Jevištní odkaz Zdeňka Fibicha – od Bukovína k Pádu Arkuna

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

V roce 1873 odjeli mladí manželé do litevského Vilna, kde přijal Fibich místo učitele hudby. Někdejší a také nynější hlavní město Litvy, Vilnius, bylo tehdy centrem gubernie v carském impériu. I když bylo jedním z významných středisek, v němž se formovala mladá polská inteligence, bylo toto město ve srovnání s Vídní, ale i rychle se rozvíjející Prahou, pouhým provinčním městem, které Fibicha rozhodně úrovní svého kulturního života nemohlo uspokojovat. Navíc jeho manželka vážně onemocněla. Na pomoc jí přijela její starší sestra Anna, ale ta krátce po svém příjezdu zemřela. Rodinná tragédie pokračovala. Zemřela i jeho manželka a obě jejich děti. Fibich umírající choti slíbil, že si vezme její sestru Betty. Vrátil se do Prahy a svůj slib splnil.

Během Fibichova vilenského pobytu byl Bukovín zařazen na repertoár. Fibich sám se při návštěvě Prahy zúčastnil jedné ze zkoušek. Na premiéře dne 10. dubna 1874 ale přítomen nebyl. Premiéru dirigoval Adolf Čech a roli Elišky zpívala jako své benefiční představení Betty Hanušová. Opera byla provedena třikrát, což tehdy byl běžný počet u uváděných novinek.

Plakát k premiéře opery Bukovín
Plakát k premiéře opery Bukovín

Hudba se dočkala poměrně vlídného přijetí, ale katastrofálně dopadlo Sabinovo libreto. Posel z Prahy napsal: „…libreto jest výlupek vší špatnosti. Jest to takový slátanina, jednoduchá sice, ale beze všeho vkusu, jaké tak brzo jsme nepoznali.“

Fibich se pustil do komponování dalšího jevištního díla. Jako libretistku si vybral Elišku Krásnohorskou, která už za sebou měla první úspěšné pokusy, například tehdy poměrně úspěšnou operu Karla Bendla Lejla. Námětem měla být Schillerova tragédie Nevěsta messinská, ale z toho sešlo a v tehdejší společenské atmosféře bylo vybráno téma vlastenecké, vážící se k pověstem o rytířích uvnitř bájné hory Blaník.

Fibichova zralá jevištní díla
Blaník

Krásnohorská kvůli posílení vlasteneckého motivu pozměnila obsah báje. Děj se odehrává v době pobělohorské a uvnitř nečeká na probuzení bájná družina rytířů svatého Václava, ale bojovníci, kteří jsou připraveni osvobodit zemi z cizí nadvlády v duchu husitské minulosti. Bylo to zcela v souladu s dobovým cítěním, protože svatováclavská tradice a legenda byly příliš spjaté s katolickou ideologií Habsburků. V geniální hudební rovině tento posun posléze vyjádřil Bedřich Smetana v symfonické básni Blaník. Svou roli při komponování této opery hrály i zážitky v raném dětství, jež Fibich prožil právě v tomto kraji.

Fibich zadal tuto operu do soutěže o dílo určené k otevření Národního divadla, získal s ní ocenění a mělo být provedeno na Národním divadle. Po požáru divadla se tady premiéra konala dne 25. listopadu 1881 v Novém českém divadle v Praze pod taktovkou Adolfa Čecha. Ústřední mužskou roli starce Domovíta ztvárnil Vilém Heš, efektní altovou postavu Perchty, bílé paní, Betty Fibichová. Opera se setkala s pozitivním přijetím. Týkalo se to zejména hudby. Fibich se představil typickými prvky svého hudebního rukopisu (používání příznačných motivů). Libreto Elišky Krásnohorské ale rozhodně nepatří k vrcholům její tvorby. Spletitý děj je místy nelogický, mnohé situace působí nevěrohodně a problematická je jeho celková jazyková stránka.

Eliška Krásnohorská
Eliška Krásnohorská

Další osudy Blaníku jsou téměř výhradně spjaty s Národním divadlem. Byl na něm uveden celkem ve třech inscenacích, významná byla inscenace Otakara Ostrčila a Ferdinanda Pujmana v rámci cyklu jevištních děl Otakara Ostrčila v roce 1925. Premiéra poslední inscenace byla v roce 1949. Její dirigent, tehdejší šéf opery Otakar Jeremiáš, byl stižen po představení záchvatem mrtvice. I když Jeremiáš ještě žil třináct let a aktivně působil v českém hudebním životě, částečné ochrnutí mu znemožnilo jeho další působení v divadle. Z významných sólistů, kteří v inscenacích Blaníku účinkovali, jmenujme představitelky Perchty Gabrielu Horváthovou a především Martu Krásovou a  Domovíta Viléma Zítka, Emila Pollerta a Karla Kalaše.

Mimo Prahu byl, pokud je mi známo, Blaník uveden dvakrát v Plzni. Poprvé to bylo v roce 1914 a jeho dirigentem byl Václav Talich, jenž tehdy v Plzni působil, podruhé v rámci fibichovského cyklu, který v Plzni uvedl v roce 1926 šéf opery Antonín Barták. Dirigentem tohoto představení byl pozdější šéf českého operního souboru v Liberci, Jaromír Žid.

Nevěsta messinská
Po Blaníku přišla na řadu Nevěsta messinská. Autorství libreta převzal Fibichův přítel Otakar Hostinský. V zásadě použil text Schillerovy tragédie, který zkrátil a upravil pro potřeby opery. Fibich dílo zadal do soutěže o operu vypsanou u příležitosti druhého otevření Národního divadla. Soutěž byla rozdělena do dvou částí – opery vážné a opery komické. Nevěsta messinská získala ve své kategorii první cenu, v kategorii komických oper si uznání odnesly opera Karel Škréta Karla Bendla a Ženichové Karla Kovařovice.

Autorovým záměrem bylo vytvořit stylově čistou a vzorovou hudební tragédii. Někteří badatelé pokládají Nevěstu messinskou za operu, jež je z Fibichova odkazu nejvíce poplatná Wagnerovu vlivu. Přínos Otakara Hostinského je především v tom, že se zasloužil o jazykovou čistotu a důraz na to, aby jevištní deklamace dbala na specifický charakter českého jazyka, o což Fibich ve svých dalších dílech vždy dbal. Premiéra, která se konala 25. března 1885, byla očekávána s velkým napětím. Představení, v němž titulní roli Beatrice ztvárnila první představitelka Libuše Marie Sittová a roli kněžny Isabelly Betty Fibichová, se setkalo s rozporným přijetím. Část kritiky se výrazně postavila proti Fibichovu „cizáctví“, které vnáší do české hudby. Fibichovi nepřátelé operu posměšně nazývali Mosazná nevěsta (podle německého slova Messing – měď).

opera Nevěsta messinská
partitura opery Nevěsta messinská

Je příznačné, že Nevěsta messinská čekala na své první mimopražské uvedení až do roku 1919, kdy ji pod taktovkou Karla Boleslava Jiráka uvedlo Národní divadlo v Brně. Svou roli tu nepochybně sehrálo jak vlastenecké nadšení oné doby, tak nároky, kterou opera klade na interprety. V době první republiky se hrála v Ostravě, Plzni, Olomouci i v Bratislavě, z poválečných inscenací k nim přibyly i Liberec a Opava. Významná byla brněnská inscenace Františka Jílka a Miloše Wasserbauera z roku 1960, která tehdy patřila mezi špičková představení české operní scény. Donu Isabellu v ní ztvárnila Jarmila Palivcová, Beatrici Kveta Belanová.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments