Je frustrující čekat na moment, kdy můžete předvést, co umíte

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Byla. Sice jsem pořád vydělávala zpíváním venku, ale když vidíte reakci na vaše výkony venku a doma po vás přitom takzvaně pes neštěkne, tak to hodně mrzí… Ale jak říkám: to, že jsem byla málo využívaná, mě zase donutilo, přemýšlet včas o své budoucnosti. Učení mě uspokojuje skoro stejně jako operní produkce, v nichž účinkuji sama. Teď učím už osmým rokem a loni jsem začala i v Brně. Vyzkoušela jsem mistrovské kurzy ve Finsku, Španělsku… To je nesmírně náročná věc, ale taky nesmírně uspokojující. Pokud to ale půjde, ještě chvilku zpívat budu… Je to takové trochu jako na houpačce, časem mně pak zase ve Státní opeře nabídli zpívat Rusalku a pak jsem tam dostudovala i Bohému a Kouzelnou flétnu

Pěvecké sny ještě nějaké máte?

Mám! Jeden mám… Měla to být Libuše… A už skoro na ni došlo. Jenže se vyměnilo vedení v Národním divadle… A dál už je to stejný příběh. V Národním divadle stále ještě zpívám Krasavu a těším se i na ni… Lákala by mě i Makropulos. Možná je to velký krajíc chleba, ale to je typ role, ke kterým nejvíc inklinuji. Třeba Janáčkovu Káťu strašně miluju. Mě prostě tyhle rozervané typy berou! (smích)K té kantořině: Myslíte, že jste dobrý pedagog?

(smích) Je to těžké říct, to by asi museli odpovědět moji studenti…

Kolik žáků máte?

Mám jich hodně soukromých, přijdou a už nechtějí odejít… (smích) Na škole jich mám teď pět, v Brně mám jednoho, ale mimo to mám ještě aspoň deset lidí…

Učíte tedy v Brně na JAMU…

… a v Praze na HAMU. A doma. Kde se dá… (smích) Je to strašně zajímavé, protože to nepřišlo naráz, ale postupně… Člověk postupně nabírá zkušenosti, tak jako v každém jiném oboru. Snaží se předat vše, co sám na jevišti zažil a ještě zažívá… Proto si myslím, že lidé, kteří se dají na vyučování druhých, by neměli jít rovnou ze školy. Absolutně ne. Každý si musí nejdřív vyzkoušet, co to dá, co na scéně zpěvák musí všechno ovládat…

Mimochodem, proč vy sama jste šla studovat do Bratislavy?

Protože jsem měla docela problém v Brně, kde jsem studovala konzervatoř, změnila jsem tam dokonce kantora. A potom moje paní profesorka, ta dobrá…

To byl kdo?

…to byla Něva Megová, mimochodem kantorka Magdy Kožené, my jsme byly kousíček od sebe, asi dva tři ročníky. Právě ona mně na konci konzervatoře řekla: „Víš co? Bratislava má dobrou pěveckou školu, zkus to tam!“

V Bratislavě jste studovala u koho?

Tam jsem byla u basisty Josefa Špačka. Ale řekla bych, že v té době jsem už věděla, jak zpívat, z Brna jsem měla dobrý základ. I když to bylo za totality, byla jsem také na mistrovských kurzech v Itálii a Belgii. Na VŠMU dobře fungovalo operní studio, takže už během studia jsem dělala malé role i ve Slovenském národním divadle. Mě škola myslím vybavila dobře.…Po těch osmi letech, co učíte, máte k některému oboru blíž?

Určitě k sopránům, protože i repertoár člověk sám víc zná. Ale měla jsem koloraturu, mám lyrický soprán, mám mezza, která jdou některá až do dramatického sopránu, měla jsem tenora, mám barytona, teď se ke mně hlásí na JAMU baryton z Estonska, se kterým jsem pracovala v Helsinkách… Samozřejmě, že člověk k některým hlasům má blíž… Myslím si navíc, že kantor by měl mít trochu i pochybnost, zda opravdu všemu dobře rozumí. A v určitém okamžiku, pokud se to s žákem neposunuje nikam dál, měl by se sám poohlédnout po někom jiném. Studia je třeba doplnit také o nějakou další zkušenost – vycestovat do zahraničí.

Už na něco takového u vašich žáků došlo?

Stále na to dochází… Nejsem vševědoucí, ale vím, že člověka třeba mistrovské kurzy strašně obohatí, že to je hodně důležité… Určitě se to netýká těch, kteří ještě tápou v technice zpěvu. Ale těm, kteří už trošku něco o zpěvu vědí, tak říkám, že musejí jít… A další věc je samozřejmě studium jazyků. Takže zahraničí je alfa a omega všeho… Dneska všechno zpíváme v originále. Nestačí říct jenom „Guten Tag“, ale všechny ty fonetické parametry musí být co nejblíž, a to kantor opravdu není na hodinách schopen všechno dát. I já sama jsem to doháněla… Zpíváme v němčině, italštině, angličtině, tou se i domlouváme, ale je tu i francouzština a španělština, takže k těm jazykům by člověk měl znát i fonetické know-how, aby se přiblížil co nejvíce k originálu… To jsou všechno nároky, které jsou dneska neobyčejně velké. Pak musíme připočítat image a komunikaci s médii, vystupování, umění se obléknout, mít dobrou fyzičku…. A na všechno toto je třeba dbát a škola by to všechno měla zohlednit.Zvlášť v poslední době se mně stalo, že jsem potkal docela dost mladých lidí, čerstvě „hotových“ zpěváků, a od nich jsem vyslechl větu typu: „Jsem konečně zpěvák, ale nevím vůbec, co dál, nabídky žádné nemám…“. Příležitost žádná, ti lidé vůbec nevědí, co mají dělat… Jak vy ten problém vidíte?

No, to je docela aktuální… Myslím, že je to hrozně obtížné… Třeba komunikace s agenturami: agentury vás někam pozvou, vy zaplatíte, někam přijedete, někomu zazpíváte, zaplatíte hotel, zaplatíte klavíristu, případně i sál a agentura řekne: „Nashledanou, my se ozveme…“ A pak nepřijde ani jeden e-mail. Vyhodili jste tedy z okna peníze a čas, abyste se nedozvěděli vůbec nic. A to je dneska skoro na denním pořádku. Docela ty mladé lidi lituji, je to opravdu frustrující…

A pro vás jako pedagoga to frustrující není? Když vypipláte mladé zpěváky, kteří pak nenajdou uplatnění?

Je… Ale já si zase říkám, že dělám ve svém oboru maximum, maximum v tom, že se jim věnuji, dám všem všechny své rady a informace, které se týkají techniky, toho, co by člověk měl dělat, když je na jevišti, poradím, co vypadá dobře, co špatně, poradím slušnější agentury… Já se snažím, ale pak už je to takzvaně osud. Moje rada je taková, že se musí sami snažit dělat maximum. A když potom vidí, že se tím neuživí, tak musí jít dělat něco jiného. Jiná rada v dnešní době není… Je to vážně nelehká doba pro umělce této profese. Těžko se s ní uživit. Ale je krásná… (smích)

Děkuji za rozhovor!

Vizitka:
Helena Kaupová (1964) vystudovala zpěv na Konzervatoři v Brně a na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Zúčastnila se několika mezinárodních pěveckých kurzů – ve Výmaru, Sieně, Alden Biesen a Gentu. Po studiu byla v letech 1989–1991 sólistkou opery Slovenského národního divadla v Bratislavě.

Od roku 1992 působí v Opeře Národního divadla v Praze. Zde vytvořila velký počet hlavních rolí mladodramatického oboru, jakými jsou Mozartova Hraběnka (Figarova svatba) a Donna Anna (Don Giovanni), Pucciniho Mimi (Bohéma), Leoncavallova Nedda (Komedianti) nebo Čajkovského Taťána (Evžen Oněgin), za kterou jí byla udělena v roce 1994 prestižní Cena Thálie.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments