„Jdi a tvoř…“ Hindemithův Malíř Mathis v Divadle Na Vídeňce

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Symfonie a opera
Nejprve vznikly tři symfonické části, pojmenované podle křídel Isenheimerského oltáře Matthiase Grünewalda, a to ještě před dokončením libreta. Staly se větami symfonie, kterou 12. března 1934 uvedl Wilhelm Furtwängler v Berlíně. Byl to úspěch, ale události v Německu už dostávaly spád. Zatímco ještě nedávno viděly kritiky v Hindemithovi předního představitele nadějné generace, nyní patřil jako skladatel atonální hudby a k tomu manžel dcery židovského dirigenta Ludwiga Rottenberga k zavrženým. „Nikdy nebyl reprezentantem německé hudby. Něco umí, ale to samo o sobě není směrodatné a nemůže stačit tam, kde nám jde o očistu, jakou už jsme vykonali v literatuře,“ psal list Die Musik, který Hidemitha ještě před nedávnem stavěl do čela moderního německého umění. Úspěch symfonie skladatelovu situaci v Německu jen zhoršil. Pomoci mu chtěl dirigent premiéry, jenž napsal článek „Der Fall Hindemith“ (Případ Hindemith), otištěný 25. listopadu 1934 v Deutsche Allgemeine Zeitung: „Je jisté, že pro německou hudbu ve světě neudělal z mladé generace nikdo víc než Paul Hindemith. Dnes přirozeně nemůžeme vědět, jaký význam bude mít Hindemithovo dílo pro budoucnost, o to tu však nejde. Víc než o ‚případ Hindemith‘ jde o všeobecnou otázku zásadního charakteru. A také, a to si musíme uvědomit, si nemůžeme dovolit v souvislosti s celosvětovým nedostatkem skutečně dobrých hudebníků jen tak beze všeho odmítnout takového člověka, jako je Hindemith.“ Z „případu Hindemith“ se rázem stal „případ Furtwängler“, nacističtí mocipáni nesnesli, aby jim někdo odporoval. Furtwängler odstoupil z postu ředitele berlínské Státní opery a dalších funkcí, včetně funkce viceprezidenta Říšské hudební komory. V řeči 6. prosince 1934 v berlínském Sportovním paláci označil Goebbels Hindemitha za „atonálního výrobce hluku. […] Příležitost dělá nejen zloděje, nýbrž i atonální muzikanty. Tomu se musí učinit přítrž, neboť nacionální socialismus nepředstavuje jen politické a sociální, nýbrž i kulturní svědomí národa.“ Hindemith se v lednu 1935 vzdal profesury na Vysoké hudební škole, uchýlil se do tzv. vnitřní emigrace a nakonec 25. března 1937 opustil Německo, aby je – jako americký občan – poprvé navštívil až za deset let. Natrvalo se do něj nevrátil nikdy, ačkoli shodou okolností zemřel ve městě svých začátků, ve Frankfurtu. Wilhelma Furtwänglera nakonec nacistická mašinérie nalomila. Emigraci odmítl a vrátil se do čela Berlínských filharmoniků. Ze své činnosti pod nacisty se pak musel zodpovídat po válce.

Exaltace duše
Na uvedení opery Malíř Mathis v Německu nebylo pomyšlení. Scénická premiéra opery se uskutečnila 28. května 1938 v Curychu jako zahajovací představení Letního hudebního festivalu, dirigentem byl Robert F. Denzler. Premiéru přenášela švýcarská rozhlasová stanice Beromünster. Prvním Mathisem byl dánský barytonista Asger Stig, který zpíval také v curyšské premiéře Lulu Albana Berga. Kardinála Albrechta zpíval ve světové premiéře Malíře Mathise řecký tenorista Peter Baxevanos, tehdy třicetiletý (v Bergově Lulu zpíval v Curychu Alwu Schöna). V následujícím roce byla curyšská inscenace uvedena jako pohostinské představení v Amsterodamu a uskutečnilo se koncertantní provedení v Londýně. Pak přišla válka. Po ní byl první městem, které se k Hindemithově opeře přihlásilo, roku 1946 Stuttgart. V Čechách měl Hindemith své příznivce jako skladatel i jako violista, člen proslulého Hindemithova kvarteta, s nímž u nás několikrát hostoval. Hindemithovu Symfonii Malíř Mathis uvedla u nás poprvé Česká filharmonie s Václavem Talichem 17. října 1934, tedy půl roku po berlínské premiéře. Kritika například psala: „Jestliže dnes německý hudebník mladší generace, a ještě k tomu Hindemith, napíše symfonii, je to událost. Symfonie se už nějaké to desetiletí objevují velmi zřídka a zvláště z Německa téměř zmizely. Nepřekvapí, že Hindemithova symfonie chce zprostředkovávat zvuk a nikoli reprezentovat tradiční formu. Daleko překvapivější je, když takový skladatel dá svému dílu programní název Malíř Mathis, jímž ‚věcný‘ instrumentální hudebník, vycházející z předbachovské polyfonie, dává najevo, že přešel k programním skladatelům. Je to malá senzace pro všechny, kdo znají hudbu poslední doby, a zvláště Hindemithovu. Zajímavá je dále okolnost, že se nechal někdejší expresionista inspirovat expresionistickým dílem středověku, duševní exaltací Isenheimského oltáře Mathiase Grünewalda. Hudebně chtěl interpretovat náladu tří oltářních desek, lyrickou vizi Andělského koncertu, do hloubi sahající realismus Ukládání do hrobu a drsnou pekelnou hrůzu a fantastická zjevení Pokušení svatého Antonína. O co Hindemith usiloval, se podařilo. Vyjádřil to vlastními slovy: Přiblížit se hudebními prostředky stejným stavům duše, jaký v divákovi vyvolávají obrazy. V obou krajních větách se nevzdává svého koncertantního stylu, jenž je formálně skvěle prokomponován, v harmonii je však výrazně konciliantnější, romantičtější a velmi získal na průzračnosti.“ 4. května 1935 pak symfonii uvedl na svém Filharmonickém koncertu orchestr Nového německého divadla za řízení Georga Szélla.Na operu Malíř Mathis si u nás až za hodně let troufla olomoucká scéna, a pokud vím, zůstala dodnes jediná. Premiéra byla 19. března 1970. Hrálo se česky v překladu a úpravě Pavla Pokorného, který dílo rovněž hudebně nastudoval, režii měl Jiří Glogar. Mathise zpívali v alternaci Hynek Maxa a Stanislav Zajíček, Albrechta Václav Eremiáš.

Matafora naší doby
Hlavní myšlenkou námětu, totiž problémem vztahu umělce k vlastnímu dílu navázal Hindemith na svého Cardillaca. Kriminalistický příběh Cardillaca zde přerůstá do obecně společenské, politické roviny, v problém umělecké spoluzodpovědnosti na běhu světa. Libreto bylo dokončeno v červnu 1935 a 27. července téhož roku byla hotova celá opera. Protože jako první vznikly tři symfonické části, vycházelo libreto skutečně z hudby. Tato skutečnost spolu se snahou o vytvoření atmosféry renesančního básnictví výrazně ovlivnila jazyk libreta. Je filozoficky komplikovaný a naplněný archaismy a metaforami, z nichž o to úderněji vyniknou přesně mířené sentence: „Copak přinesly rozbité hlavy někdy nápravu?“ ptá se Mathis Schwalba, který malíři vyčítá, že se jeho ruce zabývají malováním, když je jich potřeba pro nápravu světa. „Knihy musí hořet,“ tlumočí Lorenz von Pommersfelden rozkaz arcibiskupovi. „Nemohu se provinit proti duchu,“ odpovídá Albrecht. „Je jen jeden duch, duch poslušnosti,“ zní odpověď. Zazní také estetický imperativ: „Kapitula je proti tomuto malíři. Představuje nám Spasitele jako churavého žebráka. Světec pro nás není žádný sedlák. A Matka boží nebyla žádná děvečka od krav.“ Sympatii nevzbuzují ani zfanatizovaní selští povstalci: „Chcete svrhnout moc, zamezit ziskuchtivosti, a sami jste jí plni!“, napomíná Mathis vzbouřence. „My jsme páni. Zařídíme svět podle svého, jak se nám zlíbí,“ odpovídá dav. Podobenstvími je naplněn šestý obraz Mathisovy vize, v níž od sám vystupuje jako svatý Antonín, vzdorující pokušení.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Hindemith: Mathis der Maler (Theater an der Wien)

[yasr_visitor_votes postid="35854" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments