Je frustrující čekat na moment, kdy můžete předvést, co umíte

Se sopranistkou Helenou Kaupovou o opeře doma i venku, o poměrech u divadla, pěvecké pedagogice, ale také o Myslivečkově Olympiádě 

Myslivečkova Olympiáda – říkám si, že to byl svým způsobem vlastně váš návrat do Opery Národního divadla. V posledních letech jste se odsud prakticky vytratila, a tak teď tím spíš bylo dost lidí překvapených, v jaké výtečné pěvecké kondici pořád jste. Na to, že nešlo o jednu z hlavních rolí, jste při premiéře Olympiády byla velmi výrazná, nepřehlédnutelná, a to jak po pěvecké, tak herecké stránce. Jak hodně jste za tuto příležitost vděčná?

To je na začátek zvláštní otázka… Na konkurz k Olympiádě jsem byla nečekaně pozvaná, tedy abych předzpívala. Říkala jsem si, že v mém věku, po tolika letech zpívání, to je tak trochu bláznivé… Ale protože jsem bojovník po celý život, tak jsem tam prostě šla a na tom konkurzu jsem zazpívala jen krátkou mozartovskou árii – árii Elvíry… Byla jsem hotová za minutu a půl. Říkala jsem jim, že zpívám jiný repertoár, jestli nechtějí slyšet něco jiného, ale oni že ne, že jim to takto stačí…

To byl dirigent Václav Luks?

To byl pan Luks, paní režisérka Ursula Hermann tam byla a také dramaturg pan Hučín. Když jsem po té půldruhé minutě odešla, říkala jsem si: „Jak jsi stará, tak jsi hloupá.“ (smích) „Proč to pořád děláš?“ No a pak se nic nedělo, až po měsíci mi zavolali… Víte, já na tyhle věci už moc nevěřím… Díky konkurzu jsem se dostala asi jen do dvou zahraničních produkcí – do Jenůfy v Mexiku a pak do pařížské Bastily. Jinak ke všem svým dalším zahraničním vystoupením jsem vždy přišla tak, že mě někdo někde slyšel a chtěl mě… No a teď díky konkurzu jsem se dostala do Olympiády…

Jak na vás Václav Luks vůbec přišel? On přece dělá úplně jiný repertoár, než ve kterém se pohybujete vy, a navíc tuším, že jste se nikdy pracovně až do Olympiády ani nepotkali…

Ne, to nepotkali… Učím na HAMU v Praze, a občas přijde pro radu i někdo z kolegů. A tak přišla jedna kolegyně a pracovaly jsme spolu na nějakých pašijích, které měla zpívat na koncertech. A najednou mně povídá: „Hele, nemohl by si to přijít poslechnout Vašek?“ A já na to: „Sice nevím, kterého Vaška myslíš, ale jo, ať přijde…“ (smích) No a tak na tu další hodinu přišel Václav Luks, seděl tam a byl z toho myslím nadšený, protože té kolegyni se to strašně dařilo…

Díky tomu, jak jste ji vedla?

Z toho, jak jsem se snažila ji vést, jak jsem k ní přistupovala po technické i interpretační stránce… Takže tehdy mě Václav Luks slyšel mluvit a slyšel asi i pár tonů, které jsme tam řešily. A když jsem ho pak později viděla sedět u toho konkurzu na Olympiádu, říkala jsem si, že jsem snad předvedla něco, co ho zaujalo, nebo že se mu zdálo, že jsem na dotyčnou roli zajímavý týpek… (smích)Jaká to na Olympiádě byla práce?

Práce to byla nesmírně, nesmírně náročná…

Máte radost, že se vám to při představeních vracelo?

Jo!!! (smích) Zpětně, když se k tomu vrátím, tak musím říct, že všichni jsme prošli na zkouškách velkým stresem, protože Ursula Hermann je nesmírně náročná… Jsem ale skutečně vděčná Václavu Luksovi, že jsem se toho mohla zúčastnit! Zkoušeli jsme tři měsíce a optimální podobu té inscenace jsme hledali doslova po milimetrech. Byla jsem v divadle od rána do večera, ta role se totiž prolíná celým dějem… I na svých kolegyních jsem viděla, že byly během zkoušení stejně jako já minimálně jednou zcela na dně… Ze zkoušek jsem chodila úplně vyždímaná a říkala jsem si, že na to už asi nemám… Dokonce jsem jednou zvedla telefon a volala Václavu Luksovi, že to pokládám… On ale zrovna nebral telefon… (smích) Ale druhý den na zkoušce se to už dařilo, takže jsem mu to řekla až zpětně: „Víš, že jsem ti volala, že to vzdávám, a že jsi to nevzal?“ A on na to: „No vidíš, tak to je osud. To je osud!…“ (smích) Ursule Hermann jsem to také později říkala, protože vlastně ten hlavní tlak šel z její strany. Ona totiž lidi doslova testuje, co při zkouškách psychicky unesou…

Vy ale přece na tvrdé zkoušení musíte být zvyklá ze zahraničí. Tam se kladou vysoké nároky oproti tomu, jak to nejednou chodívá u nás…

… Nevím, jak to přesněji popsat… Ursula Hermann byla stále nespokojená, až do chvíle, než viděla, že se člověk vnitřně naštval natolik, že šel až na samé hranice toho, co v něm je, a vydal ze sebe úplně všechno. Musím ale zdůraznit, že během zkoušení jsme se nakonec velmi sblížily. Já jsem si jí nesmírně vážila a cítila jsem i od ní respekt vůči mé osobě… Ale takový tlak jako od ní, jsem ještě nezažila, a to přitom právě hraní na opeře miluji nejvíc. Spojení zpěvu s herectvím je báječná věc a lidi, kteří tomu rozumí a vyžadují to, mě vždycky nadchnou – z našich třeba Josef Průdek… I s ním to byly pokaždé skvělé spolupráce…To už mluvíte o Mařence, o Jenůfě…

Hlavně o Jenůfě. Práce na těchto rolích s ním byla skvělá. Ale taky musím vzpomenout na svoji úžasnou první inscenaci v Národním, za kterou jsem dostala Thálii, to bylo úplně na začátku…

Oněgin?

Oněgin. Tam jsem se setkala s režisérem Franzem Winterem…

Poslyšte, to ale byla inscenace v té době hodně odvážná. Tehdy u nás lidi ještě nebyli zvyklí na takové moderní divadlo. Vám osobně to nevadilo?

Ne.

Vůbec?

Víte, to bylo na úplném začátku mojí profesionální dráhy… Když je člověk mladý…

Kolik vám v té době vlastně bylo?

(odfrkne si) Já nevím, sedmadvacet? Osmadvacet? Ježiši, to to letí… Tehdy jsem právě skončila školu a hned přišla tato role, taková náročná, ale úžasná práce… Jediné, co mně zkraje jako mladé holce vadilo, že jsem nebyla za krasavici, Taťána by přece měla být krásná… Já se ale dozvěděla, že musím mít ulízlé vlasy, brejle… To mě zarazilo. Ale vzápětí mě to začalo strašně bavit…Příběh byl hodně posunutý, například Olga byla alkoholička…

(smích) Ano, Olga byla alkoholička… Ale ta inscenace byla dobře vymyšlená a vše dávalo smysl… Já z toho vlastně žiju dodnes. Třeba Ňáňa, když drží v ruce dopis: dodnes si pamatuji, jak jí režisér říkal, že ten papír má držet jako bombu, protože za zády matky dělá něco nepatřičného… Šel do hodně velkých detailů… Dnes, když v nějaké inscenaci vidím, že zpěváci jen tak proti sobě stojí, i když třeba dobře zpívají, tak si vždycky říkám, že to je pro mě hrozně málo… A asi nejen pro mě. Když budu chtít jenom krásný zpěv, tak si pustím cédéčko. Ale když budu chtít divadlo, které mě vtáhne, tak prostě tam budu od těch lidí vyžadovat i něco dalšího… Tak jako hned napoprvé v případě pražského Oněgina jsem se s něčím podobným setkávala později samozřejmě průběžně, třeba když Robert Carsen v pařížské Bastille dělal Rusalku…

Na to se vás právě chci zeptat. Na vaše zkušenosti a nejsilnější zážitky z práce v zahraničí…

Ta Rusalka pro mne určitě zajímavá byla, coverovala jsem Renée Fleming, takže to zajímavé je, když člověk vidí takovou hvězdu pracovat.

A sama jste si tuto Carsenovu Rusalku zazpívala?

Nezazpívala, bohužel ne, bohužel všichni byli zdraví… (smích) Nicméně i tak bylo zajímavé to všechno vidět, některé věci na té inscenaci jsem velmi obdivovala, jiné nepochopila, s některými vnitřně nesouhlasila. Obdivovala jsem i profesionální nasazení Renée Fleming, to jak byla pokorná k režii. To zdaleka ne všechny hvězdy mají, zažila jsem i opak… (smích)

To mluvíte o jaké své zahraniční zkušenosti?

Dělala jsem covera i Karitě Mattile. Tam to byl naprostý opak, ona nesouhlasila s výkladem režiséra a tu inscenaci při zkouškách v podstatě bojkotovala, a tak jsem jako cover za ní musela absolvovat všechny zkoušky já.

To byla inscenace kde?

Jenůfa v Châtelet v Paříži, o pár let později. Tam jsem zpívala malou roli, ale současně jsem coverovala tu hlavní.

Sama jste zpívala jakou roli?

Barenu. Je to zajímavé, když člověk při setkání s hvězdami porovnává svoje schopnosti s jejich, jestli na to taky má, nebo ne… Rozhodně si ale nemyslím, že všechno, co je v zahraničí, je báječné, a to, co máme doma, není báječné, protože tak to opravdu není. Je to o tom, zda celé to soukolí zapadne do sebe, inscenátoři, interpreti, scéna, kostýmy – a tím se vracím zpět k Olympiádě. Fenomenální inscenace, takový dozvuk jsme už dlouho v žádné inscenaci neměli.

Vy jste se ale v určité době z českého jeviště do značné míry vytratila, když jste začala jezdit ven. Je pravda, že při coverování se na jednu stranu člověk setká s hvězdami, vidí, jak pracují, vezme si něco z toho pro sebe, vidí, jak to chodí v předních zahraničních operních domech. Na druhou stranu si ale většinou sám nezazpívá nebo zazpívá jenom minimálně. Tohle vám třeba nikdy líto nebylo? Nevadilo?

Vadilo, určitě… Taky byly chvíle, kdy jsem si říkala: „Tohle už jsem neměla dělat, lepší by bývalo bylo zůstat v domácím divadle a zpívat…“ Protože je to frustrující čekat na ten moment, kdy to, co umíte, můžete předvést, třeba i líp než ten hlavní představitel… Ale já jsem naštěstí i v zahraničí měla coverování a zpívání většinou namixované… Tak to prostě u opery chodí, ty velké domy vždycky chtějí jméno, které se na plakátech bude vyjímat a lidé na něj budou chodit. Já ale stejně nejvíc věřím na práci. Osud mě nejednou odměnil tím, že jsem někde zazpívala a bylo to asi dost dobré, když mi dali další práci. Vlastně u mě to tak fungovalo vždycky. Zpívala jsem v Edinburghu a tam mě slyšeli lidé z Kanady. Pak jsem tedy zpívala v Torontu a odtud jsem se dostala do Vancouveru. V Národním divadle mě slyšel šéf opery z Chille, tak jsem tam dostala Jenůfu…A ty nejvýznamnější příležitosti v zahraničí, kterých si sama nejvíc považujete?

Ty nejvýznamnější byly Rusalka ve Wexfordu, Jenůfa v Mexico City, Káťa v Tel Avivu. Velmi ráda vzpomínám na Sydney, kde jsem dělala s Charlesem Mackerrasem Glagolskou mši, ke čtyřiceti letům od otevření Opery v Sydney. On už byl tehdy docela starý, takže pro něj i ta cesta z Evropy byla nesmírně náročná… S ním to bylo opravdu moc krásné… Navíc chtěl mluvit hodně česky, byl takový bezprostřední… Dodnes to vidím, jak na mě na jedné rušné křižovatce v Sydney volal přes všechny ty semafory: „Phani Kauphová jakse máthe?“ (smích) Tehdy jsem si říkala: „Kaupová, tak tohle si zapamatuj, jak na tebe volá Mackerras přes křižovatku…“ Pak jsme spolu ještě dělali Glagolskou Brně, a to bylo moje poslední setkání s ním. Na Brno velmi ráda vzpomínám i kvůli Pountneyho Jenůfě, v roce 2004…

To byla moc pěkná inscenace…

Pountney je typ režiséra, které miluji… (smích) Tam nebylo nic, s čím by se dalo nesouhlasit…Jedna možná trošku citlivější věc, ale já bych se na to rád zeptal: Vy jste vlastně v takové té první polistopadové pěvecké generaci, která v opeře více méně „doplatila“ na kult mládí, kde často rozhoduje hlavně to, jak člověk vypadá, a teprve pak to, jak zpívá. Tohle vám líto není? Že jste musela předčasně některé role opustit?

Já si myslím, že to nebylo ani tak kvůli převálcování zpěváky, ale kvůli managementu, který se v divadle překotně měnil, kdy do funkcí přicházeli lidé příliš brzy, aniž by měli zkušenosti… Já jsem se necítila ohrožena mladými zpěváky, kteří se objevovali, ale určitě jsem byla ohrožena lidmi, kteří své profesi až tak nerozuměli… Navíc musím říct, že v Bratislavě, už během studií jsem viděla, jak takové přirozené překrývání generací vypadá. Není dobré vystřídat ze dne na den jeden ansámbl novým. V životě jsme taky generačně namícháni, ne?

Pro mne se to všechno začalo měnit  po nástupu Jiřího Nekvasila do Národního divadla. Postupně jsem byla odstavena, bohužel i od rolí, které mi velmi seděly. Ostatní šéfové v tom jen pokračovali.

Mrzelo vás hodně, když jste musela odejít třeba z Prodané nevěsty?

Ano.

Z Rusalky?

Určitě! Když jste ale nahrazen někým jiným, kdo je skvělý, tak vám prostě nezbývá než srazit paty a uznat to. Když ale vidíte, že přijde sólistka, která není krasavicí, ale ani velkou herečkou, ani není bůhvíjaká pěvecky, tak to je hodně frustrující… Anebo v době, kdy jsem měla za sebou dvanáct různých inscenací Její pastorkyně po světě, a v Národním onemocněla Jenůfa, volali náhradnici raději z Německa… To určitě člověka mrzelo, nebudu předstírat, že ne. Když se mnou v podstatě přestali v Národním počítat, tak to zase člověka donutilo, že začal přemýšlet, co bude dělat dál… Učení zpěvu mne ale vždycky lákalo a jsem velmi šťastná i v tomto oboru.

Byla to pro vás těžká doba?

Byla. Sice jsem pořád vydělávala zpíváním venku, ale když vidíte reakci na vaše výkony venku a doma po vás přitom takzvaně pes neštěkne, tak to hodně mrzí… Ale jak říkám: to, že jsem byla málo využívaná, mě zase donutilo, přemýšlet včas o své budoucnosti. Učení mě uspokojuje skoro stejně jako operní produkce, v nichž účinkuji sama. Teď učím už osmým rokem a loni jsem začala i v Brně. Vyzkoušela jsem mistrovské kurzy ve Finsku, Španělsku… To je nesmírně náročná věc, ale taky nesmírně uspokojující. Pokud to ale půjde, ještě chvilku zpívat budu… Je to takové trochu jako na houpačce, časem mně pak zase ve Státní opeře nabídli zpívat Rusalku a pak jsem tam dostudovala i Bohému a Kouzelnou flétnu…

Pěvecké sny ještě nějaké máte?

Mám! Jeden mám… Měla to být Libuše… A už skoro na ni došlo. Jenže se vyměnilo vedení v Národním divadle… A dál už je to stejný příběh. V Národním divadle stále ještě zpívám Krasavu a těším se i na ni… Lákala by mě i Makropulos. Možná je to velký krajíc chleba, ale to je typ role, ke kterým nejvíc inklinuji. Třeba Janáčkovu Káťu strašně miluju. Mě prostě tyhle rozervané typy berou! (smích)K té kantořině: Myslíte, že jste dobrý pedagog?

(smích) Je to těžké říct, to by asi museli odpovědět moji studenti…

Kolik žáků máte?

Mám jich hodně soukromých, přijdou a už nechtějí odejít… (smích) Na škole jich mám teď pět, v Brně mám jednoho, ale mimo to mám ještě aspoň deset lidí…

Učíte tedy v Brně na JAMU…

… a v Praze na HAMU. A doma. Kde se dá… (smích) Je to strašně zajímavé, protože to nepřišlo naráz, ale postupně… Člověk postupně nabírá zkušenosti, tak jako v každém jiném oboru. Snaží se předat vše, co sám na jevišti zažil a ještě zažívá… Proto si myslím, že lidé, kteří se dají na vyučování druhých, by neměli jít rovnou ze školy. Absolutně ne. Každý si musí nejdřív vyzkoušet, co to dá, co na scéně zpěvák musí všechno ovládat…

Mimochodem, proč vy sama jste šla studovat do Bratislavy?

Protože jsem měla docela problém v Brně, kde jsem studovala konzervatoř, změnila jsem tam dokonce kantora. A potom moje paní profesorka, ta dobrá…

To byl kdo?

…to byla Něva Megová, mimochodem kantorka Magdy Kožené, my jsme byly kousíček od sebe, asi dva tři ročníky. Právě ona mně na konci konzervatoře řekla: „Víš co? Bratislava má dobrou pěveckou školu, zkus to tam!“

V Bratislavě jste studovala u koho?

Tam jsem byla u basisty Josefa Špačka. Ale řekla bych, že v té době jsem už věděla, jak zpívat, z Brna jsem měla dobrý základ. I když to bylo za totality, byla jsem také na mistrovských kurzech v Itálii a Belgii. Na VŠMU dobře fungovalo operní studio, takže už během studia jsem dělala malé role i ve Slovenském národním divadle. Mě škola myslím vybavila dobře.…Po těch osmi letech, co učíte, máte k některému oboru blíž?

Určitě k sopránům, protože i repertoár člověk sám víc zná. Ale měla jsem koloraturu, mám lyrický soprán, mám mezza, která jdou některá až do dramatického sopránu, měla jsem tenora, mám barytona, teď se ke mně hlásí na JAMU baryton z Estonska, se kterým jsem pracovala v Helsinkách… Samozřejmě, že člověk k některým hlasům má blíž… Myslím si navíc, že kantor by měl mít trochu i pochybnost, zda opravdu všemu dobře rozumí. A v určitém okamžiku, pokud se to s žákem neposunuje nikam dál, měl by se sám poohlédnout po někom jiném. Studia je třeba doplnit také o nějakou další zkušenost – vycestovat do zahraničí.

Už na něco takového u vašich žáků došlo?

Stále na to dochází… Nejsem vševědoucí, ale vím, že člověka třeba mistrovské kurzy strašně obohatí, že to je hodně důležité… Určitě se to netýká těch, kteří ještě tápou v technice zpěvu. Ale těm, kteří už trošku něco o zpěvu vědí, tak říkám, že musejí jít… A další věc je samozřejmě studium jazyků. Takže zahraničí je alfa a omega všeho… Dneska všechno zpíváme v originále. Nestačí říct jenom „Guten Tag“, ale všechny ty fonetické parametry musí být co nejblíž, a to kantor opravdu není na hodinách schopen všechno dát. I já sama jsem to doháněla… Zpíváme v němčině, italštině, angličtině, tou se i domlouváme, ale je tu i francouzština a španělština, takže k těm jazykům by člověk měl znát i fonetické know-how, aby se přiblížil co nejvíce k originálu… To jsou všechno nároky, které jsou dneska neobyčejně velké. Pak musíme připočítat image a komunikaci s médii, vystupování, umění se obléknout, mít dobrou fyzičku…. A na všechno toto je třeba dbát a škola by to všechno měla zohlednit.Zvlášť v poslední době se mně stalo, že jsem potkal docela dost mladých lidí, čerstvě „hotových“ zpěváků, a od nich jsem vyslechl větu typu: „Jsem konečně zpěvák, ale nevím vůbec, co dál, nabídky žádné nemám…“. Příležitost žádná, ti lidé vůbec nevědí, co mají dělat… Jak vy ten problém vidíte?

No, to je docela aktuální… Myslím, že je to hrozně obtížné… Třeba komunikace s agenturami: agentury vás někam pozvou, vy zaplatíte, někam přijedete, někomu zazpíváte, zaplatíte hotel, zaplatíte klavíristu, případně i sál a agentura řekne: „Nashledanou, my se ozveme…“ A pak nepřijde ani jeden e-mail. Vyhodili jste tedy z okna peníze a čas, abyste se nedozvěděli vůbec nic. A to je dneska skoro na denním pořádku. Docela ty mladé lidi lituji, je to opravdu frustrující…

A pro vás jako pedagoga to frustrující není? Když vypipláte mladé zpěváky, kteří pak nenajdou uplatnění?

Je… Ale já si zase říkám, že dělám ve svém oboru maximum, maximum v tom, že se jim věnuji, dám všem všechny své rady a informace, které se týkají techniky, toho, co by člověk měl dělat, když je na jevišti, poradím, co vypadá dobře, co špatně, poradím slušnější agentury… Já se snažím, ale pak už je to takzvaně osud. Moje rada je taková, že se musí sami snažit dělat maximum. A když potom vidí, že se tím neuživí, tak musí jít dělat něco jiného. Jiná rada v dnešní době není… Je to vážně nelehká doba pro umělce této profese. Těžko se s ní uživit. Ale je krásná… (smích)

Děkuji za rozhovor!

Vizitka:
Helena Kaupová (1964) vystudovala zpěv na Konzervatoři v Brně a na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Zúčastnila se několika mezinárodních pěveckých kurzů – ve Výmaru, Sieně, Alden Biesen a Gentu. Po studiu byla v letech 1989–1991 sólistkou opery Slovenského národního divadla v Bratislavě.

Od roku 1992 působí v Opeře Národního divadla v Praze. Zde vytvořila velký počet hlavních rolí mladodramatického oboru, jakými jsou Mozartova Hraběnka (Figarova svatba) a Donna Anna (Don Giovanni), Pucciniho Mimi (Bohéma), Leoncavallova Nedda (Komedianti) nebo Čajkovského Taťána (Evžen Oněgin), za kterou jí byla udělena v roce 1994 prestižní Cena Thálie.

K dalším rolím jejího repertoáru patří Čajkovského Lisa (Piková dáma), Bizetova Micaela (Carmen) a z českého repertoáru Smetanova Mařenka (Prodaná nevěsta), Vendulka (Hubička), Krasava (Libuše), titulní role Dvořákovy Rusalky nebo Janáčkova Jenůfa (Její pastorkyňa).

Od roku 1989 vystupovala také na operních scénách v Evropě a v zámoří. Prvním zahraničním pohostinským vystoupením byla role Najády (Richard Strauss: Ariadna na Naxu) ve Vlaamse Opera v Antverpách. Na Edinburghském festivalu se představila jako Janáčkova Šárka a Krasava v Libuši, dále hostovala v Torontu jako Mimi a Nedda, ve Vancouveru jako Hraběnka ve Figarově svatbě a Donna Anna, v Concertgebouw v Amsterdamu jako Krista (Janáček: Věc Makropulos), pod taktovkou Jiřího Kouta zpívala titulní roli Janáčkovy Káti Kabanové v Tel Avivu, v Opéra Royal de Wallonie v Liège a Santiagu de Chile vystoupila jako Jenůfa a v pařížském Théâtre du Châtelet jako Barena (Její pastorkyňa), Rusalku zpívala na festivalu ve Wexfordu.

S operou Národního divadla absolvovala řadu zahraničních zájezdů – do Lisabonu (Jenůfa) a opakovaně do Japonska (Donna Anna, Hraběnka, Micaela a Rusalka). Vedle operního repertoáru často koncertuje doma i v zahraničí. Natočila CD nahrávku Libuše (role Krasavy) a Martinů Hlas lesa (role Nevěsty), která byla i filmově zpracována.

(Zdroj: webové stránky ND Praha)

Foto archiv Heleny Kaupové, Národní divadlo – Hana Smejkalová, Oldřich Pernica a archiv