Jan Simon: Uvidíme, jak dopadne první výstřel

Rozhlasové symfoniky čeká v právě začínající koncertní sezoně radikální řez. Jejich tradiční abonentní menu v pražském Rudolfinu viditelně zeštíhlelo, aby souběžně s ním orchestr naservíroval něco zcela odlišného: novou koncertní řadu ve Smetanově síni Obecního domu, dramaturgicky neotřele profilovanou, nabízející nečekaná programová propojení a cílící – za podpory dvojíce známých moderátorů – spíš na ty, kteří na koncerty symfonických orchestrů moc nechodí. Téma pro šéfa Symfonického orchestru Českého rozhlasu Jana Simona.

Proč vůbec vznikla nová abonentní řada Symfonického orchestru Českého rozhlasu, jaká přesně bude a pro jakou skupinu posluchačů? A jak dlouho se ten nápad rodil?

Myšlenka na nové řady cyklů není vůbec původní, a historicky vzato to vlastně není ani v době po rozdělení Československého rozhlasu první pokus realizovat něco dalšího vedle hlavní abonentní řady. Svého času například fungovaly takzvané Koncerty na Vinohradech, odehrávaly se v tehdejším Ústředním kulturním domě železničářů, dnešním Národním domě na Vinohradech v Majakovského sále; tam byl volen takzvaně lehčí repertoár, a to i v menším obsazení. A protože prostorové dispozice Majakovského sálu jsou výrazně menší, tyto koncerty byly tedy určeny pro spíše seniorské publikum.

To byla jaká doba?

To byla druhá polovina devadesátých let. Ten projekt ale moc neuspěl, a tak byl ukončen a Symfonický orchestr Českého rozhlasu zůstal věrný své tradiční abonentní řadě. Ta se ale z původního počtu devíti, deseti koncertů začala rozrůstat, až nakonec v posledních letech bylo koncertů šestnáct až sedmnáct, což myslím, že je na jednu předplatitelskou řadu moc. A navíc, zvlášť vzhledem ke složení našeho publika je při takovém počtu abonentních koncertů problém i s výší ceny takové abonentky. Aby její cena pokryla alespoň cenu pronájmu sálu, museli bychom se dostat nad hranici tří tisíc korun za jednu abonentku, což je zvlášť pro předplatitele v neproduktivním věku neúnosné, a ani si to jako veřejnoprávní instituce nemůžeme a nechceme dovolit.

Takže jsem si řekl, že by při zmíněném počtu šestnácti, sedmnácti koncertů nebylo špatné z nich udělat řady dvě, s tím, že bychom pro naše věrné publikum, z něhož mnozí předplatitelé chodí na koncerty Symfonického orchestru Českého rozhlasu do Rudolfina už několik desítek let, zachovali řadu, která svým způsobem zůstane velmi konzervativní, protože i to samotné publikum – a to nemyslím vůbec ve zlém – má konzervativní povahu, má své oblíbené tituly, na které by rádo šlo… A my se tedy onou základní řadou v Rudolfinu, které říkáme Klasika s noblesou a které já jsem pracovně říkal Cyklus splněných přání, snažíme těmto předplatitelům vyjít vstříc. S tím, že vlastně i protagonisté těchto koncertů jsou osvědčení dirigenti a sólisté, kteří jsou velmi úzce spjati si historií i současností Symfonického orchestru Českého rozhlasu, počínaje Ondrejem Lenárdem, přes Vladimíra Válka, Libora Peška, Petra Altrichtera a instrumentalisty jako je Ivo Kahánek….

A ona řada druhá, která má název Nové horizonty, možná to jsou nové horizonty Symfonického orchestru Českého rozhlasu, ta má úplně jiné zaměření a cílení na publikum. Vycházím z předpokladu, a existují k tomu i oficiální studie, že Praha má několikatisícové publikum takzvaných koncertů klasické hudby, i když já takové označení nemám rád. Toto publikum je ale již rozděleno a poměrně vyhraněno. Neznám mnoho lidí, kteří by měli zároveň několik předplatitelských řad typu České filharmonie, Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, PKF… Je vlastně naším úkolem tuto obec nějakým způsobem rozšiřovat a oslovit ty lidi, kteří nemají standardní posluchačskou zkušenost, kteří nejsou stabilními návštěvníky koncertů klasické hudby, ale kteří se nicméně dostali do věku, kdy začínají hledat stálé hodnoty a přitom třeba nemají úplně přesně nadefinováno, které to jsou. Mým cílem je upozornit na to, že onen segment tady existuje, upozornit na to nějakou přístupnou formou, avšak pod slovem přístupný nerozumějme podbízivý. Takovou cestou se ubírat určitě nechci, protože jak třeba ukazuje historie mnohých crossoverových projektů, je jasně prokázáno, že lidé, kteří chodí na crossovery, tak zpravidla do koncertů nebo do sálů, kde se provozuje Mahlerova symfonie, opravdu nezavítají. Čili to je přesně ta cesta, kterou se nechci ubírat.

Na druhou stranu musím ale vzít na vědomí, že pokud dotyčný návštěvník nemá posluchačskou zkušenost, pak je v situaci, jako když se právě naučíte číst. Umíte sice písmena, poskládáte slova, dáte dohromady věty, ale pokud si jako první knížku vezmete do ruky Jean-Paul Sartra, v takovémto případě z toho budete úplně zmatený. Takže je potřeba vytvářet onu posluchačskou zkušenost, a to je běh na dlouhou trať. A my se vlastně v rámci každého koncertu snažíme o takovou tu mini exkurzi… To znamená, že ve většině koncertů je zařazen titul nebo je tam osoba interpreta, která je oním řekněme poutačem.Příklad těchto taháků a toho, co je pak na ně dál „nabaleno“?

Hned zahajovací koncert Gershwinovy Rapsodie v modrém: to je samozřejmě titul, který znají lidé od olympiády v Los Angeles ve velmi širokém měřítku, ale už třeba jedním dechem dodám, že nehrajeme onu chronicky známou verzi, tedy aranž z roku 1942, ale verzi z roku 1924, což je de facto salónní orchestr, který se podobá big bandu, a klavíry tam jsou dva. K tomu pak přiřadíme skladby z klasického repertoáru, jako je Jolivetův Trumpetový koncert, pak jdeme ještě dál u osoby, která je chronicky známá oscilací mezi jazzem, muzikálovou tvorbou a takzvanou artificiální tvorbou, což je Leonard Bernstein a jeho tři taneční epizody On the Town. V druhé půlce je tam výběr z Hniličkovy Jazzové mše, což už je opravdu úplně čistý proud určený big bandu, dále jsme požádali Honzu Kučeru, aby napsal skladbu, kde spojí symfonický orchestr s big bandem. A na závěr zazní Sanctus Requiem mého táty, kde už je to opravdu lehce a v dobrém „megalomanské“ představení ve smyslu rozsáhlosti výkonného aparátu… Takže vlastně celý koncert graduje od relativně klasického zabalení a díla, od poměrně skromného obsazení na začátku, až po velkou spektakulárnost totálního zaplnění pódia i varhanní empory ve Smetanově síni. Myslím, že spousta lidí si v tomto programu může najít ten svůj segment…

Další koncert, který v podstatě splňuje popsaný atribut, je třeba ten, který děláme v únoru a který pracovně nazýváme Fenomén ohně, kdy přeneseně řečeno je tím tahákem Čajkovského b moll Klavírní koncert. Zároveň v tomto večeru naservírujeme Skrjabinova Prométhea, což už je skladba posluchačsky velmi náročná. A zazní také Stravinského Pták Ohnivák, který už může být posluchačům znám z různých podob, včetně vizualizací z televize.

Pro závěrečný koncert této řady jsme požádali o spolupráci Michala Pavlíčka, nesmírně vzdělaného muzikanta, kterému jsme jako téma dali Johanna Sebastiana Bacha. Na zahájení zazní Stokowského Toccata, tedy Bachova Toccata ve Stokowského transkripci, to je opravdu úžasný „werk“ pro symfonický orchestr, ale současně skladba, která je známá i tomu největšímu laikovi… (zanotuje melodii) Každý to určitě někde slyšel. A Michal Pavlíček má nad tímto meditovat a Petr Wajsar mu při té příležitosti napíše i koncert pro elektronickou kytaru a orchestr.

Jak dlouho se tato dramaturgie rodila a kdo je pod ní podepsaný? Vy sám?

Velký kus práce na tom odvedl Ilja Šmíd, dále Tomáš Brauner jako stálý hostující dirigent, s Honzou Kučerou jsme samozřejmě toto také diskutovali, protože to je člověk, o kterém si myslím, že má smysl a cit a myslí mu to generačně velice dobře. Přizvali jsme k diskuzi i Ondřeje Brouska, který mě trochu překvapil svojí žádostí, jestli bychom mu neprovedli jeho první symfonii… Přiznám se, trochu jsem koukal, protože on je samozřejmě znám jako řekněme multi talent na vše možné, třeba z věcí týkajících se kolem jazzu, a najednou mně přinese naprosto profesionálně sepsanou partituru symfonie… A tak jsem si řekl, proč vlastně tomu člověku nedat šanci, vždyť koneckonců v minulosti se i Mozart živil „komercí“, tedy psaním skladeb na objednávky včetně takzvané „Taffelmusik“ – co si budeme povídat? Společně s Brouskovou symfonií na tom samém koncertu zazní Samuel Barber, Martinů a Prokofjev…

Jak dlouho se tato dramaturgie rodila?

Zhruba tři čtvrtě roku jsme debatovali, intenzivněji zhruba jeden a půl měsíce.U nás zdaleka ne obvyklou věcí jsou moderátoři, které na koncertech nové řady chcete mít. Jak jste na tohle přišli? Proč tam budou, jaká je jejich úloha, co by z toho mělo vzejít?

Myslím, že moderované koncerty nejsou neobvyklé, to není náš výmysl…

To jistě, ale u nás to zvykem moc není, zvlášť ne pro běžné abonentní publikum…

Pro běžné publikum nikoli… Hodně jsem o tom přemýšlel, a že jsem si vybral ty dva – Jana Pokorného a Lucii Výbornou, tak to mělo dvě motivace. Jedna byla ta, že to má být do publika určitý signál. Signál toho, že tato hudba se opravdu netýká jen hrstky vyvolených. Moderátoři by vlastně měli být těmi, kteří zaujmou, možná i svojí osobností… Ale může to přitáhnout i pozornost těch lidí, kteří by naši novou řadu jinak minuli bez povšimnutí. Oni dva jmenovaní moderátoři jsou vesměs spojováni s úplně jiným typem činnosti, jsou ale schopni se vžít do jakéhokoliv tématu a patřičně si jej nastudovat. Dneska si navíc spousta lidí Český rozhlas identifikuje i s Radiožurnálem, a oni jsou tak tvářemi celého Českého rozhlasu. Rozhodně to moderování ale nemůže jít do úrovně výchovného koncertu, to tedy ani náhodou… Je to opravdu taková komunikační složka, v podstatě to, co normálně slyší posluchači rozhlasu při přenosu koncertu… Bude to de facto moderace koncertu z pódia.

Takže průvodní slovo nebo „jen“ úvodní?

Úvodní i průvodní, i mezi skladbami, protože my musíme myslet rozhlasově, tedy že na pódiu budou různé přestavby, přesuny… Moderování bude cílené spíš na nestandardního posluchače.

Jaký zájem je zatím o váš nový cyklus?

Zatím jsme docela překvapeni, na předplatném je prodaná více než třetina. Od začátku jsme přitom věděli, že toto není typ klasického cyklu pro předplatitele, že k propagaci každého koncertu budeme muset přistupovat velmi aktivně. A také máme signály i z řad našich stávajících abonentů, kteří říkají: „Zajímal by mne třetí koncert… Dostanu samostatně vstupenky?“ Práce s marketingem pro nás v tomto případě nekončí zahájením cyklu, tak jak to bývá v případě předplatného, které máme v základní řadě z nějakých devadesáti, dvaadevadesáti procent vyprodáno. Tady se skutečně budeme muset starat o každý ten koncert zvlášť a zdůvodnit dramaturgii a i to, co je na tom kterém koncertu lákavé.

Kolik koncertů celkem je ve vaší nové řadě?

Těch koncertů je šest…

Možná trochu předčasná otázka, ale zeptám se: Pro sezonu 2015/2016 máte už nějakou aspoň základní představu? Představu o tom, jakým směrem by se váš nový cyklus měl dál vyvíjet?

Určitě, s vývojem dramaturgie koncertů počítáme, ale samotný jejich počet zůstane zhruba stejný. A ještě vedle toho přemýšlím o nějaké, nechci říkat edukativní řadě, ale řekněme o popularizačním projektu, který by se ale odehrával ve Studiu 1 na Vinohradské.

Čili zase ještě něco navíc?

Zase ještě něco navíc! Ale nejdřív si počkáme, jak dopadne náš první výstřel a budeme podle toho střílet dál…

Co si od svého nového projektu Symfonický orchestr Českého rozhlasu slibuje?

Rozšíření zájmu publika o svoje živé produkce. S tím, že myslíme na to, jaká bude naše budoucnost z pohledu posluchačů, a to za deset, patnáct let.

Všechny koncerty nového cyklu budou vysílány v přímém přenosu?

Ano, půjdou přímým přenosem na Vltavě, s výjimkou třetího koncertu, který je zároveň zahajovacím koncertem Prix Bohemia Radio, rozhlasového festivalu – to je koncert s filmovou hudbou českých autorů a ten půjde v přímém přenosu na Dvojce.

Na konec ještě osobní otázka: Když vás poslouchám a cítím to vaše obrovské zaujetí – a to přitom spolu nemluvíme o vašem projektu poprvé, tak mám pocit, že jste se v tom všem opravdu hodně našel… Netrpí tím Jan Simon jako klavírista?

Já už ani nevím, čím vším trpí Jan Simon! (smích) Ono to není jen o klavíristovi… Klavírista teď hrál v Bukurešti Dvořáka, na příští rok má druhého Brahmse, šest nebo sedm provedení druhého klavírního koncertu…Klavírista trpí, protože samozřejmě toho času je poměrně málo a člověk to všechno honí po chvilkách a po večerech, a to je hodně také o disciplíně. Na druhou stranu třeba po nedávné návštěvě pražského koncertu Krystiana Zimermana jsem si říkal, že si pro klavír musím vyhradit ještě několik hodin navíc. To byl takový zážitek typu totálního nadšení, euforie, opravdu mne ten člověk dvakrát přinutil, že jsem měl na krajíčku… Na straně druhé je z toho tak trochu deprese, protože si říkáte, že i kdybyste někdy cvičil šestadvacet hodin denně, tak v podobných dimenzích to nebudete schopen odevzdat… Ale muzika je opravdu tak nádherná, že stojí za to rok vydržet něco i přes fyzickou hranici… Ta „komplikace“ je v tom, že samozřejmě Symfonický orchestr Českého rozhlasu v tuhle chvíli není to jediné, co mám na starosti…

A kdybych měl takovou úplně stupidní otázku: Pokud byste se měl rozhodnout pro jedno nebo pro druhé… Klavír nebo vše ostatní. Co odpovíte?

V čele Symfonického orchestru Českého rozhlasu můžu být zítra, pozítří už nemusím… Je to složité, myslím si ale, že mám trošku syndrom svého otce, který vedle své tvůrčí činnosti potřeboval něco organizovat, něco stavět. Něco uvádět do provozu. V momentě, když to fungovalo, už ho to tolik nebavilo. Nebyl udržovač. Já jsem vlastně k projektu Centra uměleckých těles Českého rozhlasu přistoupil z toho důvodu, že potřebuji nějaký rozvojový potenciál. A je to samozřejmě strašně složitá práce. V tuto chvíli nevím… Zatím mě před tu volbu ještě nikdo takto nepostavil…

Ale cítím z vás, že by klavír možná dostal vale…

No… Tohle zrovna není věc, kterou bych si – být vámi – nebyl moc jistý! (smích)

Děkuji za rozhovor!

Vizitka:
Jan Simon (1966) začal hrát na klavír v sedmi letech pod vedením svého otce, hudebního skladatele a dirigenta Ladislava Simona. Po absolutoriu na Pražské konzervatoři ve třídě Valentiny Kameníkové pokračoval ve studiích na pražské Hudební fakultě AMU, kterou absolvoval pod vedením Ivana Moravce. Své vzdělání doplnil roční stáží v Curychu u klavíristy Homera Francesche a dvouletým studiem v německém Lübecku u Jamese Tocca. Po ukončení studia Jan Simon začal na Vysoké hudební škole v Lübecku sám vyučovat.

Během svých studií za pedagogického vedení profesorky Valentiny Kameníkové se úspěšně zúčastnil řady klavírních soutěží. Vítězství v národní Chopinově soutěži a Interpretační soutěži Ministerstva kultury bylo dobrým odrazovým můstkem pro úspěšná vystoupení v mezinárodních soutěžích. Po zisku laureátských titulů v soutěži Pražského jara, Chopinově soutěži na Mallorce a ocenění na soutěži Williama Kappela v USA završil své působení na mezinárodních soutěžních pódiích ziskem bronzové medaile v soutěži Královny Alžběty v Bruselu, a to pod vedením profesora Ivana Moravce.

Jan Simon vystupuje pravidelně s renomovanými orchestry, jako jsou například BBC Symphony Orchestra London, Baltimore Symphony Orchestra, Česká filharmonie, Orchester der Beethovenhalle Bonn, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Moskevští sólisté, Slovenská filharmonie, Pražská komorní filharmonie, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK nebo Taipei City Symphony Orchestra. Spolupracuje s dirigenty Vladimírem Válkem, Jiřím Bělohlávkem, Marcem Soustrotem, Tadeuszem Strugalou, Ondrejem Lenárdem, Davidem Robertsonem, Liborem Peškem, Martinem Turnovským, Ole Kristianem Ruudem, Gaetanem Delogu, Leošem Svárovským a dalšími. Koncertní vystoupení zavedla Jana Simona do většiny evropských zemí, USA, Kanady, Mexika, Austrálie, Egypta, Japonska, do Číny a na Tchaj-wan, jakož i na pódia prestižních festivalů – Schleswig-Holstein Musik Festival, Pražské jaro, Bratislavské hudobné slavnosti, Mitte Europa a další.

Jako komorní partner spolupracuje zejména s violoncellistou Wolfgangem Emanuelem Schmidtem, vystupoval společně s Josefem Sukem, Václavem Hudečkem a některými dalšími instrumentalisty. Jan Simon nahrává pro gramofonové firmy Supraphon, BMG Ariola, Radioservis, Clarton. V roce 1996 získal za svou nahrávku Schulhoffových klavírních koncertů (společně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Vladimírem Válkem) Cannes Classical Award 95 na veletrhu gramofonového průmyslu MIDEM ve Francii. Jako nejmladší instrumentalista v historii Českého rozhlasu získal v roce 1994 statutární titul sólisty této instituce.

Kromě svých uměleckých aktivit Jan Simon působí od roku 2001 v Českém rozhlase, nejprve jako správní ředitel Symfonického orchestru Českého rozhlasu, posléze jako intendant tělesa. Od roku 2012 stojí v čele Centra uměleckých těles, soutěží a přehlídek Českého rozhlasu.

(Zdroj: www.rozhlas.cz)

www.rozhlas.cz

Foto Roman Sejkot, SOČR, Daniela Simonová