Před 25 lety zemřela sopranistka Jaroslava Vymazalová

Před čtvrtstoletím, 25. června 1991, zemřela dlouholetá sólistka Opery Národního divadla, Jaroslava Vymazalová, jedna z významných protagonistek souboru v období po roce 1945.

Jaroslava Vymazalová se narodila 1. ledna 1924 v Bystřici pod Hostýnem. Vystudovala reálné gymnázium v Olomouci a poté navštěvovala tři roky Ústav moderních řečí v Praze. Vedle toho ale pilně studovala zpěv u profesorky Pěničkové.

Na jaře 1943 povolily brněnské okupační úřady otevření českého divadla, jež bylo jejich rozhodnutím uzavřeno v listopadu 1941. Pod hlavičkou Českého lidového divadla v Brně, jehož zřizovatelem byla Národní umělecká ústředna zaměstnanecká, mohlo divadlo provozovat činoherní, operní a operetní představení v už značně nevyhovujících prostorách Divadla na Veveří a v sále Typosu.

Do čela opery se podařilo získat dlouholetého ostravského operního šéfa, velkého znalce Janáčkovy tvorby, Jaroslava Vogla. Vedle něj a zkušených dirigentů Antonína Balatky a Janáčkova žáka Rudolfa Kvasnici zde působili mladý dirigent a režisér v jedné osobě Václav Kašlík a režisér Miloš Wasserbauer. I v mimořádně nepříznivých podmínkách byly inscenovány velmi náročné tituly jako například Dvořákova Rusalka, Smetanův Dalibor, Janáčkova Její pastorkyňa, Weberův Čarostřelec či Mozartův Don Giovanni a v plánu byl i Beethovenův Fidelio, Bizetova Carmen či Janáčkova Liška Bystrouška. Vedení se snažilo posílit soubor o mladé perspektivní sólisty a tak byla angažovaná i sopranistka Jaroslava Vymazalová. Po roli Bareny v Janáčkově Její pastorkyni přišly na řadu dva velmi závažné úkoly, titulní role ve Dvořákově Rusalce a Donna Anna v Mozartově Donu Juanovi, pod tímto názvem byla tehdy „opera oper“ na českých jevištích uváděna. Dirigentem i režisérem této inscenace byl Václav Kašlík.

Začínající sólistka zvládla oba úkoly velmi dobře a byla doobsazena do role Jitky ve Smetanově Daliborovi a Agáty ve Weberově Čarostřelci. K vystoupení ale už nedošlo, protože k 1. září bylo České lidové divadlo uzavřeno a jeho členové a zaměstnanci byli nasazeni na nucené práce do brněnské Zbrojovky.

Okamžitě po osvobození vzniklo v Praze v uvolněné budově Německého divadla druhé operní divadlo. Byla jím Opera 5. května (posléze s názvem Velká opera 5. května). V jejím čele stál hudební skladatel profesor Alois Hába. Mladí umělci se rozhodli vymanit operu ze sevření vžitých interpretačních tradic. Jednou z nejvýraznějších tvůrčích osobností souboru se stal dirigent a režisér Václav Kašlík, který měl možnost pracovat s Jaroslavou Vymazalovou už v Brně.

Mladá zpěvačka se záhy stala jednou z čelných osobností souboru. Jarmila Brožovská hodnotila Jaroslavu Vymazalovou jako sopranistku plného, zvukově nosného tónu, světlejšího témbru, ale schopného dramatického výrazu, která byla stejně úspěšnou interpretkou postav lyrických jako oboru mladodramatického.

V široké škále postav vyžadujících tento typ projevu se výrazně prosadila v repertoáru Velké opery 5. května. Velký úspěch sklidila už její Ludiše v první premiéře nově vzniklého souboru, kterým byla Kašlíkova provokativní inscenace Smetanových Braniborů v Čechách. Na ni navázaly další výborné pěvecky i herecky hluboce procítěné kreace jako byly Mimi v Pucciniho Bohémě, Markétka v Gounodově Faustovi a Markétce, Micaela v Carmen, Donna Elvíra v Mozartově Donu Giovannim, Líza v Čajkovského Pikové dámě, titulní hrdinka Janáčkovy Káti Kabanové, anebo Maria v Křičkových Českých jesličkách.

Její přirozená muzikálnost ve spojení s pěveckou technikou a schopností proniknout v hereckém výrazu do nitra postavy našla v těchto postavách plné uplatnění. V souboru Opery 5. května také potkala svého budoucího manžela, skvělého, žel záhy zesnulého basbarytonistu Ladislava Mráze.

Politická situace po únoru 1948 výrazně nahrála stoupencům myšlenky fúze obou souborů, která byla posléze rychle provedena. Řada představení zrušené Opery 5. května se stala součástí repertoáru Národního divadla a byly mezi nimi i inscenace, v nichž Jaroslava Vymazalová zazářila. Vedle již zmíněných Bohémy, Pikové dámy, Českých jesliček či Fausta a Markétky to byla ještě Blodkova jednoaktovka V studni, v níž ztvárnila roli Lidunky.

Přechod mladých sólistek a sólistů do tehdy výtečně složeného souboru Národního divadla nebyl jednoduchý. V nových premiérách jim byly svěřovány spíše menší úkoly. Některé inscenace, jejichž premiéry byly ve Smetanově divadle, jak byla záhy budova „u nádraží“ přejmenována, byly do značné míry obsazeny právě mladými sólisty zrušeného souboru. Byl to například Zichův Malířský nápad, v němž Jaroslava Vymazalová vystoupila v postavě Dcerušky správcovy, anebo Kovařovicova opera Na Starém bělidle, kde ztvárnila postavu Komtesy Hortensie.

V první sezoně svého působení ve svazku Opery Národního divadla byla Jaroslava Vymazalová ještě obsazena do role Princezny v Ostrčilově Honzově království a Zoe ve Fibichově Hedy. Díky kvalitám svého projevu a jejímu velmi koncentrovanému přístupu ke studiu rolí se ale záhy prosadila vedle zkušených kolegyň. Jaroslav Krombholc jí svěřil při premiéře Evžena Oněgina roli Taťány, v Donu Juanovi si zopakovala Donnu Elvíru a v premiérovém obsazení zpívala a hrála rovněž titulní roli Dvořákovy Rusalky v nové inscenaci, jejíž premiéra byla v prosinci 1950. Pod taktovkou a v režii Václava Kašlíka  ztvárnila také roli Helenky v premiéře soudobé novinky Jaroslava Kvapila Pohádka máje, kde jejím partnerem byl Ivo Žídek.

Stala se výtečnou interpretkou dvou smetanovských rolí, jež si zopakovala v několika inscenacích. Především to byla Ludiše v Braniborech, kterou ji svěřili dirigent Jan Hus Tichý a režisér Bohumil Hrdlička v nové inscenaci v roce 1952 (byla to první Hrdličkova režie v Národním divadle), dále pak Hedvika v Čertově stěně. Typ rolí spíše pasivních hrdinek, vyžadující procítěný lyrický projev, byl vždy Jaroslavě Vymazalové velice blízký. Několikrát si zazpívala a zahrála na Národním i Mařenku a po léta zpívala part Druhého žence v Libuši.

Výborně své umělecké přednosti uplatnila Jaroslava Vymazalová v operách Antonína Dvořáka. Vedle již zmíněné Rusalky byla Xenií v Dimitrijovi, Bětuškou v opeře Šelma sedlák a Terinkou v Jakobínovi.

V Čertovi a Káče účinkovala v malé roli Komorné. Ve Fibichově Šárce vystoupila postupně hned ve třech postavách, byly to role Mlady, Svatavy a Libiny. V Novákově Lucerně našla výborné uplatnění v postavě Mladé kněžny.

S dílem Leoše Janáčka se setkala v Národním divadle setkala pouze na konci svého působení, a to v drobné úložce Chocholky, kterou jí svěřil její někdejší kolega z Velké opery 5. května Bohumil Gregor v inscenaci Příhod lišky Bystroušky v první polovině osmdesátých let. Byla to její poslední studovaná úloha v operním souboru Národního divadla.

Jinak nabídla česká opera dvacátého století Jaroslavě Vymazalové hojně větších i menších příležitostí, které vždy výborně zvládla. Připomeňme kromě již zmíněných její Princeznu ve Smrti kmotřičce Rudolfa Karla, Isabellu ve Vostřákově opeře Králův mincmistr, Lí v Jezeru Ukereve Otmara Máchy, Despinio v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů či jednu z jejich posledních rolí, kterou byla Žena v opeře Ivana Jirka Podivuhodné dobrodružství Artura Rowa. Do této kategorie můžeme zařadit i dvě postavy v operách Eugena Suchoně, Milenu v Králi Svatoplukovi a Zimoňku v Krútňavě.

Výtečně se Jaroslava Vymazalová uplatnila v Mozartových operách. Její parádní rolí byla Hraběnka ve Figarově svatbě, k ní posléze přidala Paminu v Kouzelné flétně, Vitelliu v Titovi a v Krombholcově a Kašlíkově inscenaci Dona Giovanniho z roku 1969 se vrátila k Donně Anně, kterou zpívala v Brně už na počátku své kariéry.

Byla znamenitou Agátou ve Weberově Čarostřelci a ve Wagnerově Lohengrinovi dokonce ztvárnila roli Elsy z Brabantu, v inscenaci Valkýry postavu Gerhildy. V Auberově Němé z Portici se představila v ústřední ženské roli.

Silné obsazení sopránového oboru a fakt, že v době jejího uměleckého vrcholu se repertoár Opery Národního divadla příliš nezaměřoval na italskou operní tvorbu, způsobil, že se jí zde nedostalo tolik příležitosti, kolik by si zasloužila. Kromě již zmíněné Mimi patřila k jejím úspěšným rolím v této oblasti Desdemona v Gregorově a Štrosově inscenaci Verdiho Otella z roku 1965, kde jejím partnerem v titulní roli byl Beno Blachut a Fenena v Nabuccovi. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých dostala příležitost setkat se i s Liu v Pucciniho Turandot.

Zmiňme se ještě alespoň o její Žofii v polské národní opeře Halka Stanislava Moniuszka a o postavách z tehdejší sovětské operní tvorby. Tou první byla Klára Kovalevová v Mejtusově Mladé gardě na počátku padesátých let, posléze dvě postavy v inscenacích režiséra Ansimova, Blanka v  Šebalinově Zkrocení zlé ženy a Marja v Prokofjevově Vojně a míru. V sedmdesátých letech to byla postava bytné Marji v opeře Kirila Molčanova A jitra jsou zde tichá.

Ze záznamů pěveckého projevu Jaroslavy Vymazalové bych chtěl připomenout především Smetáčkovu nahrávku Rybovy České mše vánoční z roku 1966, na níž za doprovodu orchestru FOK zpívá sopránové sólo, Dykovu nahrávku Foersterovy Debory (role Hany), kterou natočil Československý rozhlas v roce 1959 u příležitosti stého výročí skladatelova narození a Jiráčkovu rozhlasovou nahrávku Ostrčilova Honzova království, na níž zpívá postavu Princezny. Jejími partnery na ní jsou Beno Blachut v roli Honzy a Přemysl Kočí v postavě Čerta.

Jaroslava Vymazalová zemřela 25. června 1991 v Sezimově Ústí. Bylo jí sedmašedesát let.