Jan Kučera, SOČR a Tlučhořovi v opeře

Třiatřicetiletý dirigent, skladatel a klavírista Jan Kučera začal s hudbou již ve svých pěti letech, a to u klavíru. Nakonec ale na pražské konzervatoři absolvoval u profesora Bohuslava Řehoře skladatelský a u profesorů Miriam Němcové a Miroslava Košlera dirigentský obor, v němž pak pokračoval na HAMU u Vladimíra Válka. V rámci svého absolventského dirigentského koncertu v roce 2002 debutoval se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a provedl v premiéře své tři symfonické básně na motivy českých spisovatelů (Kundera, Hrabal, Kolář). Jako skladatel zasahuje do několika žánrových oblastí. Tvoří kompozice symfonické i komorní, kantátové i písňové, nevyhýbá se ani opeře, zároveň píše scénickou hudbu k inscenacím pražských i oblastních divadelních scén. Tolik tedy aspoň ve stručnosti oficiální životopis.

Už na pondělí se Jan Kučera – jako dirigent – chystá na koncert se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, kdy v pražském Rudolfinu provede Čajkovského fantazii-předehru Romeo a Julie, doprovodí Felixe Slováčka v Glazunově Koncertu pro altsaxofon Es Dur a nakonec představí téměř neznámé dílo Claude Debussyho, hudbu z dětského baletu Skříňka s hračkami.

Dvě skladby z dnešního programu nepatří k často uváděným. Je to pro dirigenta výhoda?

Výhodu bych spatřoval především v možnosti upozornit posluchače na kvalitní a nádhernou hudbu, která neměla to štěstí dostat se do širšího povědomí hudbymilovného publika. Je spousta faktorů, které ovlivní, zda se tak stane. Některá díla zůstanou zapomenuta právem, některá si vydobudou slávu až dlouho po autorově smrti. Jsem moc rád, že mohu dnes koncertně představit poněkud opomíjenou Debussyho baletní partituru i našim abonentům.

V případě Glazunova předpokládám, že šlo o volbu sólisty. Kde jste ale objevil právě Debussyho Skříňku s hračkami?

V roce 2005 mě oslovila produkce dětského baletu z japonské Toyamy, která chtěla ve Stavovském divadle uspořádat představení s ukázkami japonského tanečního umění. Na programu byl mj. zhruba půlhodinový Debussyho balet. Ve velice krátké době jsme tenkrát vše sjednali, dali jsme dohromady orchestr z řad mých přátel a po jediné zkoušce představení proběhlo. Mým hlavním úkolem bylo tehdy především dodržet tempa nahrávky, podle které se děti učily celou choreografii. Děti na pódiu jsou vždy rozkošné, ale tenkrát to byl naprosto mimořádný zážitek. Zhruba padesát malých a mladých tanečníků, od pětiletých po patnáctileté ztvárnilo precizním japonským způsobem dojemný příběh loutek. Tam jsem si tuto hudbu zamiloval. Je křehká, stejně jako je křehká vzpomínka na naše první hračky, na naše dětství. Musím připomenout, že Debussy zinstrumentoval pouze prvních 93 taktů partitury, zbytek dokončil podle klavírní verze jeho přítel, skladatel a dirigent André Caplet. I přes poměrně velké obsazení orchestru je skladba instrumentována velmi střídmě, plyne spíše v tišší dynamice, jako kdybychom tu vzpomínku nechtěli vyplašit nějakým trapně pozemsky rušivým elementem. O to více nás pak překvapí energická místa. Budu šťasten, když Debussyho hudba vyvolá u posluchačů právě takovou vzpomínku na jejich dětskou skříňku s hračkami, na dobu, kdy fantazie pracovala naplno.

Poodstupme na okamžik od dirigentského pultu. Jak se vám daří v kompozici? Už jste dokončil operu Rudá Marie?

Komickou komorní operu podle rozhlasového seriálu Tlučhořovi, který Oldřich Kaiser a Jiří Lábus vytváří již skoro dvacet let, jsem dopsal v klavírním výtahu. Teď čeká na instrumentaci. Jako autor jsem se rozhodl pro zcela svobodný postup, pracuji bez časového presu a operu pomalu „piplám“. Ovšem jednu árii z ní jsme už spolu s vynikající sopranistkou Zuzanou Markovou uvedli v rámci mimořádného představení „Tlučhořovi živě“. Uvidíme, zda bude mít některá z našich scén zájem o mou operu, ve které není jediná kladná postava…

Na letošní Mezinárodní soutěži Pražského jara zahrají mladí trumpetisté vaši skladbu. Sám tento nástroj ovládáte, přichystal jste jim horké chvilky co do technických nároků?

Říct, že hru na trubku ovládám, je opravdu přehnané. To se dá říct například o prvním trumpetistovi SOČRu Marku Zvolánkovi! Nicméně pro radost svou a pro pobavení druhých do ní v jazzovém klubu občas fouknu. Pro letošní pražskojarní soutěž jsem se snažil vytvořit krátkou skladbičku, ve které by soutěžící měli možnost ukázat jak technickou vyzrálost, tak i smysl pro kantilénu. Nazval jsem ji The Joker, a proto by z ní měl být cítit vtip a určitá „nevážnost“. Hlavním hodnotícím prvkem je pro mě ale přirozená muzikalita, ne pouhé precizní odehrání not. Uchopení ducha té které skladby a jasný interpretační názor řadím výš, vždyť teprve pak to může být hudba, která posluchačům něco sděluje.

Na festivalu pak budete dirigovat Filharmonii Hradec Králové ve třetím, tedy finálním kole soutěže trumpetistů. Můžete ozřejmit, v čem spočívá jedinečnost takového úkolu?

Je mi opravdu ctí, že se na letošním Pražském jaru mohu v rámci soutěže prezentovat jako skladatel i jako dirigent. Každého finalistu doprovodíme ve skladbách Telemanna a Joliveta. Jelikož je o soutěž obrovský zájem a do sekretariátu prý dorazilo 105 přihlášek z celého světa, finálové koncerty jsou dva. Posluchači tak budou mít jedinečnou možnost přesvědčit se, že když dva hrají totéž, není to totéž. S hradeckou filharmonií, se kterou spolupracuji vždy moc rád, se budeme snažit vytvořit všem stejné podmínky.

Jak vy sám vzpomínáte na účast v soutěži Pražského jara?

Byla to po všech stránkách dobrá zkušenost. Měl jsem zálusk na medaile, ale čestné uznání mě potěšilo.

Plánujete ještě nějaké další mezinárodní soutěže?

Proč ne? Dirigentské soutěže mají většinou limit do 35 let. Tak proč to nezkusit i s vědomím, že konkurence je ohromná a už jen pozvání k účasti na základě DVD nahrávky je úspěch.

Jako dirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu jste angažován od dubna 2008. Co patří – vedle abonentních koncertů – k vašim nejvýraznějším společným projektům?

Čeká nás nyní velký projekt ke Svatováclavským slavnostem ve spolupráci s Úřadem vlády ČR, Národním filmovým archivem, Vydavatelstvím a nakladatelstvím Českého rozhlasu a Českou televizí. Začátkem května natáčíme původní hudbu Oskara Nedbala a Jaroslava Křičky k němému velkofilmu režiséra Kolára z roku 1929 Svatý Václav, a to přímo na obraz, starou metodou, takřka se stopkami v ruce. Film vyjde na DVD s nově nahranou skvělou filmovou hudbou, kterou orchestr tehdy hrál živě přímo při promítání. Dnes ji nikdo nezná a přitom je jedinečná. Na svou dobu bezkonkurenčně nejdražší film se Zdeňkem Štěpánkem v titulní roli tenkrát u publika propadl kvůli nástupu filmu zvukového. Ujal jsem se rekonstrukce a úprav partitur, které se dochovaly ve velmi zmatečném stavu a které se nově vydají. 28. září se potom celý film promítne v Rudolfinu, opět na živo, tentokrát s doprovázejícím SOČRem! Je to 100 minut nepřetržité hudby, opravdu monumentální pocta českému knížeti. Protože zbožňuji staré české filmy, je pro mě práce na tomto projektu skutečnou radostí.

Děkujeme za rozhovor!