Jedna z těch, na které se chodilo. K jubileu sopranistky Štěpánky Hraničkové

Její matka, Štěpánka Jelínková, byla známou sólistkou Národního divadla v Praze, slavná Jenůfa Janáčkovy Její pastorkyně, zvěčněná legendární poválečnou nahrávkou firmy Supraphon roku 1953 s dirigentem Jaroslavem Vogelem (spolu s Beno Blachutem a Ivo Žídkem). Štěpánka Hraničková pochází tudíž z pražské rodiny s bohatým uměleckým zázemím. Narozena 19. ledna 1947, absolvovala pražskou HAMU roku 1971 u profesorky Marie Budíkové-Jeremiášové. V roce 1969 získala druhou cenu na soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech, rok poté v této prestižní soutěži zvítězila a obdržela navíc zvláštní cenu za interpretaci árie Rusalky. V této době již byla angažována jako sólistka opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích (od roku 1969).

Její vstupní role svědčí o značné pěvecké vyspělosti: Mozartova Zuzanka ve Figarově svatbě (poté role Hraběnky, kterou si vyzkoušela již v Operním studiu HAMU), Mařenka ve Smetanově Prodané nevěstě, Dvořákova Rusalka či Mozartova Fiordiligi v Così fan tutte. Čili žádné dlouhé „rozkoukávání”, ba ani obvyklé oborové hledání, ale hned od počátku byla v plné prvooborové zátěži pěvecky vysoce obtížných rolí.

Již tyto první kroky na profesionální scéně svědčí o velkém oborovém rozpětí. Od lyrického sopránového oboru sahal její nosný, průbojný hlas přirozeně k oboru mladodramatickému, který se stával postupně dominantním. V opeře nacházíme talentované umělce vyhraněně oborového typu, ovšem na straně druhé také typy univerzální, s možnostmi obsáhnout širší spektrum pěveckých oborů. Štěpánka Hraničková patřila jednoznačně do druhé skupiny, která byla logicky šéfy operních scén ansámblového typu divadel vyhledávána. Na jedné straně koloraturně pohyblivá a mimořádně rozsahově obtížná Královna noci Mozartovy Kouzelné flétny nebo zmíněná Fiordiligi v Così fan tutte, na straně druhé Smetanova Mařenka a Vendulka, Dvořákova Rusalka, Čajkovského Taťána z Eugena Oněgina, Verdiho Alžběta v Donu Carlosovi, Desdemona v Otellovi.

A proti tomu zase stojí naopak virtuózně laděná Gilda v Rigolettovi, suverénní a působivá Leonora z Trubadúra s dramaticky uplatněnou koloraturou. Tento Verdiho kouzelný svět pěvecké opery pomyslně završila rolí Violetty, v duchu slavných heroin světové operní interpretace. Violettu alternovala se sopranistkou takových kvalit, jako byla Stanislava Součková! Ano, takové obsazení měl k dispozici tehdejší operní šéf Jihočeského divadla Karel Nosek (o jeho jubileu jsem psal zde), ani se tomu nechce zpětným pohledem věřit. Smetanovskou interpretaci reprezentovala vedle tvárné Mařenky znamenitá Karolina ve Dvou vdovách, mladodramatická Vendulka z Hubičky a jevištní bezprostředností sympatická Katuška z Čertovy stěny.

Působení významné sopranistky na jihu Čech spadá především do šéfovské éry zmíněného Karla Noska. Vedle široce pojatého repertoáru české i světové operní tvorby uvedl Karel Nosek řadu premiér soudobé hudby. Byla to zejména Hlobilova Anna Karenina v roce 1972, kde Štěpánka Hraničková vytvořila obtížnou titulní roli.

Obdobně byl v československé premiéře proveden Boháčův Goya (Cayetana), Pauerův Zdravý nemocný následoval po premiéře v Praze ve Stavovském, tehdejším Tylově divadle, další premiérou byla Vojnarka Jiřího Františka Nováka.

Štěpánka Hraničková byla jednou z těch výrazných zpěvaček, na kterých mohl tehdejší typ ansámblových divadel stavět. Byl to náročný svět, s nutností obsáhnout co nejširší hlasový obor a k tomu udržovat ve stálé paměti obsáhlý kmenový repertoár, který se pokládal u ansámblového divadla za samozřejmost. Jihočeské divadlo bylo navíc vázáno mnoha zájezdy v regionu, stálou „štací” bylo ale například i město Klatovy, ležící již daleko mimo jihočeskou oblast. To kladlo nesmírné nároky na kondici pěvců, jejich techniku, odolnost a vytrvalost. K tomu letní povinnosti, plynoucí z vzniknuvší tradice představení na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, jakož i pravidelná účinkování v letním amfiteátru Žižkova Trocnova. Pamatuji dobře na krásná představení Smetanova Dalibora, kde dnešní jubilantka imponovala v mladodramatické sopránové roli Jitky.

Zalistoval jsem v novinách z osmdesátých a devadesátých let minulého století, abych si připomněl mnohé z recenzí v tehdejším krajském tisku. Objevuji třeba charakteristiku výkonu v roli Filiny v Thomasově Mignon (Jihočeská pravda, červen 1983): „V roli Filiny zaujala Štěpánka Hraničková suverénním jevištním projevem. Svou soudobou hlasovou průbojností již určitě inklinuje k závažnějšímu sopránovému oboru, ale je moc dobré, že v koloraturních pasážích nic neztrácí na technické pohyblivosti hlasu.”

Klasická opereta, v Jihočeském divadle obstarávaná vždy operním souborem, byla velmi dobrou jevištní parketou Štěpánky Hraničkové. V březnu 1984 velmi zaujala publikum rolí Heleny v Nedbalově Polské krvi: „V popředí inscenace stála báječná dvojice Heleny a Bola v podání pěvecky suverénní Štěpánky Hraničkové a Miloslava Veselého. Helena Štěpánky Hraničkové se prezentovala perfektně technicky i stylově, se sobě vlastním okouzlujícím šarmem, což je pro tuto Nedbalovu sopránovou roli podstatné.”