Je frustrující čekat na moment, kdy můžete předvést, co umíte

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

(smích) Ano, Olga byla alkoholička… Ale ta inscenace byla dobře vymyšlená a vše dávalo smysl… Já z toho vlastně žiju dodnes. Třeba Ňáňa, když drží v ruce dopis: dodnes si pamatuji, jak jí režisér říkal, že ten papír má držet jako bombu, protože za zády matky dělá něco nepatřičného… Šel do hodně velkých detailů… Dnes, když v nějaké inscenaci vidím, že zpěváci jen tak proti sobě stojí, i když třeba dobře zpívají, tak si vždycky říkám, že to je pro mě hrozně málo… A asi nejen pro mě. Když budu chtít jenom krásný zpěv, tak si pustím cédéčko. Ale když budu chtít divadlo, které mě vtáhne, tak prostě tam budu od těch lidí vyžadovat i něco dalšího… Tak jako hned napoprvé v případě pražského Oněgina jsem se s něčím podobným setkávala později samozřejmě průběžně, třeba když Robert Carsen v pařížské Bastille dělal Rusalku

Na to se vás právě chci zeptat. Na vaše zkušenosti a nejsilnější zážitky z práce v zahraničí…

Ta Rusalka pro mne určitě zajímavá byla, coverovala jsem Renée Fleming, takže to zajímavé je, když člověk vidí takovou hvězdu pracovat.

A sama jste si tuto Carsenovu Rusalku zazpívala?

Nezazpívala, bohužel ne, bohužel všichni byli zdraví… (smích) Nicméně i tak bylo zajímavé to všechno vidět, některé věci na té inscenaci jsem velmi obdivovala, jiné nepochopila, s některými vnitřně nesouhlasila. Obdivovala jsem i profesionální nasazení Renée Fleming, to jak byla pokorná k režii. To zdaleka ne všechny hvězdy mají, zažila jsem i opak… (smích)

To mluvíte o jaké své zahraniční zkušenosti?

Dělala jsem covera i Karitě Mattile. Tam to byl naprostý opak, ona nesouhlasila s výkladem režiséra a tu inscenaci při zkouškách v podstatě bojkotovala, a tak jsem jako cover za ní musela absolvovat všechny zkoušky já.

To byla inscenace kde?

Jenůfa v Châtelet v Paříži, o pár let později. Tam jsem zpívala malou roli, ale současně jsem coverovala tu hlavní.

Sama jste zpívala jakou roli?

Barenu. Je to zajímavé, když člověk při setkání s hvězdami porovnává svoje schopnosti s jejich, jestli na to taky má, nebo ne… Rozhodně si ale nemyslím, že všechno, co je v zahraničí, je báječné, a to, co máme doma, není báječné, protože tak to opravdu není. Je to o tom, zda celé to soukolí zapadne do sebe, inscenátoři, interpreti, scéna, kostýmy – a tím se vracím zpět k Olympiádě. Fenomenální inscenace, takový dozvuk jsme už dlouho v žádné inscenaci neměli.

Vy jste se ale v určité době z českého jeviště do značné míry vytratila, když jste začala jezdit ven. Je pravda, že při coverování se na jednu stranu člověk setká s hvězdami, vidí, jak pracují, vezme si něco z toho pro sebe, vidí, jak to chodí v předních zahraničních operních domech. Na druhou stranu si ale většinou sám nezazpívá nebo zazpívá jenom minimálně. Tohle vám třeba nikdy líto nebylo? Nevadilo?

Vadilo, určitě… Taky byly chvíle, kdy jsem si říkala: Tohle už jsem neměla dělat, lepší by bývalo bylo zůstat v domácím divadle a zpívat…“ Protože je to frustrující čekat na ten moment, kdy to, co umíte, můžete předvést, třeba i líp než ten hlavní představitel… Ale já jsem naštěstí i v zahraničí měla coverování a zpívání většinou namixované… Tak to prostě u opery chodí, ty velké domy vždycky chtějí jméno, které se na plakátech bude vyjímat a lidé na něj budou chodit. Já ale stejně nejvíc věřím na práci. Osud mě nejednou odměnil tím, že jsem někde zazpívala a bylo to asi dost dobré, když mi dali další práci. Vlastně u mě to tak fungovalo vždycky. Zpívala jsem v Edinburghu a tam mě slyšeli lidé z Kanady. Pak jsem tedy zpívala v Torontu a odtud jsem se dostala do Vancouveru. V Národním divadle mě slyšel šéf opery z Chille, tak jsem tam dostala Jenůfu…A ty nejvýznamnější příležitosti v zahraničí, kterých si sama nejvíc považujete?

Ty nejvýznamnější byly Rusalka ve Wexfordu, Jenůfa v Mexico City, Káťa v Tel Avivu. Velmi ráda vzpomínám na Sydney, kde jsem dělala s Charlesem Mackerrasem Glagolskou mši, ke čtyřiceti letům od otevření Opery v Sydney. On už byl tehdy docela starý, takže pro něj i ta cesta z Evropy byla nesmírně náročná… S ním to bylo opravdu moc krásné… Navíc chtěl mluvit hodně česky, byl takový bezprostřední… Dodnes to vidím, jak na mě na jedné rušné křižovatce v Sydney volal přes všechny ty semafory: „Phani Kauphová jakse máthe?“ (smích) Tehdy jsem si říkala: „Kaupová, tak tohle si zapamatuj, jak na tebe volá Mackerras přes křižovatku…“ Pak jsme spolu ještě dělali Glagolskou Brně, a to bylo moje poslední setkání s ním. Na Brno velmi ráda vzpomínám i kvůli Pountneyho Jenůfě, v roce 2004…

To byla moc pěkná inscenace…

Pountney je typ režiséra, které miluji… (smích) Tam nebylo nic, s čím by se dalo nesouhlasit…Jedna možná trošku citlivější věc, ale já bych se na to rád zeptal: Vy jste vlastně v takové té první polistopadové pěvecké generaci, která v opeře více méně „doplatila“ na kult mládí, kde často rozhoduje hlavně to, jak člověk vypadá, a teprve pak to, jak zpívá. Tohle vám líto není? Že jste musela předčasně některé role opustit?

Já si myslím, že to nebylo ani tak kvůli převálcování zpěváky, ale kvůli managementu, který se v divadle překotně měnil, kdy do funkcí přicházeli lidé příliš brzy, aniž by měli zkušenosti… Já jsem se necítila ohrožena mladými zpěváky, kteří se objevovali, ale určitě jsem byla ohrožena lidmi, kteří své profesi až tak nerozuměli… Navíc musím říct, že v Bratislavě, už během studií jsem viděla, jak takové přirozené překrývání generací vypadá. Není dobré vystřídat ze dne na den jeden ansámbl novým. V životě jsme taky generačně namícháni, ne?

Pro mne se to všechno začalo měnit  po nástupu Jiřího Nekvasila do Národního divadla. Postupně jsem byla odstavena, bohužel i od rolí, které mi velmi seděly. Ostatní šéfové v tom jen pokračovali.

Mrzelo vás hodně, když jste musela odejít třeba z Prodané nevěsty?

Ano.

Z Rusalky?

Určitě! Když jste ale nahrazen někým jiným, kdo je skvělý, tak vám prostě nezbývá než srazit paty a uznat to. Když ale vidíte, že přijde sólistka, která není krasavicí, ale ani velkou herečkou, ani není bůhvíjaká pěvecky, tak to je hodně frustrující… Anebo v době, kdy jsem měla za sebou dvanáct různých inscenací Její pastorkyně po světě, a v Národním onemocněla Jenůfa, volali náhradnici raději z Německa… To určitě člověka mrzelo, nebudu předstírat, že ne. Když se mnou v podstatě přestali v Národním počítat, tak to zase člověka donutilo, že začal přemýšlet, co bude dělat dál… Učení zpěvu mne ale vždycky lákalo a jsem velmi šťastná i v tomto oboru.

Byla to pro vás těžká doba?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments