Je příšerné, že když dirigent začne být senilní dědek, je čím dál víc žádaný, místo aby to bylo naopak

Legendární dirigent Sir Neville Marriner zemřel ve věku 92 let
(Classic FM – 2. 10. 2016)

Hudební ředitel Akademie, Joshua Bell, prohlásil: „Jsem hluboce zarmoucen zprávou o úmrtí Sira Nevilla Marrinera. Byl jedním z nejneobyčejnějších lidí, které jsem kdy poznal. Budu si ho pamatovat jako brilantního, čestného a vtipného člověka, a to jak na koncertním pódiu, tak i mimo něj. Maestro Marriner navždy zůstane srdcem i duší Akademie sv. Martina v polích a nám, hudebníkům tohoto orchestru, bude velmi scházet.“

Neville Marriner se narodil 15. dubna 1924 v Lincolnu. Učil se hře na housle, nejdříve u svého otce a ve třinácti letech vstoupil do Královské hudební akademie (Royal College of Music). Během druhé světové války mnoho orchestrálních hráčů sloužilo v armádě. Marriner pokračoval ve studiu a přitom vystupoval s velkými orchestry včetně London Symphony Orchestra pod takovými dirigenty jako Sir Henry Wood.

Když byl Marriner během války povolán do armády, sloužil u Královského námořnictva a účastnil se útoků motorových lodí na francouzské cíle. Kvůli poraněné ledvině byl posléze z námořnictva propuštěn. Po válce se vrátil do Královské hudební akademie a pak dokončil svá studia na pařížské konzervatoři. Jeden rok učil na Etonu a poté se stal profesorem v Královské hudební akademii. Stal se také členem souborů Martin String Quartet a Jacobean Ensemble, který se specializoval na hudbu sedmnáctého a osmnáctého století.

V roce 1952 Marriner vstoupil jako houslista do Philharmonia Orchestra. O čtyři roky později se stal druhým houslistou London Symphony Orchestra a na tomto postu setrval až do roku 1968. Vzpomínal, „co si s těmi nejlepšími užil legrace“; jednou třeba bombardoval zájezdový autobus orchestru pytlíky mouky z letadla Tiger Moth, patřícího jeho příteli.

V roce 1959 byl Marriner požádán o sérii koncertů pro londýnský kostel sv. Martina v polích, a tak založil svůj malý hudební soubor. Když vybíral hudebníky do svého orchestru, kladl si Marriner tři otázky: „Dovedou hrát?“, „Dokážou zapadnout do stylu orchestru?“ a „Dokážeme s nimi vydržet?… Pokud jsou to otravní bručouni, nebudeme je chtít!“ Marriner s Akademií a jinými orchestry pořídil mnoho nahrávek široké škály skladeb z osmnáctého a devatenáctého století a se skladateli jako Tippett a Nicholas Maw se jeho repertoár rozšířil až do století dvacátého.

Marriner byl od roku 1969 do roku 1978 prvním hudebním ředitelem Los Angeles Chamber Orchestra. Úspěchy, jichž s tímto hudebním tělesem dosáhl, vedly k nabídkám na dirigování velkých amerických orchestrů v Bostonu, Clevelandu, Detroitu, Minneapolisu a San Francisku. Jeho operním debutem v roli dirigenta byla Mozartova Figarova svatba na festivalu v Aix-en-Provence. Několik let pak spolupracoval s Opera de Lyon.

Sir Neville s Akademií sv. Martina v polích nahráli veškerou hudbu pro originální soundtrack k filmu Amadeus. Album se stalo bestsellerem a jednou z nejpopulárnějších nahrávek klasické hudby vůbec. Marriner souhlasil, že vytvoří hudbu k filmu, pokud Mozartovy skladby zůstanou ve své původní verzi. Přidal ovšem několik not k hudbě Salieriho, což je patrné na začátku filmu, kdy Salieri zahajuje svou zpověď.

V roce 1979 byl Marrinerovi udělen Řád britského impéria a v roce 1985 získal titul Knight Bachelor. V posledních letech svého života, ještě kolem devadesátky, pracoval Sir Neville s různými orchestry jako dirigent na volné noze, což komentoval následovně: „Je příšerné, že když dirigent začne být senilní dědek, je čím dál víc žádaný, místo aby to bylo naopak. Kéž bych všechny ty nabídky dostával, když mi bylo třicet!“

Přeložila Kateřina Bodnárová