Jana Jonášová, dlouholetá královna koloratury v Národním: Na role jsem měla štěstí

Patřila k dlouholetým oporám operního souboru pražského Národního divadla, a to celých pětadvacet let, od začátku sedmdesátých až do poloviny devadesátých let. Konkurentek měla, že je na prstech jedné ruky mohla počítat, četné úspěchy slavila i v zahraničí, kam ji opakovaně zvali. I o tom je řeč v následujícím rozhovoru se sopranistkou Janou Jonášovou (1943).

Při připomenutí vašeho profesního životopisu to napadne asi každého: Jak jste to dělala, že jste v tak choulostivém a z hlediska profesionální životnosti„jepičím“ oboru, jako je koloraturní soprán, vydržela tak dlouho aktivní?

Pěvcův hlas je velmi choulostivý instrument a to platí nejenom pro koloraturní obor. Pokud si zpěvák bezpečně osvojí pravidla pěvecké techniky, soustředí se na všestrannou kultivovanost hlasového projevu, hlas nepřepíná a při interpretaci respektuje své možnosti v jednotlivých etapách pěveckého vývoje, má z hlediska profesionální životnosti dobré perspektivy…
Jak vůbec na svoje pěvecké začátky vzpomínáte? Karlín, Liberec, Národní divadlo? Byly opravdu tak přímočaré, bezproblémové, jak na první pohled zvenčí vypadaly?

Vzpomínky začínají už na konzervatoři a váží se k Pražské komorní opeře s dirigentem Petrem Jonášem. Soustředili jsme se na studium staré hudby, hlavně Mozarta. Cestovali jsme prostřednictvím Pragokoncertu po Čechách i do ciziny. Hráli jsme mimo jiné v Ženevě, Bruselu, Barceloně, Messině, na mezinárodním festivalu v Nantes – a to Händelova Acise a Galatheu, ale také třeba v proslulém Salle Pleyel v Paříži – Händelovo oratorium Juda Makabejský.

Na Karlín i Liberec mám dobré i méně dobré vzpomínky, obojí mně však dalo do budoucna výborné základy. Národní divadlo bylo pro každého mladého pěvce kýženým cílem v jeho domácí kariéře. I když na angažmá v opeře Národního divadla nemám jen ty dobré vzpomínky, bylo to nejvýznamnější období v mém profesním životě. V souvislosti s koncertní činností pak ráda vzpomínám na spolupráci s Milanem Munclingerem a jeho souborem Ars rediviva i s Václavem Žilkou a jeho Pražským duem. S oběma tělesy jsem uskutečnila doslova stovky koncertních vystoupení. Stejně ráda vzpomínám i na spolupráci s Václavem Rabasem a především na naše společné vystoupení se souborem Les percusions de Strasbourg, při premiéře Osmé symfonie Miloslava Kabeláče ve Štrasburku. A radostné jsou pro mne vzpomínky i na naše společné koncertování s dcerou Hanou Jonášovou – ale to už nejsou jen vzpomínky…

Jaký druh repertoáru vám byl nejbližší? Těch rolí během vaší kariéry bylo víc, než dost…A odmítla jste nějakou, případně přijala někdy takový úkol, že byste toho vzápětí litovala?

Příležitosti v divadle poskytuje pěvci dramaturgie a na tu jsem opravdu měla dost štěstí. Nastudovala jsme Olympii, Fiakrmilli, Konstanci, Královnu noci, Zuzanku, Fiordiligi, Rosinu, Norinu, Zerbinettu, Martinů Ariadnu, Karolínu, Gildu, Violettu a řadudalší a menších rolí. Odmítla jsem například Verdiho Leonoru, po poradě s pedagogem a dirigentem Gregorem, nechtěla jsem totiž přestoupit obor. Pokud jsem ale roli přijala, nikdy jsem toho nelitovala.
Kterého ze svých zahraničních úspěchů si ceníte nejvíc? A přemýšlela jste někdy o tom, jak by se vaše kariéra odvíjela, nebýt železné opony v předlistopadové době?

V zahraničí jsem hostovala výhradně prostřednictvím Pragokoncertu. Monopol agentury, která suverénně rozhodovala o tom, koho kam vyšle a koho kam nepustí, byl nezdravý a limitoval nejen mne, ale i řadu ostatních umělců. Pokud bych měla jako řada mých zahraničních kolegů svého impresária, jistě by se má kariéra odvíjela jinak, ale i tak jsem dosáhla významných úspěchů.  K těm, kterých si vážím nejvíce, patří cena Wiener Flötenuhr za interpretaci Mozartových koncertních árií na desce Supraphonu, cenu UNESCO za interpretaci skladby Jana Kapra Cvičení pro Gydli, a také obsazení do role Zerbinetty při otevření Semperovy opery v Drářďanech, hostování v Edinburgu, Moskvě, Athenách, Madridu, Amsterdamu  a v řadě dalších významných kulturních centrech.
V čem hlavně se podle vás poměry v české opeře změnily? Určitě to můžete porovnat velmi dobře i kvůli tomu, že vaše dcera jde ve vašich šlépějích…

Provoz operních domů u nás i v zahraničí má svá specifika, jejichž smysl je ověřen dlouholetou tradicí. Jakýkoliv neodborný zásah do struktury a mechanizmu jejich činnosti proto zpravidla nepřináší pozitivní výsledek. Uměleckou úroveň operního ansámblu vytváří výhradně vedení divadla a umělci všech jeho složek. Pokud šéf opery s dramaturgem stanoví dobrý dramaturgický plán, inscenační týmy připraví kvalitní inscenace, sólisté zvládají své role na úrovni, sbor zpívá a orchestr hraje čistě, rytmicky a dynamicky, setkávají se představení s pozitivním ohlasem u publika a mnohdy i u odborné kritiky. Tak tomu bylo, je a bude i nadále. Složitější je otázka ekonomické úrovně divadla. Před listopadem 1989 byla existence sítě českých operních divadel garantovaná divadelním zákonem. Stinnou stránkou systému byla především skutečnost, že stát zasahoval do rozhodnutí, co divadla budou a nebudou hrát a mnohdy i o tom, jak to budou hrát.

Počátkem devadesátých let byl ale divadelní zákon zrušen bez náhrady a správa divadel byla převedena plně do kompetence příslušných zřizovatelů. Rozhodování o osudu divadel se tak mnohdy dostalo do rukou politiků a úředníků, kteří k tomu neměli odborné znalosti a co je horší, ani dostatečnou snahu proniknout do problematiky divadelního provozu a pochopit jeho základní existenční principy. Divadla sice od té doby mohou hrát co chtějí a jak chtějí, ale potýkají se se zásadní otázkou, kdo a jak je bude financovat. Více než dvacet let se v odborných kruzích hovoří o tak zvaném vícezdrojovém financování divadel, ale dosud nikdo nepřišel na to, jak toto financování zajistit. Situaci – dle mého názoru – neřeší ani transformace divadel z příspěvkových organizací na jiné právní formy existence, protože pokud divadlo nemá zkrachovat, musí do jeho provozu někdo ty potřebné peníze stejně nakonec „nalít“. A tak nezbývá než doufat, že se v oblasti účelného financování konečně najde odpovídající řešení. Naše operní divadla, z nichž většina se pyšní více než stoletou tradicí, by si to zasloužila.
Docela brzy jste začala působit i jako pedagog. Co vám tahle profese dává?

S pedagogickou činností jsem opravdu začala brzy a velmi mi pomohla i při práci na sobě samé. Mám radost, když mohu pracovat s mladými lidmi…

Zpívání jste ještě stále na hřebíček nepověsila, třeba teď vím, že se už tuto sobotu chystáte na koncert v Kuksu. S jakým repertoárem a kde hlavně poslední dobou vystupujete? 

Na festivalu Hudební léto Kuks budu zpívat Bacha, Mozarta, Dvořáka atd. Pořádám komorní a varhanní koncerty a s dcerou se účastním koncertů na festivalech, v poslední době například na Podblanickém hudebním festivalu. Koncerty mně stále přinášejí radost, zpívání mě stále těší, a to ať se jedná o zpívání mé, nebo i mých žáků.

Máte i jinou náplň současných dnů, než je hudba, zpívání a hodiny zpěvu?

Poslední léta se mimo zpěvu a pedagogické činnosti věnují spolu s vnukem Vojtou sportování, péči o naši chaloupku se zahradou. Cítím se s ním skvěle, je to nejen můj vnuk, ale i nejlepší kamarád!

Děkujeme za rozhovor, přejeme hodně zdraví a krásné léto!
Fota z inscenací – archiv ND