Jana Vöröšová: Co zpívá vrbový proutek

Na vrbový proutek se běžně píská. Čí básně, čí slova jste zhudebnila?
Eskymáků. Grónský badatel Knud Rasmussen sebral jejich lidovou poezii a Ladislav Novák některé básničky přeložil do češtiny. Soubor vyšel už dříve pod názvem Písně vrbového proutku. Já jsem si vybrala pět textů, které jsem zhudebnila. Ladislav Novák měl neuvěřitelně široký záběr, byl to básník, dramatik, výtvarník, autor elektroakustických kompozic, člověk břitkého humoru, velká inspirace. Právě vyšlo jeho třísvazkové sebrané dílo, ve kterém jsou i jeho překlady poezie. Nakladatelství Dybbuk udělalo skvělý počin.

Do skladatelské soutěže České filharmonie se přihlásilo 57 mladých skladatelů z Česka a Slovenska, skladatelek bylo dvanáct. Co jste do soutěže poslala jako skladbu vstupní, informativní, podle níž vás porota vybrala mezi tři finalisty, kteří pak dostali zakázku napsat filharmonikům novinku?
Poslala jsem skladbu Havran a moře, je to kompozice shodou okolností také inspirovaná eskymáckým příběhem. Původně psaná pro tři trubky a sál s dlouhým dozvukem, později přepracovaná pro komorní orchestr Berg, cembalo a akordeon.

Nadání a snaha nestačí. Je třeba mít i kvalitní školení. Na Pražské konzervatoři jste měla štěstí na profesora Bohuslava Řehoře, Václav Riedlbauch na HAMU vás doporučil na Erasmus. Co vám dal roční pobyt na Královské konzervatoři v Bruselu?
Pan profesor Bohuslav Řehoř byl pro mě obrovským štěstím, u něj se snoubila erudovanost, bystrý úsudek, vtip a nadhled s vřelým lidským přístupem. Navíc byl vynikající psycholog. Pod jeho vedením skladby vznikaly samy, lehce. Až později jsem si uvědomila, jak přesné byly jeho záměry a působení. Václav Riedlbauch byl muž praktických věcí. Když vedl svůj festival Pražské premiéry, půjčoval nám, svým studentům, veškeré partitury, které se hrály. V Bruselu to byla škola životem. Poprvé jsem se ocitla úplně sama, bez rodiny, přátel, ve zcela novém prostředí a na celý školní rok. Na bruselské konzervatoři mají jiný systém než u nás, tady chodíte na různé předměty k různým pedagogům, tam si vyberete pedagoga a s ním absolvujete všechno. Já jsem se přihlásila ke třem pedagogům naráz v domnění, že je to jako u nás. Vznikla z toho potom drobná nedorozumění, ale měla jsem možnost během jednoho roku poznat způsob práce tří vynikajících kantorů, kteří vedli své hodiny naprosto odlišně. Jeden byl počítačový expert, milovník elektroakustické hudby, druhý podrobně analyzoval nejrůznější současné skladby a třetí měl ohromný lidský rozměr. Navíc jsem v Bruselu byla v době, kdy toho z notového materiálu skladeb 20. a 21. století v našich knihovnách bylo velmi málo, a tam jste si mohli vypůjčit takřka cokoli. V Gentu zrovna otevírali po čtyřiceti letech slavné elektroakustické centrum, takže jsem měla možnost navštěvovat velmi často nejrůznější performance, koncerty.

A co magická Paříž?
Tříměsíční pobyt s velkorysým stipendiem, to byl ráj a sen. Každý den si vybíráte z přebohaté nabídky výstav, koncertů, představení a vaší prací je nasávat atmosféru, abyste pak napsala skladbu inspirovanou tímto městem. Já jsem se tam pohybovala v době, kdy zrovna probíhal v Radiu France festival Présence, byl to ročník, jehož osobností byl Thomas Adés. Zazněla tam téměř všechna jeho díla orchestrální i komorní. Jeden večer byl věnován elektroakustické hudbě a hrál Blixa Bargeld. Navštívila jsem premiéry oper Jonathana Harveye, Kaiji Saariaho, elektronické seance ve světoznámém centru elektroakustiky IRCAM, chodila do knihoven, muzeí… Z těch tří měsíců jsem pak čerpala několik let.

Jména jsou to vskutku významná. Všestranného Berlíňana Blixu Bargelda jsme v Praze už také zažili, britský skladatel Thomas Adés nás uchvátil předloni při koncertu České filharmonie, kdy uvedl svou ohromující skladbu TANEC MRTVÝCH pro mezzosoprán, baryton a orchestr; hodně lidí jej zná i z přenosů z Metropolitní opery, když dirigoval svou operu ANDĚL ZKÁZY, a mnozí jej zaznamenali jako výborného klavíristu, interpreta Janáčkových děl. Zajímavou operu LÁSKA NA DÁLKU Finky Kaiji Saariaho nastudovali nedávno také v Brně, jen opera Jonathana Harveyho nás teprve čeká. A třeba jednou také vaše opera. Klanět se publiku jako vítězka, na to jste vlastně uvyklá – přinejmenším v projektu výtečného Orchestru Berg. Založil jej v roce 1995 dirigent Petr Vrábel a od toho času se velmi sofistikovaně věnují propagaci moderní hudby, podpoře skladatelů, iniciují nová díla. Jejich skladatelskou soutěží NUBERG prošly už tři vaše skladby vítězně: roce 2007 to byly GULLIVEROVY CESTY, o dva roky později HAVRAN A MOŘE a za další dva 4 HAIKU. Jak se vám s Bergem spolupracuje?
S Evou Kesslovou a Peterem Vrábelem se známe dlouho, někdy v roce 2003 jsme společně zkoušeli mou bakalářskou práci Jednooká ryba pro sbor a orchestr. Berg tehdy začínal. Je to u nás jediný komorní orchestr, který se soustavně věnuje provádění současné hudby. Jediné těleso, které dlouhodobě pravidelně objednává nové skladby. Cíleně oslovují skladatele, ale dávají jim poměrně velkou svobodu jak v obsazení, tak v námětu. Berg dělá nebývale záslužnou věc. Pro skladatele je nepostradatelné – i v době počítačových programů a nejrůznějšího elektronického vybavení – slyšet orchestr v reálu, být na zkouškách v kontaktu s muzikanty. Na Berg chodí široké spektrum lidí, nejen hudební nadšenci.

Jak vaše vítězná díla Orchestr Berg hraje, si můžeme poslechnout, vydávají dokumentační CD ze své soutěže NUBERG. Ve skladbě 4 HAIKU užíváte bohatého zvuku cimbálu. Jak jste se k takové znalosti a lásce k tomuto zvukomalebnému nástroji, který běžně vnímáme jako nástroj folklorní, dostala?
Mně zvuk cimbálu uhranul a moc jsem si přála naučit se na něj hrát. Podpora mých rodičů v tomto směru šla až tak daleko, že jsme ten krásný nástroj koupili. Potom následovalo poměrně komplikované hledání učitele, v Praze je to celkem obtížné. Pomalu jsem začala pronikat do cimbálového světa. V roce 2011 jsem byla pozvána na soutěž a festival do Valašského Meziříčí. Seznámila jsem se s paní profesorkou Růženou Děckou, která mezinárodní festival cimbálu a soutěž pořádá. Slyšela jsem tam moc překrásné hudby a vynikajících mladých interpretů. Haiku byla psána pro Nikol Spěvákovou, vítězku cimbálové soutěže v roce 2011.

Názvy vašich kompozic jsou fantazijní, přitažlivé, dráždivé, přírodní – například JEDNOOKÁ RYBA, SUTĚ A PÍSKY, OZVĚNY MOŘE, ZATÍMCO SE KOUPU, máte taky písňový cyklus BOUILLON, ten má inspiraci gurmánskou?
Nikoliv, je to jedna z písní na text Henriho Michauxa Bouillon de mon sang – v překladu Roztok mé krve, ve kterém dál váznu. Je to cyklus pěti písní pro soprán a harfu. Harfa zde využívá nejrůznějších technik hry paličkou, dřevem a taky dlaní. Hlas je také exponován v různých barevných odstínech velké výšky, recitace i šepotu. Skladba má přes dvacet minut a oba party jsou velmi náročné. Několik harfistek to po nahlédnutí do partitury předem vzdalo. Nakonec skladbu premiérovaly sopranistka Daniela Smutná a Kateřina Englichová na harfu.

Bydlíte na vesnici, s mužem a třemi dětmi… Jak si organizujete čas, že společenský a domácí život a úspěšné kompozice tak skvěle kloubíte, nadto s úsměvem?
Někdy je to hektické, takový konec školního roku, Vánoce, to je nejvíc koncertů. Naštěstí jsou v blízkosti prarodiče, kteří jsou nesmírně obětaví a velmi nám pomáhají, bez babiček by to nešlo.

Píšete hudbu i pro děti nebo amatéry?
V místě, kde bydlím, jsem založila nejprve dětský sbor, poté sbor smíšený. Následovalo založení spolku a postupně se naše aktivity rozbíhají k tanci, divadlu, výtvarnu. Snažíme se jednotlivé disciplíny navzájem propojovat. Děti na rozdíl od dospělých nemají žádné předsudky a mylné představy o tom, co zvládnou nebo nezvládnou. Pokud je námět chytne, jsou schopny neuvěřitelných výkonů. Mám pocit, že je důležité provozovat kvalitní umění v místě, kde se člověk nachází, kde bydlí. Spolupracovat s lidmi, kteří jsou vzdělaní ve svém oboru. Pořádat koncerty, výstavy, divadelní představení, masopusty, jarmarky… Pečovat o místo, kde žijeme, nejenom okopávat zahrádky a opravovat chodníky, ale udržovat i to nehmotné.

Jste hrdá na to, že patříte do společnosti Smetany, Dvořáka, Janáčka, Martinů a všech dalších českých géniů, nebo v dnešním globálním světě ten vlastenecký kód hudba ani nevnímá?
Myslím, že ucho hudebníka je citlivé na to, kde a v čem vyrůstáte, na rytmus řeči, melodiku, temperament. Rodina mé maminky je z Moravy a tatínek ze Slovenska, u nás se vždycky zpívalo. Inspirace přicházejí ze všech možných stran, ale toto je půda, ze které roste můj strom.

Tak nechť ten váš strom krásně roste, kvete, voní a košatí!

Jana Vöröšová se narodila v roce 1980, studovala skladbu na Pražské konzervatoři ve třídě profesora Bohuslava Řehoře a na Hudební fakultě AMU v Praze u profesora Václava Riedlbaucha. Absolvovala roční stáž na Koninklijk Conservatoire Brussel a tříměsíční tvůrčí pobyt v Paříži. Její skladby byly hrány na festivalech CONTEMPULS, PRAŽSKÉ PREMIÉRY, FORFEST, FESTIVAL DELLE NAZIONI CITTA DI CASTELLO, ORFEO, CALLIOPÉE, PRÉSeNCE, WIEN MODERN. Je členkou Cimbálové asociace ČR a Institutu Duncan. Je zakladatelkou a sbormistryní dětského i smíšeného sboru La Folia. Vede hudební tvůrčí kursy a semináře pro děti i dospělé, jejichž náplní je vytváření neobvyklých zvukových krajin.

(zdroj Xantypa)