Jan Slípka: Příručky píšou amatéři, profík na to nemá čas!
Cechmistr – houslař – jak se vám žilo v době nouzového stavu? Neměl jste méně práce, když Česká filharmonie nikam nejezdila a tím pádem se tak moc nerozbíjely nástroje?
Jen se podívejte všude kolem – tady mám práce ještě nejméně na tři roky! Dílnu mám také doma, na Mořině, kde vyrábím nové nástroje. Můj život je rozdělený na práci a práci (smích) – když mě zavřete doma, jsem vlastně také v práci! Pokud si chci odpočinout, musím odjet mimo domov. Mám rád potápění a krásné barevné rybičky – během nouzového stavu jsem se právě vracel z Ekvádoru. Během doby covidové za mnou hudebníci chodili s prosbou, abych jim poopravil nástroje, poněvadž se někteří za své nástroje už styděli. Tudíž bylo potřeba nástroje vyčistit, retušovat, vyleštit…
Vy tedy stavíte i nové nástroje?
Na tuto otázku se ptá skoro každý. Odpovídám na ni: „já i opravuji“. Nejdříve se musíte naučit dělat nové nástroje – a teprve potom se můžete pustit do oprav. „Opravařina“ je mnohem složitější. Snažíte se namíchat co nejpodobnější lak – a to je kolikrát hotová alchymie. Lakem se totiž může nástroj zkazit. U oprav starých nástrojů platí zásada zachovat původní lak v co nejvyšší možné míře. Tam, kde je lak opravdu poškozený, třeba v místech, kde se housle třou o pouzdro, je nutné ho opatrně tenoučkou vrstvičkou doplnit – a trvá to docela dlouho. Každý přijde a řekne: „Potřebuji jen tadyhle ten maličký ťuplíček opravit, to bude hned“, ale i malá oděrka se lakuje patnácti až dvaceti nátěry, vrstvami řídkými jako voda. Mezitím lak schne a pak se přebrušuje. To se nedá ošidit. Je to jako devět těhotných žen – také za měsíc neporodí…
A není pravdou, že lihový lak schne rychleji než olejový. Olej se vlastně polymeruje na sluníčku, tudíž kolikrát manželka věší prádlo a mezi ním jsou na šňůře housle (smích).
Jak dlouho vám trvá vyrobit nový nástroj?
Se vším tím schnutím, zhruba dva měsíce.
Na kolika nástrojích najednou pracujete?
Právě kvůli schnutí laku a lepidel, mám rozdělaných současně tak čtyři, pět nástrojů, když opravuji. Pokud dělám nové, tak dva, tři najednou.
Jaké dřevo se používá? A jaký klih?
Patnáct, čtyřicet let – já mám i dvě stě let staré dřevo. Občas mi lidé zavolají, že jsou při rekonstrukcích k dispozici nějaké staré barokní trámy. Ale já už mám do konce života dřeva dost. Trám musí být širší než finální housle. Na dřevo jsou různé parametry – devět „let“ na centimetr. Nakonec dostanete do ruky starého Itala a vše je jinak – široké letopočty, suky… Vrchní část houslí je vždy smrk. To je jediný rezonanční strom kromě jedle, která je vhodná pro výrobu kontrabasů. Výrobci kytar používají cedr, na jihu jsem viděl používat na vrchní desku cypřiš. Spodní část je javor a kolíčky jsou z ebenu. A pak je tady pásek, taková intarzie, který může být z mořeného javoru, hrušky, ebenu nebo fíku. To je jeden ze znaků, podle čeho poznáte, odkud nástroj pochází a kdo ho dělal. Na mém rukopise je vidět škola Josefa Vávry. Také záleží, pro koho housle dělám – co bude hrát a jak hluboko má do kapsy. Např. když přijde někdo, kdo chce hrát „komořinu“ a není zrovna bohatý, housle mu vyrobím z topolu. Bude mít perfektní kvalitní nástroj, ale na sólo s orchestrem by to nebylo. Z klihů mám nejraději rybí a k tomu přidávám trochu zaječího klihu nebo žraločí ploutvičky. Záleží, co přesně klížím.
Jaké používáte struny?
Švédské Primky na gipsy a country. Mají výhodu, že hrají pořád stejně. Podle toho kontroluji zvuk nástroje. Jinak Evah Piratzi, Obligata, Spirocore a také jiné značky.
Doporučujete nějaké smyčce, které se hodí k vašim nástrojům?
Smyčce jsou otázkou osobních preferencí, každý hráč má již své oblíbené doma. Ale nedoporučuji čínské umělohmotné nebo uhlíkové hrůzy! S tím když někdo přijde, tak mu dám přirážku (ďábelský smích).
Jak jste se vlastně dostal k houslařině?
Já jsem k tomu přišel, jako slepý k houslím. Už jako sedmiletý kluk jsem tíhl k housličkám. Když jsme se přestěhovali do Mělníku, hned první den jsem na mamince vyškemral, aby mě odvedla do hudební školy k panu řídícímu učiteli Jaroslavu Mocovi.
Houslař tedy musí umět hrát dobře na housle?
Měl jsem mnoho skvělých učitelů, ale dlouho mi neprozradili, že nemám v těle ten správný rytmus ani intonaci – tudíž až skoro v dospělosti jsem zjistil, že na profesionální muzikantskou dráhu to nebude. A tak jsem se rozhodl udělat pro českou kulturu to nejlepší – skončil jsem s houslemi jako aktivní houslista a stal se řemeslníkem.
Máte absolutní hudební sluch?
Absolutní hudební sluch, to je nyní takový populární pojem. Podle mého názoru ho má v republice jen málo vyvolených, ale k nim já nepatřím. Sluch se dá vycvičit – ne do absolutna, ale natolik, že zahrajete tón, který si kdo určí.
A jak to tedy bylo s tou houslařinou dál?
Učil jsem se v Lubech v Podkrušnohoří. Houslaři Luby často nazývají Schönbach, tak se totiž jmenovaly po 400 let. Tam jsem se vyučil u Miroslava Pikarda a mistrovskou školu absolvoval u Emila Lupače. Hodně si vážím toho, co mě naučil mistr Ivan Rohožka, kytarář, který rozuměl i houslařině. A co se týče oprav, mým guru byl houslař Václav Vacek. Houslařina se vystudovat nedá, tu se učíte až praxí. Musíte si několikrát nabít nos, jde se mnohdy cestou pokus-omyl.
Proto jste založili cech, který brzy oslaví jubilejních 30 let existence?
Již v osmdesátých letech jsme založili v dílně Národního divadla takové společenství. V Anenském klášteře se za mnou vždy někdo zastavil a u piva vyzvídal, jak namíchat ty nejlepší laky a „uklohnit“ ty nejklihovatější klihy. V roce 1990 jsme se pak stali Cechem houslařů pražských – inspirovali jsme se ve středověké historii a navázali na Cech muzikářů. „Aby vždy mezi náma boží láska a svornost zachována byla“ – to bylo heslo Cechu muzikářů, které mě fascinovalo. Ovšem zlegalizování cechu stálo mnoho úsilí, úředních povinností a administrativních průtahů, proto oficiálně existuje cech až od roku 1991. Máme svoji pečeť a razítko a také můžeme mít učně. Do cechu bereme ty, kteří se touto profesí živí a jsou vyučeni v oboru – třeba právě u některého mistra z cechu. Stálé sídlo nemáme, scházíme se na valných hromadách v saloncích restaurací. Pokud nám to pandemie dovolí, sejdeme se ještě letos na podzim.
V čele coby cechmistr stojíte od prvopočátku dodnes?
Bez přestávky. Vládnu pevnou rukou, tak mě vždycky zase zvolí (smích).
Říkal jste, že můžete mít učně. Svůj um tedy předáváte i dál mladším generacím?
Já osobně již učně nenabírám. Párkrát jsem to zkusil, ale zabírá to mnoho času a energie, a má paní už mi to zatrhla! Mladá generace už nemá trpělivost, dnes je doba „clipová“ – každý chce vše hned – a pořádný nástroj jste schopni udělat tak po deseti letech… Ovšem když mi někdo zaklepe na dveře a přijde se na něco konkrétního zeptat, neumím ho odehnat. Aby to bylo správně pochopeno, to už musí být hotový houslař, který se přijde zeptat na konkrétní detail, ne nějaký začátečník, který ani neví, že klíh se musí před ohříváním několik hodin, a třeba i den, máčet. Dnes si každý přečte návod na internetu a hned si myslí, že si postaví housle. Na internetu i v knihách se setkáme se spoustou mylných informací. Vězte, příručky píšou amatéři, profík na to nemá čas!
Zmínil jste dceru – je také houslařka?
Dcera šla v mých šlépějích, absolvovala mistrovskou školu v Lubech a má dílnu na Náchodsku, ale teď se věnuje se dětem, je především maminkou. Jen jako perličku – jednou se dcera provdala za Kohouta! Můžete ji vyhledat na internetu pod jménem Jasenka Kohoutová, rozená Slípková (smích).
Opravoval jste někdy Stradivárky?
Oficiálně ne. Na to jsou pouze vybraní jedinci, kteří mají oprávnění sahat na takový nástroj. Ovšem někdy se objeví nástroj takového kalibru, který ale není registrovaný. Domnívám se, že zrovna jedny takové neregistrované Stradivárky mi donesl svého času na opravu můj dlouholetý klient ze Salcburku.
Dostávají se vám do rukou nástroje za statisíce, máte nějaké pojištění odpovědnosti za škodu?
Já pojištění nepotřebuji (smích). Když do něčeho omylem šlápnu, tak to přece sám opravím! (hurónský smích)
Ateliér máte přímo v přízemí Rudolfina, jste vrchním houslařem České filharmonie?
Jsem houslařem vrchním i spodním, tedy jediným! Česká filharmonie, to je takové specifikum – všichni hráči jsou velmi kvalitní a každý z nich by mohl být sólista, jen nějakým nedopatřením osudu hraje v orchestru. Proto má každý hudebník již od mládí svého houslaře – tak chodí k němu. A to já jim nezazlívám, ani na nikoho nežárlím.
Ve výučním listě máte napsáno „mechanik strunných, smyčcových a trsacích nástrojů“, které nástroje děláte nejvíc?
Nejvíce stavím violoncella, to jsem objevil díru na trhu. Ale trochu jsem si tím naběhl, poněvadž violoncello je jako housle pod lupou! Na violoncellu jde vidět úplně každá chybička. Ovšem co dělám úplně nejraději? Velký formát violy Testoreho. Dvaačtyřicítku. Do toho jsem se úplně zblbnul! (smích)
Jan Slípka (*9. června 1952)
V roce 1969 byl přijat do třídy mistra Miroslava Pikarta v Lubech u Chebu. Houslařskou školu absolvoval jako nejlepší žák školy a začal pracovat v servisu závodu Cremona. V roce 1980 byl přijat jako houslař Národního divadla v Praze. Od roku 1992 do roku 1999 pracoval ve své soukromé dílně téměř výhradně na nových nástrojích, převážně na violoncellech. Roku 1999 vyhrál konkurz na místo houslaře České filharmonie, v jejíž ateliéru pracuje do současnosti. V letech 1990 – 1991 s kolegy houslaři založili Cech houslařů pražských, jehož je dosud cechmistrem.
Pracuje převážně dle italské školy „na formu“. Používá výhradně přírodní materiály k lakování a výhradně přírodních materií, ovšem i k barvení laků. Podílel se na odborném rozvoji mistrů Petra Matury, Petra Vavrouše, Andrew Pittse a Vladimíra Dufka. Postavil více než sto violoncell a minimálně dalších sto nástrojů jako jsou housle, violy, violy da gamba, fiduly, violony a další. Na jeho violoncella se koncertuje a natáčí hudba nejen u nás, ale i např. ve Francii, Německu, Japonsku atd. Jeho nástroje byly prodány do Holandska, Španělska, Itálie, Švédska, Finska a USA.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
