Je to skoro mánie. Deset let v Theater an der Wien

  1. 1
  2. 2

Víc než Mozartovo divadlo
Intendant Divadla na Vídeňce Roland Geyer v rozhovoru k desátému výročí operní scény
(Die Bühne – 1/2016 – Peter Blaha)

Vavříny málem získal někdo jiný – už byl ustaven jako intendant Bregenzer Festspiele, během přípravné fáze však usoudil, že by pro vlastní utváření programu festivalu na Bodamském jezeře měl k dispozici pouze nepatrný prostor, a odstoupil. Pro Divadlo na Vídeňce (Theater an der Wien) to znamenalo štěstí a všichni byli rádi, že jejich tvořivý šéf s vysokými požadavky na sebe i na tým zůstane divadlu zachován.

Theater an der Wien (foto archiv)
Theater an der Wien (foto archiv)

Od ledna 2006 se v divadle, které je ve svazku Sjednocených vídeňských divadel (Vereinigte Bühnen Wien), hraje výlučně opera, na stagionovém principu. A je zásluhou Rolanda Geyera, že se z Vídeňky stalo jedno z nejlepších operních divadel v mezinárodním měřítku. K jeho 10. výročí jsou na programu Brechtova a Weilova Třígrošová opera, koncertantní uvedení Fidelia a Idomenea.

Intendant Divadla na Vídeňce Roland Geyer (foto Theater an der Wien)
Intendant Divadla na Vídeňce Roland Geyer (foto Theater an der Wien)

Divadlo na Vídeňce slaví desetileté jubileum jako operní scéna. Běželo všechno tak, jak jste si na začátku předsevzal?

Úspěch se dostavil rychleji, než jsem předpokládal. Chtěl jsem Divadlo na Vídeňce dostat do první ligy operních divadel do roku 2010. Ale velký průlom učinili už koncem roku 2008 Nikolaus Harnoncourt a John Neumeier – inscenací Haydnovy opery Orlando paladino a baletem Vánoční oratorium. Pro mě bylo překvapením, že přechod od muzikálového divadla k opernímu proběhl navenek rychleji než uvnitř divadla samotného. Vzhledem ke čtyřicetileté tradici muzikálového divadla si museli mnozí zaměstnanci administrativy i techniky na stagionový provoz nejprve zvykat.

Nejen zaměstnanci se museli přizpůsobit, také publikum a tisk. Do roku 2006 se ve Vídni hrála opera pouze v repertoárovém systému, divadla hrála denně. Na začátku se proto objevovala kritika na nehrací dny, které jsou ale součástí stagionového systému.

To bylo na počátku opravdu obtížné. Tehdy byl ředitelem Státní opery ještě Ioan Holender, který – a to je třeba nyní říci – jako jeden z mála rozpoznal, jaké nebezpečí by mohlo Divadlo na Vídeňce představovat pro Státní operu.

Přesto byla zahajovací premiéra v lednu 2006, Mozartův Idomeneo, koprodukcí s Vídeňskou státní operou.

To byl předpoklad mého jmenování. V Mozartově roce 2006 jsem musel ve spolupráci s dalšími partnery – kromě Státní opery také s Wiener Festwochen a s Peterem Marboem, zodpovědným za projekt Mozartův rok – připravit hrací plán, kde jsem mohl mít jen padesátiprocentní vlastní podíl. Z konglomerátu přání a idejí jsem musel vytvořit mozaiku, v níž byla inscenace Idomenea pevně zařazena, stejně jako její obnovená premiéra roku 2007. Nebylo to tehdy pro mě vůbec snadné, protože chtěl-li jsem divadlu získat novou pozici a přinést vlastní rukopis, znamenaly podobné kompromisy také vždycky ústupky od vlastních nápadů. Zpětně ale vidím, že to bylo i k prospěchu věci, neboť se se mnou na téže lodi ocitli i někteří odpůrci a nemohli se stavět proti.

Theater an der Wien (foto archiv divadla)
Theater an der Wien (foto archiv divadla)

V uplynulých deseti letech někteří umělci Divadlu na Vídeňce cosi výrazného vtiskli, například dirigenti Nikolaus Harnoncourt a René Jacobs nebo režiséři Claus Guth, Christof Loy a Torsten Fischer.

Získat Reného Jacobse bylo velmi důležité, protože spolu s Nikolausem Harnoncourtem zajišťoval velký úspěch v oboru barokní opery. Pokud jde o režiséry, za Holenderových dob nebyla scénická stránka nijak silnou složkou ani ve Státní opeře. Špičkoví režiséři, které jsme získali ke spolupráci, vydobyli Divadlu na Vídeňce rychle mezinárodní renomé. Jejich pravidelné zvaní se ukázalo jako správná cesta. Umělecká aura Divadla na Vídeňce silně vyzařuje navenek a to mě těší.

V uplynulých deseti letech zde vystupovali i význační zpěváci, Plácido Domingo, Cecilia Bartoli, Diana Damrau nebo Anne Sofie von Otter, abychom jmenovali aspoň některé. Nebyli však většinou angažováni pro svá jména, nýbrž byli zapojeni do konkrétních uměleckých projektů.

Zlé jazyky tvrdí, že dělám speciální casting typů. Jsem toho názoru, že dnes v hudebním divadle potřebujeme víc než jen krásné hlasy. Sleduju cosi jako princip triumvirátu. Jakmile se rozhodnu pro tvůrčí tým, přemýšlíme s příslušným režisérem a dirigentem o obsazení. Samozřejmě, že existují tituly, kdy už jsou představitelé hlavních rolí předem dáni, protože si zkrátka jiného umělce nedokážu představit. Avšak nikdy bych se neřídil podle toho, zda je někdo prominent, nebo ne. Možná spočívá náš úspěch také v tom, že se publiku nepodbízíme, nýbrž snažíme se ho oslovit umělecky náročnými projekty. Že se nám podařilo důvěru diváků získat, dokazuje vysoký počet abonentů. Roku 2006 jsme začínali asi s tisícovkou, počet se však brzy znásobil víc než šestkrát.

Theater an der Wien (foto archiv divadla)
Theater an der Wien (foto archiv divadla)

Mluví se o tom, že mnohé, zvláště úspěšné inscenace by se mohly uvést znovu. Proč se to děje jen zřídka?

Protože je většina našeho publika strašně zvědavá na něco nového. Je tolik oper, které se téměř nehrají, a stálo by za to je uvést. Nemám ctižádost vejít do dějin jako velký objevitel, spíš jsem přesvědčen, že by se o některých jednotlivých dílech mohla vyvolat diskuse. Třígrošová opera je naše stá premiéra, ale to je čirá náhoda, v plánu to nebylo. V oněch sto premiérách jsme představili čtyřiaosmdesát různých děl a já jsem hrdý, že nabízíme tak širokou paletu. Většinu těchto oper jsme ve Vídni nikdy neviděli, nebo už se spoustu let nehrály.

Proč se v Mozartově divadle, jako je Divadlo na Vídeňce, hraje k výročí Třígrošová opera?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář