Jan Martiník: Je něco mezi nebem a zemí, co jen hudba dokáže vytvořit

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Na tuhle otázku se mi nelehce odpovídá. Biblické písně jsou šperk české hudby. Není moc skladeb, které mají takový punc, jako by pero autora vedl snad sám Pán Bůh. Podobné pocity mám, když slyším Bacha, v některých Schubertových písních a pak u Dvořáka – jak v Biblických písních, tak třeba ve Stabat Mater. Mám rád repertoár, kde nemusím nic předstírat. A v Biblických písních musíte být zcela upřímná. Vždyť v nich stojíte před Pánem Bohem a povídáte si s ním. Můj vztah k Biblickým písním je vřelý, hluboký a upřímný.

Která z verzí je vám bližší? S klavírem, nebo orchestrální?

Obě verze jsou krásné, ale mně je bližší verze pro klavír. Je pro mne tak nějak přirozenější a k charakteru písní se hodí. Dvořák sám nejdříve napsal písně pro klavír a až později část z nich rozepsal i pro orchestr. Při provedení tohoto cyklu s orchestrem čeká na interprety mnoho úskalí a je velmi těžké dosáhnout zde oné intimity a prostoty výrazu a nesklouznout k patetičnosti a těžkopádnosti (což je však v jiných případech naopak devizou orchestru). Neznamená to však, že bych Biblické písně nerad zpíval s orchestrem. Navíc s Českou filharmonií a panem šéfdirigentem Bělohlávkem. Co víc si může člověk přát!

Jan Martiník (foto © Petra Hajská)

Zpíval jste někdy Biblické písně v zahraničí? S jakým ohlasem?

Ano, zpíval. A ohlas byl k mému překvapení větší, než jsem očekával. Předpokládal jsem, že bude na překážku, když zpíváte v jazyce, kterému ostatní nerozumí. Ale žalmy, ty jsou srozumitelné pro každého. Publikum přijímá Biblické písně vřele. Pochopitelně, že největšího ohlasu se mi dostává doma v Česku, ale to souvisí s tradicí, s tím, že lidi opravdu rozumějí každému slovu a tomu, o čem zpíváte.

Posluchači doma mají Biblické písně zažité, znají je od pěvců několika generací…

To máte pravdu. Navíc jednu z Biblických písní proslavil film Kolja. Vzpomeňte si na scénu v krematoriu a žertík pana Svěráka, který zpívající paní Šafránkové nadzvedává sukénku smyčcem. Moje maminka říká, že kdykoli slyší Biblické písně, vybaví si tuhle filmovou scénu.

Vy máte k písním blízko od začátku – vždyť na uznávané soutěži v Cardiffu jste zvítězil právě v písňové kategorii.

K interpretaci písní jsem byl vedený už od začátku studií mou paní profesorkou Eliškou Pappovou, která vycítila, že mám – nebo bych mohl mít – k písním vztah. Ten vývoj byl přirozený. Mám poměrně lyrický hlas, který má k písním přeci jen blíže než třeba dramatické hlasy stvořené pro Wagnera.

Eliška Pappová je jistě váš středobod, ke kterému se stále vztahujete…

Rozhodně. Už se sice nevidíme tak často jako za dob studií, ale jsme v kontaktu. Paní profesorka stále učí na Ostravské univerzitě. Jsem rád, když si mě kdykoli poslechne a aspoň takhle zřídka mě „ohlídá“. To považuji za důležité. Nezáleží na tom, jak je zpěvák starý, stále by měl mít někoho, kdo ho zná a dokáže mu poradit, případně ho korigovat. Člověk totiž může začít zpívat technicky špatně, ani neví jak. Napomáhá tomu i hektická divadelní praxe. Začíná to nenápadně a za pár let je z toho velký hlasový problém.

Tím jste mi připomněl nedávná slova Evy Urbanové, která je velmi kritická k současné pedagogické praxi – nejen české. Říká, že se pěstují rychlé hvězdy, které nemají velké hlasy, ale učí se hlas uměle zvětšovat, dobarvovat ho – a pak ten hlas nevydrží dlouho. Jaký je váš názor?

Eva Urbanová má naprostou pravdu. Těší mě, že si toho všímá a že ji to zneklidňuje. Dnes je bohužel taková doba. Důvodem je i to, že na důležitých místech sedí lidé, kteří tomu, o čem rozhodují, ne zcela rozumějí. Důsledkem je, že vás nutí – ať už přímo, nebo nepřímo – zpívat role, pro které není váš hlas uzpůsoben, které mu nesvědčí. Požadavkem je silný, zvučný, velký hlas, který se dobarvuje. Ale ne každý zpěvák takovým hlasem disponuje a vůbec to neznamená, že zpívá špatně. Já jsem byl vedený starou školou, to jest mně paní profesorka vždycky vštěpovala, že musím zpívat především svým přirozeným hlasem a ne se snažit hlas všelijak barvit, měnit či někoho napodobovat. Potom vidíte mladého člověka, který má třeba pětadvacet třicet let, a když zavřete oči, máte pocit, že slyšíte starce. Pro mě je tohle špatně. Hlas by měl odpovídat věku.

Jan Martiník (foto © Petra Hajská)

Vy si ale libujete, že ve Státní opeře máte vcelku možnost si repertoár pohlídat.

Za tu dobu, co jsem ve Státní opeře, jsem odmítl několik rolí. Samozřejmě, že to člověk nemůže dělat často, takže zpívám i role, které mi tak úplně nepadnou, ale ani mi nijak neuškodí. Ovšem, co si budeme povídat. Ani naši předchůdci si nemohli vybírat, mnohdy to měli ještě těžší. Takže s těmi úkoly bych to neviděl tak zle. To, že mám ve Staatsoper možnost říct tohle ne, protože bych si mohl ublížit, a oni to respektují, považuji za velkou výhodu.

Přesto jste v jednom případě podlehl…

Ano, to byla role Komtura v Mozartově Donu Giovannim, k níž mám poněkud ambivalentní vztah. Na jedné straně jsem rád, že jsem ji zpíval (a v mnohém mne tato role i posunula), na druhé straně nikoli. Dodnes si myslím, že to bylo předčasné. Dobře roli zazpívat nespočívá jen v tom, že její part ovládáte, ale v tom, jak ji zazpíváte, jestli se pro vás hodí věkově, výrazově, typem hlasu… Na to dnes však vedení operních domů málo hledí a výsledkem jsou pak nenávratně zničené hlasy mladých pěvců. Ale to je na jiný rozhovor…

Kde vidíte příčiny?

Klade se velký důraz na vizuálno, na to, co člověk vidí. Mám velké podezření, že existuje jakási sluchová demence, která i lidem, kteří tomu oboru rozumějí, brání slyšet, co je dobře a co je špatně. Prostě lidi se odnaučili poslouchat a rozeznávat a jsou daleko víc soustředěni na to, co vidí. Bohužel.

Koncem ledna budete zpívat basový part v oratoriu Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi v anglické verzi textu. Je toto dílo pro interpreta náročné skladatelskými postupy i svým filozofickým obsahem?

Bude to pro mne premiéra, nikdy jsem v něm nezpíval. Ve své kariéře jsem se již s díly Bohuslava Martinů setkal několikrát, naposledy to byla opera Julietta na mé domovské scéně v Berlíně s Magdalenou Koženou v hlavní roli, ve francouzském originále. Basový part v Eposu o Gilgamešovi není extrémně náročný, ale některé aspekty těžké jsou.

V čem?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat