Jarek Cemerek: pedagog a choreograf na cestách

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

V Juilliard School je velmi dobře znát, jak škole na studentech záleží. Kritika ze strany studentů je žádoucí. Díky ní získává škola zpětnou vazbu. Když jsme na HAMU jako studenti písemně vyjádřili nespokojenost s videoseminářem, byli jsme docentkou katedry, která věc řešila, doslova seřváni, že jsme si dovolili nehoráznost, kterou nám nikdo trpět nebude. A to jsme jen žádali o větší místnost, protože v malém, vydýchaném prostoru jsme při povinném sledování videozáznamů celých představení usínali. Vrátím se ale zpět k Juilliard School. Pro mě byl překvapující i způsob, jakým jsem se tam vlastně dostal. Dva jejich studenti, kteří jako odměnu získali možnost zúčastnit se prázdninového workshopu v Německu, na kterém jsem učil, mě potom své škole doporučili. Obávám se, že by si naši studenti ani nedovolili doporučit katedře, aby pozvala nějakého učitele. Respekt vůči studentům jsem zaznamenal na všech západních tanečních školách, na nichž jsem měl možnost učit anebo choreografovat. Například v Helsinkách jsem byl svědkem toho, jak sami studenti rozhodovali o přijetí nového pedagoga. Mladý, školským systémem nepokřivený člověk se samozřejmě rozhodne pro takového pedagoga, který bude pro něj znamenat největší přínos. U nás bychom nejspíš dali přednost takovému, který nebude od nás nic požadovat. Trochu jinou zkušenost mám ze Soulu, kde jsem měl možnost vyučovat jeden semestr na Korea National University of Arts. Tam panuje tradiční úcta k autoritám, kdy se například studenti učitelům při setkání klaní. Ale i do Soulu jsem se dostal na základě doporučení jejich studentky, která byla na mých hodinách v The Place v Londýně.

Minulý rok jsi strávil na Novém Zélandu na New Zealand School of Dance ve Wellingtonu. Jak se ti podařilo získat místo na celý rok?

Rok na Novém Zélandu byl úžasný zážitek. Když mi byla nakonec nabídnuta smlouva na dobu neurčitou, musel jsem se skutečně hodně rozmýšlet, zda tam nezůstat. Na tamní společnosti je vidět, že je kus před námi. Těžko se to popisuje. Představ si prostě, že je ti všude mezi lidmi dobře. I při běžném nákupu v supermarketu, při jednání v bance, na úřadě, ale i třeba jen na ulici. V budově New Zealand School of Dance jsem se cítil jako doma. Každý den jsem se těšil do práce. Ale to jsem trochu odbočil… Když jsem na jaře 2015 narazil na inzerát, že je vypsaný konkurz na roční místo pedagoga současného tance na Novém Zélandu, okamžitě jsem na něj reagoval. Poslal jsem životopis a popis stylu výuky, v dalším kole výběrového řízení jsem byl požádán o videa své výuky a na závěr následovalo pozvání, což se poštěstilo třem kandidátům z celého světa. Cestu z Prahy i týdenní pobyt ve Wellingtonu jsem měl plně hrazený, dokonce mi zaplatili za všechny hodiny, které jsem v rámci konkurzu u nich odučil. Prostě neuvěřitelné. Na každé hodině byli přítomni členové komise, kteří vedle svého posudku museli zpracovávat feedbacky studentů. Trochu nepříjemné potom bylo tříměsíční čekání na výsledek, protože ten týden u nich mě natolik nadchnul, že jsem skutečně toužil po tom vrátit se zpátky.

Jarek Cemerek (zdroj jarekcemerek.com / foto Michal Košťál)

Pro nás je to už hodně vzdálená země, jak tam tedy studium tance funguje?

Zeměpisně to sice hodně vzdálená země je, ale kulturně je hodně blízká Velké Británii. Jistou exotiku jí dodávají Maoři. Myslím, že právě snaha o spravedlivé vyřešení maorské otázky posunula novozélandskou společnost vpřed. A vlastně se jedná o neukončený proces, jehož součástí jsou i speciální vzdělávací programy. V rámci jednoho z nich škola přijala ke studiu tři maorské studenty, kterým jsem se po dobu jejich prvních dvou trimestrů věnoval a snažil jsem se je naučit základy klasického tance, aby se od třetího trimestru mohli připojit k ostatním studentům, kteří měli v baletu značný náskok. Pro mě to byla neobyčejná zkušenost, protože udělat baleťáky z kluků, kteří milují brakedance a do školy jezdí výhradně na skateboardu, mi zprvu přišlo nemožné. Ale dali to. (smích)

Obsahově se studium tance na New Zealand School of Dance od evropského neliší. Co bylo svým způsobem odlišné, byla péče o studenty, až mi to vůči již dospělým studentům připadalo zpočátku přehnané. Současně ale kladla škola na studenty vysoké nároky a i při, dalo by se říci, rodinném přístupu k nim hrozilo nepostoupení dál ve studiu. Inspirovat se můžeme především celkovou kulturou jednání člověka s člověkem, od níž se odvíjí veškerá pedagogická práce. V tom máme u nás a vlastně všude ve východním bloku, jak jsem poznal, velké nedostatky.

Věnoval ses na Novém Zélandu také choreografické práci?

K tomu jsem se tam vůbec nedostal, protože jsem byl naprosto vytížený učením. Několikrát jsem byl pozvaný do Aucklandu, kde se studuje tanec na dvou univerzitách, a vlastně ještě do New Zealand Dance Company. Teď jsem si vzpomněl, že jsem se k choreografování vlastně dostal, a to během jejich zimních prázdnin v červenci, kdy jsem na tři týdny odletěl do Spojených států na taneční festival ve Wyomingu.

Předpokládám právě, že v současném tanci se profese pedagoga a choreografa hodně mísí – pro studenty je třeba vytvářet nový materiál a tvořit choreografie. Jsi typ choreografa, který za nimi chodí s hotovou prací, nebo je necháš tvořit?

K práci pedagoga současného tance patří, že vymýšlí nové vazby, které pak zařazuje do výuky. Alespoň já to tak ve své práci pojímám. V tomto ohledu se dá říci, že se profese mísí. Ale jinak zůstávají odděleny. Pokud stavím choreografii pro nějakou školu, vystupuji zcela v roli choreografa, která je přece jiná než role pedagoga, neboť cíl zde spočívá v něčem jiném. Když tvořím novou choreografii, přicházím k tanečníkům alespoň s rámcovou představou, kterou je nutno přizpůsobit jejich úrovni, což se týká především děl pro školy. Někdy je požadavek, že musím v choreografii využít všechny studenty daného ročníku, což choreografickou práci dost limituje. Co se týče samotného tvoření, vycházím z vlastních představ a momentálních nápadů. Je to doména, do které tanečníky nepouštím. Tím nevylučuji, že bych se někdy nepustil do společného tvoření s tanečníky, ale pak by se nejednalo o mou choreografii, ale o dílo kolektivní. V posledních letech vidím všude ve světě, že mnozí choreografové nechávají tvořit tanečníky, a pak uvádějí sebe coby autory. To mi nepřipadá úplně fér. V Austrálii jsem se setkal s tím, že v pracovní smlouvě měli tanečníci bod, kterým se přímo vzdávali svého autorství, pokud vytvoří nějaké taneční sekvence během pracovní doby. To je přece nesmysl, autorství se nelze vzdát. Buď něco vymyslíš, a pak jsi autorem, ať chceš nebo ne, anebo nevymyslíš, a pak autorem nemůžeš být.

Po Novém Zélandu jsi získal další prestižní místo, i když o poznání blíž, na univerzitě v Linci (Anton Bruckner Privatuniversität). Jde o obdobu Akademie múzických umění? Půjde opět o praktickou výuku – tréninky, choreografie?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Komentáře “Jarek Cemerek: pedagog a choreograf na cestách

Napsat komentář