Jedna z hvězd poválečného baletu v Brně. K nedožitým devadesátinám Věry Avratové

  1. 1
  2. 2

V sezoně 1966-1967 je autorkou večera krátkých moderních baletů, uvedených na scéně Divadla Reduta pod názvem Metamorfózy podle skladby Benjamina Brittena, jež byla součástí programu. Věra Avratová dokázala, že své interpretační zkušenosti umí propojit s odpovídající jevištní představou. Diváci se mohli setkat se Saint-Saënsovou Umírající labutí v hudební úpravě Pavla Blatného, kterou sama tančila, ale především s řadou skladeb současných významných  brněnských autorů jako byla Musica Aspera Miloše Ištvána, Dialog sester, které napsal Pavel Blatný pro tehdy velice populární dvojčata, sólistky baletu a současně mistryně světa v umělecké gymnastice Hanu a Jiřinu Machatovy, skladbu Cantilenae od žáka Bohuslava Martinů Jana Nováka a dvě díla Aloise Piňose, Konflikty a Letní monology. Ve druhém z nich se autorka choreografie opět prezentovala jako výborná interpretka ve dvojici s Janem Šprlákem-Pukem.

V roce 1967 inscenovala Věra Avratová jako choreografka a režisérka premiéru baletu Miloše Vacka Milá sedmi loupežníků na náměr básně Viktora Dyka, který dirigoval neúnavný propagátor soudobé hudební jevištní tvorby Václav Nosek.

Šedesátá léta byla v brněnském Státním divadle obdobím, kdy všechny čtyři soubory divadla dosahovaly velkých úspěchů a navíc existovala v jejich úsilí i určitá propojenost. V tomto kontextu byla významná spolupráce Věry Avratové se souborem Mahenovy činohry, především s režisérem Evženem Sokolovským. Podílela se jako choreografka na řadě jeho inscenací (Shawův Androkles a lev, Kopeckého adaptace lidové hry Komedie o Anešce, královně siciliánské, Artaudova hra Pravdivá historie o smrti sourozenců Cenziových).

Ale především je nutné zdůraznit trojici inscenací režiséra Sokolovského, které patřily k tomu nejlepšímu v repertoáru Mahenovy činohry oněch let a v nichž se Věra Avratová prosadila jako významná spolutvůrkyně jejich úspěchů. Byl to roztančený Shakespearův Sen noci svatojanské s dominantním výkonem mladičkého, štíhlého a rtuťovitého Václava Postráneckého v roli Puka, sugestivní představení Weissova Pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata a jeden z největších uměleckých a diváckých úspěchů Mahenovy činohry v celé její historii (pro mou generaci nepřekonatelný) Komedie o umučení Jana Kopeckého.

V činohře spolupracovala Věra Avratová rovněž s režiséry Milošem Hynštem (Brandstetterův Rembrandt) a Zdeňkem Kaločem (hra Milana Uhdeho Děvka z města Théb).

Věra Avratová (foto archiv ND Brno)

Věra Avratová byla v závěru šedesátých let kandidátkou na pozici šéfky baletu zpěvoherního souboru. Situace kolem roku 1968 umožnila dalšímu z významných profilových tvůrců brněnské divadelní scény oněch let, doktoru Ivo Osolsoběmu, realizovat jeho záměry, pokusit se o vybudování moderního (jak se tehdy říkalo hudebně-zábavného) divadla. Věra Avratová se jako choreografka podílela na třech inscenacích různého žánru, které byly pro tyto snahy typické. V oblasti klasické operety to byla inscenace Kálmánovy Hraběnky Marici, ve sféře muzikálové Leighův a Wassermannův Muž z La Manchy a především inscenace Dietlovy a Fischerovy adaptace Jiráskovy Filosofské historie, k níž hudbu napsal Zdeněk Petr a kterou režíroval Stanislav Fišer. Toto představení, jehož premiéra byla v květnu 1968, plnilo v oné době mnohem více než funkci divadelní.

Věra Avratová byla v té době rovněž pedagogicky činná na brněnské konzervatoři. Po rozchodu s Jiřím Nermutem se znovu provdala. Jejím druhým manželem se stal významný chirurg, propagátor operací srdce, profesor Jan Navrátil. Tomu bylo umožněno ve druhé polovině šedesátých let působení na II. chirurgické klinice vídeňské lékařské fakulty. Věra Avratová jej posléze do Vídně následovala.

Dočasný pobyt sovětských vojsk a následná takzvaná normalizace způsobily, že pobyt manželů Navrátilových ve Vídni se z dočasného proměnil na trvalý. Věra Avratová působila v letech 1969-1986 jako tanečnice a choreografka ve vídeňském Raimund Theater a posléze řadu let jako choreografka Johann Strauss Operette ve Vídni. Zde se podílela na řadě úspěšných inscenací klasických operet, v nichž kritika vyzdvihovala její schopnost přirozeně a vtipně rozehrát příběhy. Byla jmenována čestnou členkou tohoto souboru.

V roce 1985 byla jmenována profesorkou Vídeňské konzervatoře a byla jí udělena stříbrná medaile za zásluhy o Rakouskou republiku.

Smrt Věru Avratovou zastihla nečekaně ve Vídni 24. ledna 2007.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat