Jan Martiník: Je něco mezi nebem a zemí, co jen hudba dokáže vytvořit

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V berlínské Státní opeře zpívá kromě dalších rolí i Sarastra v Mozartově Kouzelné flétně nebo Collina v Pucciniho Bohémě. V příští sezoně je obsazen do Faustova prokletí od Hectora Berlioze, které nastudují dirigent Sir Simon Rattle a Terry Gilliam – filmový režisér a člen skupiny Monty Python. Přes své značné vytížení na domovské scéně si najde čas i na písňový repertoár, v němž mimo jiné v roce 2009 exceloval v prestižní soutěži BBC Cardiff Singer of the World, kde zvítězil v písňové kategorii. S Janem Martiníkem jako jedinečným interpretem písní, jak o tom vloni a předloni přesvědčil české publikum svou interpretací Dvořákových Biblických písní, se můžeme setkat v průběhu března na pěti koncertech (v Ostravě, Praze, Plzni, ve Zlíně a v Brně), na nichž společně s klavíristou Davidem Marečkem přednese klenot písňové literatury – Zimní cestu Franze Schuberta.
Jan Martiník (foto © Petra Hajská)


Jak padla volba na Schubertův cyklus?

Už delší dobu jsme se s Davidem Marečkem, který je nejen generálním ředitelem České filharmonie, ale i výborným klavíristou, domlouvali, že spolu Zimní cestu provedeme. Nu a teď nazrál vhodný čas. Winterreise je tak nádherný písňový cyklus, že nebylo jiné volby.

Jak se díváte na vztah mezi pěvcem a klavíristou?

Souhra mezi pěvcem a klavíristou je vždycky velice důležitá, nejen v případě Zimní cesty. Jsou to partneři, zpěv není důležitější než klavír, oba interpreti si jsou rovni, jen si místy vyměňují role, pokud jde o důležitost hudebního sdělení. Musejí si rozumět, musí mezi nimi panovat shoda, jinak by výsledek nebyl přesvědčivý. Vzájemný vztah obou interpretů je naprosto klíčový. Na společné koncerty se velice těším. Oba dva totiž máme z interpretace Schubertových písní opravdovou radost. A to při vědomí respektu a pokory před tímto dílem.

Jaký máte vy osobně k tomuto cyklu vztah?

Když se nad tím zamýšlím, zjišťuji, že v mém repertoáru převažují věci závažnější, intimní, niterné. Podobně, jako mám blízký vztah k Biblickým písním, rád zpívám i Zimní cestu. Lituji, že se na našich pódiích neobjevuje častěji, že posluchači nemají možnost si tento nádherný cyklus čas od času vychutnat.

Jaká jsou úskalí tohoto písňového cyklu pro interpreta?

Cyklus čtyřiadvaceti písní trvá pětasedmdesát minut čistého hudebního času. To je nesmírný nápor nejen na psychiku, ale i na fyzickou kondici interpreta, který musí bez odpočinku stát celou dobu na jevišti. Dalším úskalím jsou nároky na paměť. Musíte si zapamatovat značné množství textu. Roli hraje i fakt, že němčina není mým rodným jazykem. Přestože tím jazykem vládnu, není pro mě tak přirozený, abych občas nemusel přemýšlet například nad tím, která pádová koncovka má následovat… V tom mi velice pomáhá moje žena Nicola, která je Rakušanka. A navíc vynikající operní zpěvačka, sopranistka. Přestože Zimní cestu znám dobře, není to to samé, jako když zpívám v češtině. V tomto ohledu si troufám tvrdit, že jednodušší při interpretaci Zimní cesty to mají němečtí zpěváci, pro něž je němčina rodný jazyk.

Posloucháte nahrávky tohoto cyklu? Kterou máte rád?

Poslouchám. Považuji za důležité udělat si obrázek o tom, jak starší zpěváci, naši předchůdci, k tomuto cyklu přistupovali a jak ho interpretovali. Na druhou stranu, beru nahrávku spíš jako inspiraci, nikoli jako návod. Ani ta sebelepší kuchařka z vás neudělá mistra kuchaře – musíte prostě vařit. A podobné je to i se zpěvem. Mám svou oblíbenou nahrávku, ale rád bych si tuto informaci nechal pro sebe.

Jan Martiník (foto © Petra Hajská)

Působíte pátým rokem v berlínské Státní opeře, kde jste velmi vytížen. Jak si nacházíte čas na písňový repertoár? Věnoval byste se mu rád častěji?

Tím, že jsem v angažmá, nemám tolik prostoru věnovat se písňovému repertoáru. Na druhou stranu i v samotné Staatsoper mám jednou do roka možnost vystoupit v koncertním cyklu, zazpívat si recitál, matiné… Takže příležitost věnovat se písním je i v opeře.

Lze vůbec po všech těch vynikajících pěvcích a nahrávkách, třeba referenční nahrávce Dietricha Fischera-Dieskaua, najít v interpretaci Zimní cesty ještě něco nového? A je to vůbec vaší ctižádostí?

Víte, to je problém, který přináší naše doba. My se velmi zaměřujeme a soustředíme na nahrávky, na to, co už bylo. Ale to není tak podstatné, protože zážitek z koncertu je vždycky něčím unikátní, je to něco jedinečného, co se děje v danou chvíli. Samozřejmě, že jsou dokonalé nahrávky, u nichž si člověk říká, že nebude schopen se jim nikdy ani přiblížit, ale hudba je v něčem jiném. V tom kouzlu okamžiku – záleží nejen na tom, jaký výkon interpret podá, ale i na naladění publika, jak onoho interpreta vnímá. A váš vjem a zážitek je vždycky jedinečný. I nedokonalý koncert může v posluchači zanechat v pozitivním slova smyslu nezapomenutelný zážitek. Je něco mezi nebem a zemí, co jen hudba dokáže vytvořit, co je „tady a teď“, čeho můžete být svědkem, a to si pak odnesete z toho koncertu domů.

Je interpretace písní pro operního zpěváka duševní či hlasovou hygienou?

Ano, s tím souhlasím. Myslím, že je dobře, když si zpěvák, jenž se specializuje třeba na romantickou operu, občas odskočí a zazpívá si nějakou píseň. Když totiž zpíváte těžký operní repertoár, v písních se najednou objeví všechny technické nedostatky a chyby, které se v opeře s orchestrem často ztratí. A protože píseň to všechno prozradí, má zpěvák možnost si uvědomit, že možná něco dělá špatně.

V Berlíně budete v následujících týdnech a měsících zpívat například Sagrestana v Tosce či Reinmara v Tannhäuserovi. Jak se vám podařilo se na několik týdnů uvolnit, abyste v březnu zazpíval v Čechách a na Moravě pětkrát Zimní cestu?

A není to jen Zimní cesta. V březnu mám i tři koncerty s Václavem Luksem a jeho Collegiem 1704, společně provedeme Bachovu kantátu Ich habe genug a Zelenkovy Lamentace. Dvakrát v Praze a jednou v Drážďanech. V Berlíně mě uvolnili z jedné inscenace, ve které tím pádem nebudu zpívat. Samozřejmě mě to trochu mrzí, protože ji bude dirigovat Zubin Mehta, se kterým jsem už spolupracoval v Aidě, kde jsem zpíval roli krále. Ale někdy to tak prostě v naší profesi chodí, že se člověk musí rozhodnout a něčemu dát přednost, a pro mne byla volba zpívat zase po čase doma. Přeci jen v Česku nevystupuji tak často.

Prahu jste oslnil předloni a vloni svým podáním Biblických písní – jednou s klavírním doprovodem Iva Kahánka, podruhé s Českou filharmonií: „Jeho podání Dvořákových Biblických písní bylo asi nejlepší, jaké kdy v Praze zaznělo,“ stálo v jedné z recenzí. Jaký máte k Biblickým písním vztah?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář