Jedna z hvězd poválečného baletu v Brně. K nedožitým devadesátinám Věry Avratové

  1. 1
  2. 2
4. února by se dožila devadesáti let jedna z nejvýznamnějších osobností českého tanečního umění padesátých a šedesátých let, primabalerina disponující širokým výrazovým rejstříkem, dlouholetá špičková sólistka baletního souboru brněnského divadla, paní Věra Avratová.
Věra Avratová (foto Služby města Brna/archiv ND Brno)

Rodištěm Věry Avratové byl hanácký Přerov, město mladých let jejího Mistra a učitele Ivo Váni Psoty. V Brně začala navštěvovat Psotovu baletní školu a po Mistrově odchodu do zahraničí v roce 1941 pokračovala ve studiu u Marie Anny Tymichové, která se po jedenáctiletém velice úspěšném působení v zahraničí, především ve Francii, vrátila do vlasti.

Budoucí špičková česká taneční pedagožka Marie Anna Tymichová měla nastoupit na Psotovo místo v baletním souboru. K tomu ovšem nedošlo, protože rozhodnutím okupačních úřadů bylo v listopadu 1941 Zemské divadlo v Brně uzavřeno. Věru Avratovou rovněž učila baletní technice tehdejší choreografka a šéfka baletu Městského německého divadla v Brně Dia Luca, která připravila pro budoucí úspěšnou jevištní dráhu řadu dalších našich tanečnic a tanečníků, a svou baletní průpravu Avratová završila v Ostravě, kam ji v roce 1943 angažoval Emerich Gabzdyl.

V roce 1945 se vrátila do Brna. Okamžitě po příchodu zaujala jak svou bravurní taneční technikou, tak svým specifickým jevištním půvabem a pohybovou graciézností. Šéf baletu Josef Judl ji pověřil sólovými úkoly v baletu Vítězslavy Kaprálové Suita rustica stejně jako v další novince, kterou byl Balet o růži, jehož autorem byl ředitel divadla, režisér a hudební skladatel Ota Zítek, a v Nedbalově dětském baletu Z pohádky do pohádky. Dále v té době ztvárnila postavy Hálky v Délibesově Coppélii a Růže v Nedbalově Princezně Hyacintě.

V roce 1947 se vrátil do Brna ze svého druhého zahraničního pobytu Ivo Váňa Psota. Zopakoval si Prokofjevova Romea a Julii a Věra Avratová v této inscenaci tančila roli Dívky. Rychle se zařadila k jádru Psotova cílevědomě budovaného souboru a své všestranné kvality prokázala v řadě úkolů, které jí Mistr svěřil. Tančila sóla ve Dvořákových Slovanských tancích i ve Vzpouře hraček s hudbou Rossiniho. V Psotově verzi Čajkovského Labutího jezera ztvárnila ústřední roli Kněžniny pastorky, v baletní novince brněnského skladatele Karla Horkého Král Ječmínek roli Hraběnky.

S Věrou Vágnerovou alternovala v postavě Princezny Aurory v premiéře poslední Psotovy inscenace, Čajkovského Spící krasavice, kterou v důsledku Mistrovy nečekané smrti přivedli k premiéře jeho žáci.

V té době slavila Věra Avratová úspěchy na různých baletních soutěžích. V roce 1950 získala první cenu na Mezinárodní baletní soutěži v Mariánských Lázních. Spolu se svým tehdejším jevištním partnerem a manželem Jiřím Nermutem získali o rok později cenu na Mezinárodním festivalu mládeže v Berlíně.

S velkými úkoly se Věra Avratová setkala v době šéfovského působení Psotových žáků a následovníků Rudolfa Karhánka a již zmíněného Jiřího Nermuta. V Prokofjevově Popelce byla představitelkou Víly žebračky, tančila sólo v Čajkovského Italském capricciu a svůj výrazný dramatický talent uplatnila v postavě Niny v Chačaturjanově Maškarádě.

Vyvrcholením této fáze jevištní tvorby Věry Avratové byla role vášnivé Zaremy v Asafjevově Bachčisarajské fontáně. Inscenace samotná, k níž si choreograf Rudolf Karhánek (sám skvělý interpret Gireje) přizval jako spolurežiséra Jana Grosssmana, byla přímo kabinetní ukázkou dokonalého tvaru dějového baletu v tehdy používaném stylu. V Zaremě Věra Avratová skvěle uplatnila všechny své interpretační přednosti, schopnost dokonalého propojení perfektně zvládnutých technických prvků, jež role vyžaduje, s naprosto autentickým hlubokým prožitkem něhy a vášnivosti, lásky a nenávisti. Vše bylo korunováno její neopakovatelnou elegancí jevištního pohybu. Právem byl tento její výkon odměněn udělením Státní ceny.

B. V. Asafjev: Bachčisarajská fontána – Věra Avratová (Zarema) – SD Brno 1953 (foto archiv ND Brno)

Po Zaremě následovaly další vynikající kreace. Především to byla Julie v Nermutově koncepci Prokofjevova Romea a Julie, následovala hlavní ženská role Tao-Choa v Glierově baletu Rudý mák, který v Brně nastudovala Nina Jirsíková, Odetty v Labutím jezeře, jež bylo dílem tehdy u nás působícího sovětského choreografa Alexandra Romanoviče Tomského, Mireille de Poitiers v Asafjevových Plamenech Paříže, s nimiž brněnský soubor hostoval ve Francii, Dulcinea v původní premiéře baletu Jaroslava Doubravy Don Quijote, Rumjana v baletu bulharského autora Alexe Rajčeva Hajducká píseň, který inscenoval autorův krajan Ivan Todorov, titulní role v Nikotině Vítězslava Nováka či Belle Rose v Brittenově baletu Princ ze Země pagod.

V Nermutově výborné inscenaci Podivuhodného mandarina byla v roli Dívky skvělou partnerkou choreografovi, jenž se představil divákům i jako interpret titulního hrdiny. Dalším jejím mimořádně přesvědčivým výkonem bylo ztvárnění postavy Sari Villerové v Karhánkově choreografii Karejevovy Cesty hromu.

V roce 1961 dostávají v té chvíli poněkud stojaté vody brněnského baletního souboru novou injekci v příchodu Luboše Ogouna. Věra Avratová se výrazně uplatnila v roli Beatrice v jeho inscenaci Burghauserova Sluhy dvou pánů a Ninette ve vynikajícím Ogounově představení Křížkovy Balady o námořníkovi stejně jako v postavě Inspirace v baletním zpracování Berlizovy Fantastické symfonie a v sólovém partu ve Šmokově jevištním pojetí Gershwinovy Rhapsody in blue.

V roce 1965 je v obnovené Psotově inscenaci Spící krasavice představitelkou role Dobré víly. V roce 1964 dochází v brněnském baletu k dalšímu střídání na šéfovské pozici. Luboš Ogoun zakládá spolu s Pavlem Šmokem Studio Balet Praha a do Brna přichází někdejší Psotův veleúspěšný žák Miroslav Kůra. Věra Avratová tančí roli Lyceion v Ravelově baletu Dafnis a Chloé, ale začíná se věnovat činnosti choreografické.

M. Ravel: Dafnis a Chloé – Ján Šprlák-Puk (Dafnis), Věra Avratová (Lyceion) SD Brno 1965 (foto R. Sedláček/archiv ND Brno)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář