v určité standardní podobě, nicméně se i nadále vyvíjel. Vznikaly různé národně nebo i jen místně oblíbené varianty lišící se velikostí, stavbou i laděním, až nakonec v průběhu 18. století teorba postupně zcela ztratila popularitu a spolu s ostatními typy loutnových nástrojů vymizela z profesionálního hudebního světa.

Přesto vzhled těchto nástrojů i nadále umělce inspiroval a v 19. století se jejich různé nefunkční, romantizované kopie staly ozdobou zdí měšťanských salonů nebo námětem obrazů. Navíc nejpopulárnější, do 19. století přeživší a dále se vyvíjející drnkací nástroj – kytara – také v některých svých verzích převzal teorbový vynález přidaných, prodloužených basových strun. Zajímavé je, že v současné době probíhá podobný vývoj, jako měla loutna v 16. století u elektrické kytary a baskytary: do módy přicházejí nástroje s čím dál větším počtem postupně přidávaných basových strun a staví se nástroje, které mají směrem do basu čím dál delší menzuru. Takže kdo ví, třeba se dočkáme nezávislého znovuvynalezení teorby, tentokrát v elektrické podobě…

Zatímco většina nástrojů barokního orchestru – smyčcové i dechové – zůstala zachována i v běžném symfonickém orchestru, teorba se v něm neobjevuje. Proč?
Obvykle se jako pravděpodobný důvod uvádí postupné zvětšování orchestrů i koncertních sálů nebo také přílišná složitost pozdních variant loutny a teorby, ale to se mi ale nezdá příliš přesvědčivé. Zaprvé: víme, že mnohé historické barokní produkce využívající loutnové nástroje dosahovaly megalomanských rozměrů. Zadruhé: cembalo tak typické pro barokní hudbu nahradil v jeho funkci během klasicismu postupně hammerklavír, což však byl nástroj s překvapivě jemnějším, kulatým zvukem, který si často hůře razí cestu zvukovou masou orchestru. Za třetí: teorba jako nástroj poměrně limitovaný svými možnostmi hrát komplikovanou, chromatickou nebo modulující hudbu paradoxně vymizel až s nástupem klasicismu, který naopak přinesl v tomhle značné zjednodušení – skladby tohoto stylu se hrají často podstatně snáze než mnohé vrcholně barokní opusy. Za čtvrté: loutnové nástroje nahradila svojí popularitou kytara, ale ta již nikdy nešla cestou doprovodného orchestrálního nástroje. Spíše se tedy jednalo o prostou změnu vkusu nebo módy, jejíž příčiny, možná nehudební či iracionální, by bylo složitější odhalit.

Na jaký nástroj hrajete vy? Jaké je ladění strun?
Za svůj život jsem vyzkoušel řadu typů a velikostí teorby, všechny z dílny skvělého místního loutnaře Jiřího Čepeláka. Nejvíce jsem si oblíbil svůj současný model – kopii nástroje Christofola Kocha z roku 1650. Jedná se o rozumně velký nástroj italského typu, má silný zvuk, dostatečně kvalitní bas, ale díky štíhlosti korpusu je velmi dobře ovladatelný i v náročnější hudbě. Má standardních čtrnáct strun, laděných typicky v „a“ tedy od basu G’A’H’CDEFGAdghea, z toho pouze nejvyšších šest je hmatových, ostatní se hrají pouze pravou rukou a mohou se chromaticky libovolně přelaďovat dle potřeby skladby. Často jsem nucen vzhledem k repertoáru nástroj požívat ve dvou různých, půl tónu od sebe výškově vzdálených laděních. Pořídil jsem si proto nedávno druhý, stejný nástroj, abych si neničil struny neustálým přelaďováním, zachoval si při hraní komfort a nemusel změnám ladění obětovat kvalitu zvuku nástroje.

Jan Krejča a Collegium 1704 - Mesiáš, 2021 (foto Zdeňka Hanáková)
Jan Krejča a Collegium 1704 – Mesiáš, 2021 (foto Zdeňka Hanáková)

Považujete teorbu společně s violoncellem a cembalem, případně varhanami, za optimální nástroj pro basso continuo?
Na tuto otázku je poměrně složité odpovědět, asi bych se i zdráhal použít v této souvislosti výraz „optimální“. Rozhodně jde o kombinaci velice výhodnou, všestrannou a funkční, vše ale záleží na mnoha faktorech, zejména na typu hudby. V italské monodii byl loutnovým nástrojům dáván velký prostor, pozice klávesových nástrojů nebyla zdaleka tak dominantní jako později a mnohé skladby nebo jejich úseky také vůbec nevyžadují smyčcový bas. Skladby vrcholného baroka by se naopak většinou bez melodického basového nástroje a možností kláves neobešly vůbec, loutnové nástroje plní spíše dobarvovací nebo rytmizující funkci.

Nicméně z historických pramenů u některých skladeb víme přesně, kdo a na co je hrál, nebo jaké nástroje upřednostňoval skladatel.
Pokud by naše primární hledisko byla věrnost historii nebo přání autora a teorba (v eventuální kombinaci s dalšími nástroji) by toto hledisko splňovala, dala by se v dané souvislosti označit za ideální, nebo dokonce možná jedině správnou, i když být v umění takto kategorický mi nepřipadá správné. Navíc dnes často ani není z různých praktických důvodů možné provedení některých skladeb v historicky přesném obsazení provézt – například pro nedostatek hráčů na určitý nástroj nebo kvůli přílišné finanční náročnosti takové produkce. Zejména v raném baroku se totiž v continuu často vyskytovalo překvapivě velké množství drnkacích nástrojů – louten, teorb, harf, kytar a podobně.

Každopádně u mnoha skladeb nevíme přesně, pro jaké continuové nástroje jsou určeny, kdo je hrál a čemu dával autor přednost. Četné skladby byly také hrány v mnoha různých podobách a provedeních, v různých aranžích i obsazeních. V tom spočívá část krásy historické hudby – dává nám určitý, byť omezený, prostor pro vlastní názor na instrumentaci i interpretaci.

Jan Krejča - Collegium Marianum - Letní slavnosti staré hudby (foto Petra Hajská)
Jan Krejča – Collegium Marianum – Letní slavnosti staré hudby (foto Petra Hajská)

Proč nestačí jen violoncello a cembalo / varhany?
To je podobné, jako se ptát, proč člověku nestačí jedna sada oblečení, jeden druh jídla, jedna výtvarná technika ap. Samozřejmě v nouzi stačí určitě klávesový nástroj samotný a v mnoha skladbách se jistě jedná o ideální nebo autorem předepsané provedení. Zejména v hudbě počátku 17. století zase naopak stačí, nebo může být stylově i vhodnější, použít samotnou loutnu / teorbu / harfu / kytaru nebo různé jejich kombinace. Najdou se i skladby určené pro samotný smyčcový doprovodný nástroj, i když těch je méně. V raném baroku byla též často předepisována ustálená kombinace varhany a teorba (nebo violone) – teorba tedy byla v takové hudbě patrně spíše melodickým basovým nástrojem. Každopádně jednotlivé nástroje mají své přednosti i limity, žádný není zcela univerzální.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


4.3 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments