Jan Slípka: Příručky píšou amatéři, profík na to nemá čas!

  1. 1
  2. 2

Proto jste založili cech, který brzy oslaví jubilejních 30 let existence?
Již v osmdesátých letech jsme založili v dílně Národního divadla takové společenství. V Anenském klášteře se za mnou vždy někdo zastavil a u piva vyzvídal, jak namíchat ty nejlepší laky a „uklohnit“ ty nejklihovatější klihy. V roce 1990 jsme se pak stali Cechem houslařů pražských – inspirovali jsme se ve středověké historii a navázali na Cech muzikářů. „Aby vždy mezi náma boží láska a svornost zachována byla“ – to bylo heslo Cechu muzikářů, které mě fascinovalo. Ovšem zlegalizování cechu stálo mnoho úsilí, úředních povinností a administrativních průtahů, proto oficiálně existuje cech až od roku 1991. Máme svoji pečeť a razítko a také můžeme mít učně. Do cechu bereme ty, kteří se touto profesí živí a jsou vyučeni v oboru – třeba právě u některého mistra z cechu. Stálé sídlo nemáme, scházíme se na valných hromadách v saloncích restaurací. Pokud nám to pandemie dovolí, sejdeme se ještě letos na podzim.

V čele coby cechmistr stojíte od prvopočátku dodnes?
Bez přestávky. Vládnu pevnou rukou, tak mě vždycky zase zvolí (smích).

Říkal jste, že můžete mít učně. Svůj um tedy předáváte i dál mladším generacím?
Já osobně již učně nenabírám. Párkrát jsem to zkusil, ale zabírá to mnoho času a energie, a má paní už mi to zatrhla! Mladá generace už nemá trpělivost, dnes je doba „clipová“ – každý chce vše hned – a pořádný nástroj jste schopni udělat tak po deseti letech… Ovšem když mi někdo zaklepe na dveře a přijde se na něco konkrétního zeptat, neumím ho odehnat. Aby to bylo správně pochopeno, to už musí být hotový houslař, který se přijde zeptat na konkrétní detail, ne nějaký začátečník, který ani neví, že klíh se musí před ohříváním několik hodin, a třeba i den, máčet. Dnes si každý přečte návod na internetu a hned si myslí, že si postaví housle. Na internetu i v knihách se setkáme se spoustou mylných informací. Vězte, příručky píšou amatéři, profík na to nemá čas!

Zmínil jste dceru – je také houslařka?
Dcera šla v mých šlépějích, absolvovala mistrovskou školu v Lubech a má dílnu na Náchodsku, ale teď se věnuje se dětem, je především maminkou. Jen jako perličku – jednou se dcera provdala za Kohouta! Můžete ji vyhledat na internetu pod jménem Jasenka Kohoutová, rozená Slípková (smích).

Opravoval jste někdy Stradivárky?
Oficiálně ne. Na to jsou pouze vybraní jedinci, kteří mají oprávnění sahat na takový nástroj. Ovšem někdy se objeví nástroj takového kalibru, který ale není registrovaný. Domnívám se, že zrovna jedny takové neregistrované Stradivárky mi donesl svého času na opravu můj dlouholetý klient ze Salcburku.

Jan Slípka, výroba nového nástroje (zdroj archiv mistra)

Dostávají se vám do rukou nástroje za statisíce, máte nějaké pojištění odpovědnosti za škodu?
Já pojištění nepotřebuji (smích). Když do něčeho omylem šlápnu, tak to přece sám opravím! (hurónský smích)

Ateliér máte přímo v přízemí Rudolfina, jste vrchním houslařem České filharmonie?
Jsem houslařem vrchním i spodním, tedy jediným! Česká filharmonie, to je takové specifikum – všichni hráči jsou velmi kvalitní a každý z nich by mohl být sólista, jen nějakým nedopatřením osudu hraje v orchestru. Proto má každý hudebník již od mládí svého houslaře – tak chodí k němu. A to já jim nezazlívám, ani na nikoho nežárlím.

Ve výučním listě máte napsáno „mechanik strunných, smyčcových a trsacích nástrojů“, které nástroje děláte nejvíc?
Nejvíce stavím violoncella, to jsem objevil díru na trhu. Ale trochu jsem si tím naběhl, poněvadž violoncello je jako housle pod lupou! Na violoncellu jde vidět úplně každá chybička. Ovšem co dělám úplně nejraději? Velký formát violy Testoreho. Dvaačtyřicítku. Do toho jsem se úplně zblbnul! (smích)

Jan Slípka (*9. června 1952)
V roce 1969 byl přijat do třídy mistra Miroslava Pikarta v Lubech u Chebu. Houslařskou školu absolvoval jako nejlepší žák školy a začal pracovat v servisu závodu Cremona. V roce 1980 byl přijat jako houslař Národního divadla v Praze. Od roku 1992 do roku 1999 pracoval ve své soukromé dílně téměř výhradně na nových nástrojích, převážně na violoncellech. Roku 1999 vyhrál konkurz na místo houslaře České filharmonie, v jejíž ateliéru pracuje do současnosti. V letech 1990 – 1991 s kolegy houslaři založili Cech houslařů pražských, jehož je dosud cechmistrem.

Pracuje převážně dle italské školy „na formu“. Používá výhradně přírodní materiály k lakování a výhradně přírodních materií, ovšem i k barvení laků. Podílel se na odborném rozvoji mistrů Petra Matury, Petra Vavrouše, Andrew Pittse a Vladimíra Dufka. Postavil více než sto violoncell a minimálně dalších sto nástrojů jako jsou housle, violy, violy da gamba, fiduly, violony a další. Na jeho violoncella se koncertuje a natáčí hudba nejen u nás, ale i např. ve Francii, Německu, Japonsku atd. Jeho nástroje byly prodány do Holandska, Španělska, Itálie, Švédska, Finska a USA.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 6 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments