Ještě k polemice nad uvedením moderní verze Labutího jezera v Brně

  1. 1
  2. 2

Nejde mi o detailní obvyklou kritickou recenzi představení krok za krokem. Fakt je ten, že choreograf v použití hudby Čajkovského se nemohl vyhnout pozastavování děje v dílčích tancích, ostatně tak, jak je to notoricky známo z celé baletní produkce od dob přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Již tento fakt hovoří proti obsahovému záměru choreografa. Dovedu si živě představit, jak by tento námět vynikl v opravdové moderní choreografii s využitím původně vytvořené hudby v poměrně volných kombinacích akustické a elektroakustické skladby s míšením prostředků artificiální a soudobé nonartificiální, třeba i artrockové či jazzrockové hudby s náležitým dynamickým výrazem. Možná hudební koláž, tak jak ji nacházíme u mnoha tvůrců jak artificiální (Schnittke), tak nonartificiální hudby (třeba proslulý Jesus Christ Superstar). V případě Black and White dochází k výrazové disproporci. Zvlášť když to melodicky a výrazově strhující světové téma idée fixe celého díla bylo použito celkem pětkrát, není podle očekávání ozvláštněno oním ušlechtile erotickým kontextem. Kdo zná blíže Čajkovského hudbu, tak ví, že všechny jeho emocionální gradace v symfoniích, koncertech, symfonických básních, serenádě atd. jsou symbolem oné romantické touhy po plném životě, který mu byl odepřen, ať již z jakýchkoli psychologických důvodů. Osobně bych se obával takto použít onu světovou melodii za jakýmkoli jiným účelem. Vždy bude v povědomí ona čistá krása labutě jako symbolu ideální dívky-ženy a boje muže za ni!A jsme u zásadního problému obsahu koncepce baletní dramaturgie a choreografie. Mojmír Weimann ve svém příspěvku připomíná baletní kreace na Čajkovského Pátou symfonii, na ztvárnění Leningradské symfonie, Tarase Bulby, Rapsodie v modrém a na další díla. Mohl bych k tomu připojit snahu o multilaterální představení brněnského ztvárnění Jany z Arcu, Carminy burany, Oidipa Rexe a před několika lety Haydnova Stvoření v kombinaci s baletem na scéně a promítáním. Musíme připustit, že postupujeme-li případ od případu, kdy teprve citlivá spolupráce a ovšem perfektní znalosti hudební složky takového představení, a dodejme s jeho vnitřním prožitkem, může mít, opatrně řečeno, naději na úspěšnou syntézu s dopadem na publikum. Představme si, že právě velká část mladé generace půjde na takové představení a přitom vyslechne náročné reprezentativní hudební dílo! Není to eticky a esteticky záslužné? Právě proto jsem zásadně proti zkreslování informací. A k tomu došlo právě v případě Black and White. Pojďme však dále. V duchu diskuse o režii, může režisér všechno, čili může choreograf všechno? Mojmír Weimann hovoří o riziku režiséra. No, jak se to vezme. V dnešním takzvaně postmoderním založení kritiků neriskuje, když takzvaně zmodernizuje vše, co mu přijde na mysl, bude asi tou postmoderní kritikou chválen. Ovšem bude-li se vědomě držet oddané služby tlumočit operu s akcentem na trvale platné myšlenky díla s respektováním příslušné doby a stylizace prostředí, pak ovšem riskuje u té části oné postmoderní kritiky, která jej obdaří přívlastkem konzervativní! A třeba ne u obecenstva. To dalo najevo svou nevoli při nedávném uvedení Figarovy svatby v blázinci, pardon na scéně Theater and der Wien tak, že dirigent musel požádat o ticho. Může tedy choreograf všechno? Je to složitější. Narážíme po dlouhá léta, a asi tomu nebude ani v budoucnu jinak, na onen kritizovaný kámen úrazu výše uvedeného „Čajkovského  nejnovějšího výtvoru“!V posledních letech jsme stále častěji svědky víceméně baletního koncertu namísto ucelených celovečerních představení. Pravda, skutečně celovečerních baletů je málo a s pohádkami, byť i opatřenými vynikající hudbou, nelze vystačit. Ostatně to věděl i Ruský balet v Paříži, když uváděl kombinovaná představení. Za tu dobu v letech 1909–1929 jich byly desítky. Uvádět v omyl obecenstvo je jakousi podivnou „výsadou“ baletních dramaturgů či choreografů. Tak například Prokofjevův Ivan Hrozný, to nebylo baletní ztvárnění autorovy vokálně-orchestrální filmové hudby, ale slepenec vybraných částí z jeho orchestrálních děl. Balet Lucidor a Arabela vydávaný za celovečerní výpravný klasický balet Alexandra Glazunova, který jej ovšem nesložil, byl také choreografem vybraný sled z různých děl autora, navíc očividně epigonské hudby závislé na Čajkovském! Obdobně vybrané směsi najdeme v realizaci titulů jako Osudové lásky či Nebezpečné známosti.

A v duchu diskuse o režisérech oper bych dodal, že i výklad původních baletů je někdy neúnosně posouván buď do současnosti, nebo do jiných obsahových dimenzí. V Brně byly takové příklady s Ohnivákem, Petruškou apod. Operní režisér musí plně respektovat vývoj děje dané opery, dobu a prostředí, kde se vše odehrává. V opačném případě zavádí publikum a s ním pochopitelně i účinkující pěvce do zpravidla nelogických poloh a vztahů. Je to eticko-estetický a neodborný až amatérský zločin. Vyjadřuje neúctu k danému dílu a autorovi. Nejlepší tvůrci oper, a dodejme v našem případě i baletní hudby zejména první poloviny dvacátého století, věděli spolu s libretisty velmi přesně, jakou látku volí, kam ji zasazují a v drtivých případech vysoko svojí hudbou převýšili mnohý výchozí literární vzor.

A ještě eticko-estetická záležitost, která se šíří jako nádor s metastázami v baletním světě. Autor programové brožurky Karel Littera k výše uvedenému představení, které vyvolalo polemiky, uvádí dvacítku choreografií šéfa baletu Račanského, ale nikde ani zmínka o hudbě! Jak máme poznávat jeho práci, která je nám takto předávána? Hudba je služkou? Nikoli, přátelé, ona je zásadní a určující elementární primární složkou veškerého vašeho konání. Jistěže lze se několik málo minut pohybovat na prázdné scéně bez hudby, ale to je jen pro dramaticky zdůvodněný kontrast. Hudební dílo je základním chlebem tanečníka a choreografa!

Když by byly všechny požadavky přirozeně logického přístupu režiséra a choreografa uskutečněny, byla by tato celá diskuse zbytečná.A nakonec ještě jeden smutek. Na příští sezonu 2015/2016 neplánuje brněnský baletní soubor ani jeden smysluplný nebo aspoň minimálně ze dvou složek kombinovaný titul dramaticky koncipovaného baletního divadla v prostorách Janáčkova divadla! Probůh, proč?! Ano, ať jakýmkoli komorním experimentům je vyhrazena scéna v Redutě, ať se děje hlavně více. Ale to se dostáváme do oblasti postavení celého Národního divadla v Brně, jeho ekonomického zázemí, vytíženosti budov, hlavně Janáčkova divadla a Reduty, a z toho je východisko ovšem velmi obtížné, zvlášť když se v tomto ohledu prakticky nikdo neangažuje. A dotace města Brna na to na všechno prostě nestačí. Pak není divu, že se na představení provázené reprodukovanou hudbou vybírá vstupné jako na řádné divadlo se vším všudy. Pokud se Národní divadlo Brno nedostane do třídy první kategorie jako pražské Národní divadlo, pak není na lepší vývoj naděje.

Autor je pedagogem brněnské JAMU
Foto Ctibor Bachratý

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Lulu

Děkuji autorovi, který přispěl na stranu tábora lidí, kteří si nemyslí, že operní režisér a baletní choreograf může vše, na rozdíl od pana Hermana, který ve svých statích věnovaných tomuto problému , ve svém tzv. “desateru” mimo jiné tvrdí, že na uměleckou hodnotu nemá vliv představa či úmysl autora, proto je na něm dílo nezávislé a že nikoli inscenace slouží dílu skladatele, ale dílo skladatele je jedním z „materiálů“ (vstupů) divadelní inscenace. Je to pochopitelně nesmysl a vydávat to za teorii umění je ještě větší opovážlivost. Jen mám neblahý pocit, že pláčem na špatném hrobě a že naše oprávněné nároky… Číst vice »

ferdinand

Výborné vystižení problému od pana Schnierera. Ano, s ucelenými balety to vypadá bledě, ale není to jen problém Brna, když se podíváme na plán Prahy a Bratislavy na příští sezónu, je to podobné.. a smutné! Jen se mně nezdá, jak píše p. Schnierer, že by ucelených klasických baletů obecně existovalo málo, jen prostě není nálada a vůle od vedení divadel je uvádět. Určitě by bylo objevné a vysoce přínosné inscenovat některé pozapomenuté balety od Adama, Minkuse, Čajkovského aj. A jak píše Lulu – zastavit samolibé bořitele chrámů a léčit nádor s metastázemi. Jistě ale jak? Jaké jsou naše síly? Osobně… Číst vice »