Jevištní odkaz Zdeňka Fibicha – od Bukovína k Pádu Arkuna

Letos na podzim kalendář nabízí hned dvojí možnost připomenout si hudebního skladatele Zdeňka Fibicha. Jedná se sice o výročí pouze „půlkulatá“, 15. října uplyne sto patnáct let od jeho úmrtí a 21. prosince sto šedesát pěl let od narození, ale myslím, že je to dostatečný důvod, abychom se na chvíli věnovali Fibichově jevištní tvorbě, která zaujímá v jeho odkazu velice významné místo.

Jednu melodii Zdeňka Fibicha zná u nás snad každý, i když velmi mnozí vůbec netuší, kdo je její autor. Jedná se o část jedné ze skladeb z jeho cyklu pro klavír Nálady, dojmy a upomínky, který vznikl v době hluboké skladatelovy lásky k Anežce Schulzové. Nazývá se Poem, a díky Janu Kubelíkovi se z ní stalo oblíbené přídavkové číslo při sólových koncertech houslových virtuosů a bývá také hrána jako hudební doprovod při nejrůznějších životních významných příležitostech. Ačkoli muzikologové zabývající se tvorbou Zdeňka Fibicha v ní vidí pouze okrajový líbivý přívěsek, těší se stále nezměrné popularitě.

Hudební fanoušci znají zcela jistě jeho cyklus V podvečer, některou z jeho tří symfonií, kantátu Jarní symfonie, symfonické básně Othello či Toman a lesní panna anebo melodramy inspirované Kyticí Karla Jaromíra Erbena. Operní fanoušci nepochybně obdivují jeho Šárku či Nevěstu messinskou, ale i přesto, že pro Zdeňka Fibicha byla dramatická tvorba možná tím nejdůležitějším, na čem mu záleželo, se zejména v posledním půlstoletí jeho opery až na výjimky z jeviště vytratily. Myslím, že je to škoda.

Fibichova cesta k hudebnímu divadlu
Díky Fibichovu příteli Otakarovi Hostinskému, žáku a ctiteli Zdeňkovi Nejedlému, muzikologům Mirko Očadlíkovi, Josefu Bartošovi, Josefu Plavcovi, Jaroslavu Jiránkovi a dalším – z těch současných jmenujme na prvním místě zaníceného a důkladného znalce Fibichova díla, docenta muzikologie na Univerzitě Palackého v Olomouci Jiřího Kopeckého, máme o jeho životě a tvorbě velmi důkladné informace.

Zdeněk Fibich byl osobností velmi složitou, což se projevovalo plně jak v jeho životních osudech, tak v jeho kompoziční činnosti. Tu komplikovanost si možná s sebou už přinesl na svět. Po otci pocházel ze starého českého mysliveckého rodu Fibichů, po matce z rodiny majitele vídeňské textilní továrničky Römische, s jehož dcerou Marií se někdy ve čtyřicátých letech devatenáctého století Fibichův otec Jan při svých studiích ve Vídni seznámil a oženil se s ní.

Mladý lesník nastoupil na místo lesníka na panství Auerspergů v západočeském Švihově, odkud se posléze přestěhovali do myslivny nedaleko vísky Všebořice na Benešovsku. Tam se jim tři dny před Štědrým dnem roku 1850 narodil syn Zdeněk. Své rané dětství prožil budoucí skladatel obklopen středočeskou přírodou a láska k ní ho provázela celý život, později obohacená o vřelý vztah k horám. Rodná Fibichova myslivna je dnes kulturní památkou.

Fibichovi se často stěhovali a tak za pár let se přemístili do Libáně blízko Jičína a poté v roce 1869 do Žáků, pár kilometrů od Čáslavi. Když bylo Zdeňkovi devět let, vyslali jej rodiče na školu do Vídně. Zde se stal žákem krátce předtím založené chlapecké hlavní školy (Öffentliche Kraben-Hauptschule), kterou založil tehdejší významný pedagog Johann Hermann. Fibich byl přijat přímo do druhého ročníku a studoval s vzorným prospěchem. V roce 1863 ale přešel na pražské německé malostranské gymnázium. To už se ale naplno věnoval hudbě. Skladbu studoval u Zikmunda Kolešovského. Podle některých pramenů studoval i u Bedřicha Smetany. Smetanu obdivoval, ale jeho studium u autora Prodané nevěsty není prokázáno.

Psát opery začal už v raném dětství. Když mu bylo dvanáct, zkomponoval operu Medea na vlastní německý text. V dubnu 1865 v patnácti letech dirigoval na koncertu v Chrudimi předehru k tomuto dílku. Pokoušel se o další opery, jako byl Kappelmeister in Venedig na německý námět, pokoušel se o operní verzi báje o Lorelei, a později skládal operu na námět z dánských dějin Fridtjof. O těchto pokusech toho mnoho nevíme, Fibich vesměs řadu svých nerealizovaných pokusů zničil.

V roce 1865 odchází studovat do Lipska. Zde na něj má vliv jeho strýc Raymond Dreyschock, houslista lipského Gewandhausu a zde se také poprvé seznámil s dílem Richarda Wagnera. V roce 1867 se vrací do Prahy, kde prožije vzrušené období, kdy se po zklamání z výsledků rakousko-uherského vyrovnání česká společnost aktivizovala k dalšímu kulturnímu vzepětí. Jejich vyvrcholením bylo položení základního kamene k Národnímu divadlu dne 16. května 1868, které bylo završeno premiérou Smetanova Dalibora. Už tehdy se ale projevily rozpory ve formující se české umělecké obci. Její část vyslovila k Daliborovi silné výhrady, opeře a jejímu autorovi vyčítalo závislost na Richardu Wagnerovi. Fibich, který byl jednoznačným Smetanovým stoupencem a ctitelem, pocítil později mnohokrát důsledky těchto rozporů.

Fibich nějakou dobu pobývá v Paříži, kde se živí vyučováním, pilně si prohlubuje své vzdělání a komponuje. Rozhodne se požádat o libreto samotného, tehdy ještě úspěchy a slávou ověnčeného, autora libreta Prodané nevěsty Karla Sabinu. Téma mělo být podobné Weberovu Čarostřelci, kterého tehdy Weber obdivoval. Sabina libreto vytvořil, těžko ale říci, do jaké míry se vážně celou záležitostí zabýval. Žádost mladého skladatele nebral asi příliš vážně, což se projevilo na úrovni textu. A tak vznikla první Fibichova opera, která se dočkala scénického uvedení – Bukovín.

V té době dochází ve Fibichově životě k důležité změně. Během prázdninového pobytu se v roce 1869 v podkrkonošské Jilemnici seznámí s rodinou mlynáře Hanuše, jehož prostřední dcera Betty je úspěšnou sólistkou altového oboru v Prozatímním divadle. Fibich se ale zamiloval do její mladší dcera Růženy, s kterou se oženil.

V roce 1873 odjeli mladí manželé do litevského Vilna, kde přijal Fibich místo učitele hudby. Někdejší a také nynější hlavní město Litvy, Vilnius, bylo tehdy centrem gubernie v carském impériu. I když bylo jedním z významných středisek, v němž se formovala mladá polská inteligence, bylo toto město ve srovnání s Vídní, ale i rychle se rozvíjející Prahou, pouhým provinčním městem, které Fibicha rozhodně úrovní svého kulturního života nemohlo uspokojovat. Navíc jeho manželka vážně onemocněla. Na pomoc jí přijela její starší sestra Anna, ale ta krátce po svém příjezdu zemřela. Rodinná tragédie pokračovala. Zemřela i jeho manželka a obě jejich děti. Fibich umírající choti slíbil, že si vezme její sestru Betty. Vrátil se do Prahy a svůj slib splnil.

Během Fibichova vilenského pobytu byl Bukovín zařazen na repertoár. Fibich sám se při návštěvě Prahy zúčastnil jedné ze zkoušek. Na premiéře dne 10. dubna 1874 ale přítomen nebyl. Premiéru dirigoval Adolf Čech a roli Elišky zpívala jako své benefiční představení Betty Hanušová. Opera byla provedena třikrát, což tehdy byl běžný počet u uváděných novinek.

Hudba se dočkala poměrně vlídného přijetí, ale katastrofálně dopadlo Sabinovo libreto. Posel z Prahy napsal: „…libreto jest výlupek vší špatnosti. Jest to takový slátanina, jednoduchá sice, ale beze všeho vkusu, jaké tak brzo jsme nepoznali.“

Fibich se pustil do komponování dalšího jevištního díla. Jako libretistku si vybral Elišku Krásnohorskou, která už za sebou měla první úspěšné pokusy, například tehdy poměrně úspěšnou operu Karla Bendla Lejla. Námětem měla být Schillerova tragédie Nevěsta messinská, ale z toho sešlo a v tehdejší společenské atmosféře bylo vybráno téma vlastenecké, vážící se k pověstem o rytířích uvnitř bájné hory Blaník.

Fibichova zralá jevištní díla
Blaník
Krásnohorská kvůli posílení vlasteneckého motivu pozměnila obsah báje. Děj se odehrává v době pobělohorské a uvnitř nečeká na probuzení bájná družina rytířů svatého Václava, ale bojovníci, kteří jsou připraveni osvobodit zemi z cizí nadvlády v duchu husitské minulosti. Bylo to zcela v souladu s dobovým cítěním, protože svatováclavská tradice a legenda byly příliš spjaté s katolickou ideologií Habsburků. V geniální hudební rovině tento posun posléze vyjádřil Bedřich Smetana v symfonické básni Blaník. Svou roli při komponování této opery hrály i zážitky v raném dětství, jež Fibich prožil právě v tomto kraji.

Fibich zadal tuto operu do soutěže o dílo určené k otevření Národního divadla, získal s ní ocenění a mělo být provedeno na Národním divadle. Po požáru divadla se tady premiéra konala dne 25. listopadu 1881 v Novém českém divadle v Praze pod taktovkou Adolfa Čecha. Ústřední mužskou roli starce Domovíta ztvárnil Vilém Heš, efektní altovou postavu Perchty, bílé paní, Betty Fibichová. Opera se setkala s pozitivním přijetím. Týkalo se to zejména hudby. Fibich se představil typickými prvky svého hudebního rukopisu (používání příznačných motivů). Libreto Elišky Krásnohorské ale rozhodně nepatří k vrcholům její tvorby. Spletitý děj je místy nelogický, mnohé situace působí nevěrohodně a problematická je jeho celková jazyková stránka.

Další osudy Blaníku jsou téměř výhradně spjaty s Národním divadlem. Byl na něm uveden celkem ve třech inscenacích, významná byla inscenace Otakara Ostrčila a Ferdinanda Pujmana v rámci cyklu jevištních děl Otakara Ostrčila v roce 1925. Premiéra poslední inscenace byla v roce 1949. Její dirigent, tehdejší šéf opery Otakar Jeremiáš, byl stižen po představení záchvatem mrtvice. I když Jeremiáš ještě žil třináct let a aktivně působil v českém hudebním životě, částečné ochrnutí mu znemožnilo jeho další působení v divadle. Z významných sólistů, kteří v inscenacích Blaníku účinkovali, jmenujme představitelky Perchty Gabrielu Horváthovou a především Martu Krásovou a  Domovíta Viléma Zítka, Emila Pollerta a Karla Kalaše.

Mimo Prahu byl, pokud je mi známo, Blaník uveden dvakrát v Plzni. Poprvé to bylo v roce 1914 a jeho dirigentem byl Václav Talich, jenž tehdy v Plzni působil, podruhé v rámci fibichovského cyklu, který v Plzni uvedl v roce 1926 šéf opery Antonín Barták. Dirigentem tohoto představení byl pozdější šéf českého operního souboru v Liberci, Jaromír Žid.

Nevěsta messinská
Po Blaníku přišla na řadu Nevěsta messinská. Autorství libreta převzal Fibichův přítel Otakar Hostinský. V zásadě použil text Schillerovy tragédie, který zkrátil a upravil pro potřeby opery. Fibich dílo zadal do soutěže o operu vypsanou u příležitosti druhého otevření Národního divadla. Soutěž byla rozdělena do dvou částí – opery vážné a opery komické. Nevěsta messinská získala ve své kategorii první cenu, v kategorii komických oper si uznání odnesly opera Karel Škréta Karla Bendla a Ženichové Karla Kovařovice.

Autorovým záměrem bylo vytvořit stylově čistou a vzorovou hudební tragédii. Někteří badatelé pokládají Nevěstu messinskou za operu, jež je z Fibichova odkazu nejvíce poplatná Wagnerovu vlivu. Přínos Otakara Hostinského je především v tom, že se zasloužil o jazykovou čistotu a důraz na to, aby jevištní deklamace dbala na specifický charakter českého jazyka, o což Fibich ve svých dalších dílech vždy dbal. Premiéra, která se konala 25. března 1885, byla očekávána s velkým napětím. Představení, v němž titulní roli Beatrice ztvárnila první představitelka Libuše Marie Sittová a roli kněžny Isabelly Betty Fibichová, se setkalo s rozporným přijetím. Část kritiky se výrazně postavila proti Fibichovu „cizáctví“, které vnáší do české hudby. Fibichovi nepřátelé operu posměšně nazývali Mosazná nevěsta (podle německého slova Messing – měď).

Je příznačné, že Nevěsta messinská čekala na své první mimopražské uvedení až do roku 1919, kdy ji pod taktovkou Karla Boleslava Jiráka uvedlo Národní divadlo v Brně. Svou roli tu nepochybně sehrálo jak vlastenecké nadšení oné doby, tak nároky, kterou opera klade na interprety. V době první republiky se hrála v Ostravě, Plzni, Olomouci i v Bratislavě, z poválečných inscenací k nim přibyly i Liberec a Opava. Významná byla brněnská inscenace Františka Jílka a Miloše Wasserbauera z roku 1960, která tehdy patřila mezi špičková představení české operní scény. Donu Isabellu v ní ztvárnila Jarmila Palivcová, Beatrici Kveta Belanová.

Na Národním divadle se hrála celkem v osmi inscenacích, naposledy v letech 1979-1986, kdy byla uvedena celkem sedmačtyřicetkrát. Z představitelek titulní role Beatrice se zmiňme alespoň o Míle Kočové a Marii Podvalové. Role královny Isabelly patřila k největším úspěchům Marty Krásové.

Poprvé v ní vystoupila v roce 1928. Ve čtyřech inscenacích ji zpívala více než sto třicetkrát, přičemž ve Vogelově a Pujmanově inscenaci z roku 1959, která se hrála šestnáct let, ji zpívala ve všech devětadevadesáti představeních. Její poslední inscenace měla poslední premiéru v roce 1979 a hrála se sedmačtyřicetkrát do roku 1986. Nastudování bylo dílem Zdeňka Košlera a Karla  Jerneka. V roli kněžny Isabelly se představily Věra Soukupová a Libuše Márová, v postavě Beatrice Zora Jehličková a Daniela Šounová.

Zdeněk Fibich po celý život usiloval, aby jeho opery byly uvedeny na německých scénách. Bohužel se mu to přes veškeré úsilí nepodařilo. Nevěsta messinská jistě měla předpoklady k tomu, aby se v Německu hrála. Letos se tohoto nelehkého úkolu chopilo divadlo v Magdeburku, premiéra byla 14. března. Opera se tam se setkala s velice dobrým ohlasem jak u publika, tak u kritiky. Recenze uvedly, že v publiku byla slyšet i italštinu a francouzštinu. Režisérka přenesla děj, jak tomu dnes je zvykem, do současnosti. Tragický příběh se odehrává v zemi, kde vládne vojenská diktatura a tomu je podřízena celá koncepce včetně výtvarného řešení. Kritici vyzdvihli hudební nastudování, které bylo v rukou hudebního ředitele Kimbo Ishiho a nastudování sboru (sbormistr Martin Wagner) stejně jako výkony sólistů. Velké chvály se dočkala představitelka kněžny Isabelly Lucia Cervoni a především představitel dona Césara, český tenorista Richard Samek, jemuž se podle kritik dostalo i značných ovací obecenstva. Drážďanský kritik Boris Gruhl shrnul svou, v zásadě velmi pochvalnou recenzi do věty, že toto dílo se stěží stane repertoárovou operou, ale je třeba pochválit magdeburské za odvahu, kterou v této inscenaci projevili (naši recenzi najdete zde).

Nahrávky se Nevěsta messinská dočkala poprvé v Československém rozhlase v roce 1954, když donu Isabellu zpívala Marta Krásová a Beatrici Milada Šubrtová. Supraphon natočil tuto operu v roce 1975, pod taktovkou Františka Jílka zpívala donu Isabellu Libuše Márová a Beatrici Zora Jehličková.

Trilogie o Hippodamii
Nepochopení kritiky (mimo jiné byl vysloven i názor, že pro samou deklamaci se zapomnělo na zpěv) vedlo skladatele k tomu, že hledal nové možnosti pro realizaci svých záměrů. Výsledkem byl svým způsobem ojedinělý třídílný scénický melodram na námět antické báje o Pelopovi a Hippodamii. Tři večery dávají plný smysl tehdy, když jsou uváděny v souborném provedení. Jednalo se skutečně o unikátní pokus, pochopitelně velmi náročný pro interprety. První díl, který se také dočkal největšího počtu uvedení, Námluvy Pelopovy, měl premiéru 21. února 1890, Smír Tantalův 2. června 1891 a závěrečný díl, Smrt Hippodamie 8. listopadu téhož roku.

Nečekaný úspěch se dostavil při hostování Národního divadla ve Vídni, kde byly Námluvy Pelopovy spolu s Prodanou nevěstou uvedeny v rámci Mezinárodní divadelní výstavy. Mnozí kritici v tomto díle viděli vrchol současného hudebního divadla a titul se stal prvním Fibichovým dílem, které pronikl i na zahraniční scény (byly uvedeny například v Záhřebu anebo v Antverpách).

Trilogie jako celek se dočkala na Národním divadle provedení v rámci Ostrčilova fibichovského cyklu v roce 1925 v titulní roli s Jarmilou Kronbauerovou. Na počátku šedesátých let ji nastudoval Jaroslav Krombholc v režii Ladislava Boháče s Danou Medřickou a v polovině let sedmdesátých dirigent Ladislav Simon s režisérem Karlem Jernekem s Janou Hlaváčovou, s níž v posledním díle trilogie alternovala Jarmila Krulišová. Z individuálních inscenací jednotlivých dílů připomeňme především velmi úspěšné nastudování Jaroslava Krombolce z roku 1951 (režisér Jiří Fiedler), v němž se v roli Hippodamie střídaly Marie Vášová a Marie Glázrová. Tato inscenace se dočkala dvacet osmi repríz.

V Brně uvedli trilogii v roce 1919 dirigent Karel Boleslav Jirák a režisér Rudolf Walter a v letech 1926–1928 František Neumann s Otou Zítkem. V roce 1954 se náročného úkolu chopil mladý ředitel mosteckého divadla, nadšený ctitel a propagátor melodramu Lubomír Poživil a uvedl ji ve spolupráci s teplickým symfonickým orchestrem, který dirigoval Josef Daniel.

Na podzim 2000 uvedlo v rámci dvojího výročí Zdenka Fibicha Smrt Hippodamie Národní divadlo. Dirigentem představení byl Bohumil Kulínský, režisérem Josef Průdek a titulní roli ztvárnila Hana Maciuchová.

V roce 2006 v rámci oslav výročí divadlo uvedlo Smrt Hippodamie Městské divadlo ve Zlíně v kooprodukci s Filharmonií Bohuslava Martinů. Představitelka titulní role Helena Čermáková byla za svůj výkon nominována na Cenu Thálie. Představení dirigoval Roman Válek.

Bouře
Po úspěchu trilogie se Fibich vrátil k opeře. Bylo to v době, kdy se zrodil jeho vztah k Anežce Schulzové, který výrazně ovlivnil jeho život i tvorbu v závěrečném období. Anežka Schulzová byla velmi vzdělaná dívka s literárními ambicemi a u Fibicha studovala hudbu. Z jejich kontaktů se vyvinul mimořádně hluboký lidský i pracovní vztah. Anežka Schulzová mu pomáhala i při jeho tvorbě. Byla neteří významných osobností českého veřejného života, Eduarda a Julia Grégrových a sama se v něm velmi angažovala.

Libreto Bouře na námět stejnojmenné hry Williama Shakespeara napsal Jaroslav Vrchlický podle skladatelových představ. Velkým zdrojem inspirace byl Fibichův vztah k Anežce Schulzové, který se promítl do postav milenců Mirandy a Fernanda. Bouře je považována za nejméně „wagnerovské“ Fibichovo dílo. Josef Bartoš ji charakterizuje „jako nejsvětlejší Fibichovu operu, pohádku se šťastným koncem“ a Jaroslav Jiránek ji nazývá „zpěvohrou hýřivých náladových barev“. Významnou roli hrál při přípravě této opery stejně jako následujících Fibichových oper ředitel Národního divadla František Adolf Šubert, který se ujal režie a v lecčem ovlivnil konečný tvar díla.

Při studiu Bouře opět propukly rozpory mezi Fibichovými ctiteli a nepřáteli. Vedle zásadních názorových rozporů zde nepochybně sehrály svou úlohu malichernosti. Zdeňku Fibichovi nebyla udělena profesura na Konzervatoři. Jiří Kopecký cituje dopis dirigenta Národního divadla Mořice Angera adresovaný Antonínu Dvořákovi do New Yorku z února 1985: „že na Tebe Fibich stran obsazení místa Tvého na Konzervatoři měl vztek, to si můžeš myslet a teď má pekárnu na opery, jednu, jednu již zadal a druhou už peče.“ Anger tím mínil operu Hedy, na které už s Anežkou Schulzovou pilně pracoval.

Premiéra Bouře se konala 1. března 1895. Dirigoval ji jako i ostatní premiéry Fibichových oper na Národním divadle Adolf Čech. Roli Prospera vytvořil Václav Viktorin, kterého později vystřídal Bohumil Benoni, Mirandu zpívala Růžena Maturová. Na Národním divadle se Bouře dočkala sedmi inscenací. Z nich připomeňme například Ostrčilovo nastudování z roku 1920 (byla to první Ostrčilova inscenace Fibichova díla na Národním divadle). Postavu Prospera v ní ztvárnil Václav Novák, dále Chalabalovo a Theinovo představení z roku 1947, v němž Prospera ztělesnil Stanislav Muž, který byl nejčastějším představitelem této postavy na naší první scéně, a Mirandu Marie Budíková. Naposledy zazněla Bouře na scéně Národního divadla v Praze v roce 1969. Dirigoval ji tenkrát Jan Hus Tichý, režíroval Hanuš Thein, v roli Prospera se střídali Zdeněk Otava a Theodor Šrubař, roli Mirandy ztvárnily Jaroslava Vymazalová a Milada Šubrtová.

Z mimopražských inscenací jmenujme z předválečné doby například dvě uvedení pod taktovkou Zdeňka Chalabaly, v Brně v roce 1936 a v Ostravě o deset let později a plzeňskou inscenaci Jaromíra Žida z roku 1925. Po roce 1945 se sluší připomenout plzeňskou inscenaci z roku 1962 (dirigoval Karel Vašata), olomouckou z téhož roku (dirigent František Preisler) a představení košického divadla v roce 1961. V březnu 2007 byla Bouře uvedena v německém Bielefeldu. Tuto inscenaci vysílala německá rozhlasová stanice Deutschlandradio v dubnu téhož roku.

Kompletní nahrávku opery pořídil Československý rozhlas pod taktovkou Jaroslava Vogla v roce 1950. Prospera na ní zpívá Zdeněk Otava, Mirandu Ludmila Červinková.

Hedy
V rychlém sledu po Bouři následovala opera Hedy. Jaroslav Vrchlický připravoval pro Fibicha operní zpracování Shakespearova Kupce benátského, to se ale nakonec stalo podkladem pro operu, kterou pod názvem Jessika zkomponoval Josef Bohuslav Foerster.

Namísto toho pro něj vybrala Anežka Schulzová námět z poemy lorda Byrona Don Juan. Ve velmi obšírném rozboru opery Hedy, který pod názvem První opera Zdeňka Fibicha a Anežky Schulzové Hedy, op. 43, zveřejnil ve sborníku Hudební věda v roce 2007, uvádí jeho autor Jiří Kopecký, důvody, proč zvolila právě tento námět. Fibichovi a ambiciózní Schulzové šlo vždy o to, aby skladatelovy opery pronikly do zahraničí. Kosmopolitní námět i styl libreta Anežky Schulzové těmto intencím beze zbytku vyhovoval. Klavírní výtah, který publikoval nakladatel Urbánek, pořídil Fibich s českým i německým textem. Dílo mělo být uvedeno v Halle, ale ze záměru sešlo. Stejně tak se Fibichovi nepodařilo přesvědčit o uvedení svých děl Gustava Mahlera, kterému nabízel Bouři i Šárku.

V Hedy je velmi silně zastoupen milostný motiv, takže si tato opera vysloužila přízvisko český Tristan. Jaroslav Jiránek ji označil za nejerotičtější z Fibichových oper. Její premiéra se konala 12. února 1896 a byla přijata celkem příznivě. Titulní roli ztvárnila Růžena Maturová, jejího otce Lambra Bohumil Benoni. Dílo se ve své době těšilo poměrně velké popularitě. Na Národním divadle se hrálo celkem v šesti inscenacích, naposledy byla její premiéra v roce 1949 pod taktovkou Karla Nedbala v režii Hanuše Theina. V titulní roli se představily Ludmila Červinková a Jaroslava Procházková, v postavě Lambra vedle osvědčených fibichovských interpretů Stanislava Muže a Zdeňka Otavy rovněž barytonista Jiří Schiller. Inscenace dosáhla velmi slušného počtu šestadvaceti představení.

Do Brna dorazila Hedy v roce 1907, do Ostravy v roce 1922, do Plzně v roce 1926 při fibichovském festivalu, do Olomouce v roce 1937. Z meziválečných inscenací bych připomněl ještě Neumannovo brněnské nastudování v roce 1925. Po roce 1945 se na jevišti objevila celkem třikrát, kromě již zmíněné pražské inscenace také v Opavě (1950) a v Olomouci (1966). Dirigentem obou těchto premiér byl shodou okolností František Preisler, výtečný všestranný operní dirigent, otec režiséra Františka Preislera a dědeček jednoho z největších talentů současné dirigentské generace, rovněž Františka, který bohužel před několika lety zemřel.

Rád bych alespoň touto formou připomenul jméno nejstaršího z rodu, který by se letos v lednu dožil sta let. Tento rodák z České Třebové byl dlouholetým dirigentem především divadel v Opavě a v Olomouci a byl znamenitým interpretem oper širokého žánrového rozpětí, na jehož působení vzpomínaly a vzpomínají generace operních umělců.

Nahrávka opery dosud neexistuje, v archivu Českého rozhlasu jsou uchovány pouze nahrávky některých hudebních čísel.

Šárka
Nepochybně jedním z impulsů, které způsobily, že pro následující operu si Fibich se Schulzovou vybrali český námět, byla soutěž, kterou v dubnu 1886 vypsalo Družstvo Národního divadla. Podmínkou pro soutěžící bylo, že téma musí být české, ať už se jedná o minulost nebo současnost.

Pod vlivem rukopisů se čeští výtvarní umělci zhusta vraceli k námětům pro svá díla do české mytologie a tímto směrem se ubíralo i myšlení hudebních skladatelů. Ve stejné době komponuje svou prvotinu, operu Šárka i Leoš Janáček. Pro nesouhlas autora předlohy Julia Zeyera s využitím jeho textu pro operu bylo dílo na jevišti uvedeno až v roce 1925. Fibich se po Blaníku českým tématům v opeře vyhýbal. Odmítl i nabídku Karla Pippicha, který mu s osobním věnováním nabídl libreto opery Vlasty skon, jež později zhudebnil Ostrčilův žák Zdeněk Fibich. Jiří Kopecký ve své jako vždy velmi erudované a důkladné studii Zdeněk Fibich, jeho opera Šárka a Anežka Schulzová (Hudební rozhledy 11-12, 2004) pokládá za možný důvod Fibichova odmítnutí to, že by námět o „amazonkách“ v české mytologii mohl být srovnáván s wagnerovskými valkýrami.

Nakonec ale přece jenom české téma zvolil. Rozhodl se pro Šárku, a jak se ukázalo, bylo to šťastné rozhodnutí. Kopecký ve svém článku cituje slova skladatelova dopisu nakladateli Urbánkovi: „Dle mého náhledu bude Šárka pravou národní operou, jež má upevnit mé místo jakožto českého skladatele.“

Na opeře pracoval i Fibich se Schulzovou během letních měsíců roku 1886, které spolu trávili u alpského jezera Attersee. Schulzová, která se sama po Fibichově boku naučila instrumentaci, Fibichovi výrazně při práci pomáhala. V té době vrcholil jejich vztah a skladatel se definitivně rozhodl ukončit svůj svazek s Betty a nabídl ji rozvod. Ten Betty rezolutně odmítla a tak jejich manželství trvalo až do Fibichovy smrti.

Společně se ale podíleli na výchově svého syna Richarda (1878–1950), který vystudoval medicínu, stal se báňským lékařem a v letech 1910–1938 přednášel důlní lékařství na Vysoké škole báňské v Příbrami.

Schulzová ve svém libretu vycházela především z epické básně Jaroslava Vrchlického. I když Fibich používá v opeře v hojné míře „wagnerovských“ principů, je v ní zřejmý i silný vliv Bedřicha Smetany.

V soutěži nakonec zvítězila opera Fibichova žáka Karla Kovařovice Psohlavci, na dalších místech se umístila Šárka a Foersterova opera Eva na námět tragédie ze současného života, hry Gazdina roba od Gabriely Preissové.

Fibich nepochybně tuto skutečnost nesl dosti těžce. Později toho bylo zhusta využíváno v následných bojích mezi dvěma větvemi v české hudební veřejnosti, které kulminovaly v prvních dekádách dvacátého století. A platilo to i později, zejména po roce 1945. Tak například Anna Hostomská v prvním vydání své Opery, která odchovala celé generace operních fanoušků, píše, že „…už sestavení poroty dokázalo, že buržoasní rozhodující vrstva pražská se rozhodla postavit Fibicha do pozadí.“

Premiéra dne 28. prosince 1887 se ale setkala s velmi pozitivním přijetím. Dirigent Adolf Čech ji nastudoval v režii Adolfa Krössinga, kostýmy byly vyrobeny podle návrhů Mikoláše Alše. Představitelkou Šárky byla Růžena Maturová, Ctirada ztvárnil Bohumil Pták. Dokonce i nejzarytější Fibichův kritický odpůrce Zdeněk Knittl o díle napsal: „Fibich je náš.“

Nebylo tedy divu, že Šárka se stala zdaleka nejhranějším Fibichovým dílem a pravidelnou součástí repertoáru. Jistě k tomu přispěl následný politický vývoj v českých zemích. Jen na Národním divadle se dočkala dvanácti inscenací. V Brně byla poprvé provedena už v prosinci 1898. V Plzni ji ředitel Vendelín Budil zařadil mezi první premiéry divadla po otevření nové divadelní budovy na podzim 1902. Zde ji dirigoval výborný, žel záhy zesnulý první šéf stálého plzeňského operního souboru, Antonín Kott. V Ostravě ji uvedli dirigent Emanuel Bastl a režisér Karel Kügler hned v první sezoně existence českého profesionálního divadla v dubnu 1920. Téhož roku zavítala Šárka i do Bratislavy a o rok později do Olomouce. Po roce 1945 se zabydlela i na nových operních scénách v Liberci, Opavě, Ústí nad Labem a Českých Budějovicích, uvedli ji ve slovenských Košicích.

V roce 1986 byla zařazena na program významného operního festivalu v irském Wexfordu, kde ji jako své první tamější představení dirigoval jeho současný šéf David Agler, který svou funkci vykonává od roku 2005.

Na Národním divadle se v čelných rolích vystřídali četní špičkoví interpreti. Z představitelek titulní role připomeňme alespoň Gabrielu Horváthovou, Zdenku Zikovou, Marii Podvalovou, Zdenku Hrnčířovou, Libuši Prylovou, Naděždu Kniplovou či Miladu Šubrtovou, 27. září 1913 ji zpívala i Ema Destinnová. V roli Ctirada se vystřídali mimo jiné Theodor Schütz, Otakar Masák, Beno Blachut, Jaroslav Stříška, Lubomír Havlák či Oldřich Spisar, v postavě Vlasty vynikala Marta Krásová, dále se v ní rovněž představily Marie Veselá, Štěpánka Štěpánová, Libuše Márová i Eva Zikmundová. Mezi představiteli Přemysla se objevili Emil Burian, Václav Novák, Stanislav Muž, Václav Bednář, Teodor Šrubař, Antonín Švorc či Vilém Zítek. Z brněnských představitelek Šárky jmenujme Emilii Zachardovou, Marii Steinerovou, Gitu Abrahámovou a Zdenu Kameninovou, z brněnských Ctiradů pak Emila Olšovského a jednoho z vůbec nejlepších interpretů této role, Viléma Přibyla.

K dispozici je pět kompletních nahrávek této opery. Tu první natočil v roce 1950 v Československém rozhlase dirigent Alois Klíma. Šárku zpívá Marie Podvalová a Ctirada Beno Blachut.

Marie Podvalová je interpretkou Šárky rovněž na nahrávce Supraphonu z roku 1953, v níž je jí partnerem tenorista Lubomír Havlák. Nahrávku pořídil s orchestrem a sborem Národního divadla Zdeněk Chalabala. Další nahrávka ze Supraphonu pochází z roku 1970, kdy ji dirigoval Jaroslav Krombolc. Šárku na ni zpívá Alena Miková a Ctirada Oldřich Spisar, spoluúčinkuje orchestr a sbor Národního divadla. Rozhlas se k Šárce vrátil v roce 1978. Na nahrávce, dirigenta Jana Štycha zpívá za doprovodu Státní filharmonie Brno a sboru opery Státního divadla v Brně titulní roli Eva Děpoltová a Ctirada Vilém Přibyl.

Zatím poslední nahrávka vznikla ve vídeňském studiu Orfeo. Radiosymphonie orchestr Wien řídí dirigent Sylvain Camberlain, Šárku na ní zpívá Eva Urbanová a Ctirada Janez Lotrič.

Zatím poslední provedení této opery bylo v Plzni v roce 2000. Zásluhu na této inscenaci, která se uskutečnila za pomoci příspěvku UNESCO z příležitostí dvojího fibichovského výročí má především tehdejší šéf plzeňské opery Petr Kofroň, který se během svého prvního plzeňského působení programově věnoval uvádění polozapomenutých z oper českého klasického odkazu. Kofroňovo hudební nastudování Šárky se setkalo s jednoznačně kladným přijetím, silně kontroverzní byla režijní koncepce Jiřího Pokorného, který děj přenesl v souladu se soudobými režijními trendy do naší nedávné minulosti. Nicméně, je dobře, že se Šárka hrála a věřme, že na další její uvedení nebudeme čekat tak dlouho, jak na to plzeňské, i když optimismus jak se zdá příliš na místě není.

V letech 1899-1900 byl Zdeněk Fibich dramaturgem Opery Národního divadla. Zasloužil se o to, že v té době byla v Národním provedena originální verze Smetanových Dvou vdov, naopak díky jemu se nedostal na jeviště Národního divadla Musorgského Boris Godunov.

Pád Arkuna
Fibich se s veškerou vervou vrhl do komponování operního zpracování příběhu, na nějž ho nasměřoval ředitel František Adolf Šubert na základě svých poznatků z cest po Evropě. Na ostrově Rujana v Baltickém moři se setkal se zbytky slovanské kultury, které přežily germanizaci této oblasti.

Tématika byla blízká nejen Fibichovi, ale zejména Anežce Schulzové, která se po léta zabývala severskou literaturou. Schulzová byla mimořádně jazykově vybavená. Ovládala perfektně němčinu, francouzštinu, latinu, ale také angličtinu, což tehdy byla v české společnosti spíše výjimka a také dánštinu, z níž překládala. Marně se snažila získat od Henrika Ibsena svolení k použití jeho Paní z námoří jako podkladu pro operní libreto.

Fibichova volba tedy padla na starý legendární příběh a s plnou vervou se pustil do práce. Pád Arkuna se skládá ze dvou částí, komorně laděné jednoaktovky Helga, která je jakousi předehrou k vlastnímu ději, který je obsahem velkolepě pojatého dramatu Dargun. Wagnerovská inspirace je v tomto díle více než zřejmá.

Zdeněk Fibich se živě zajímal o průběh zkoušek, ale jeho neustále se zhoršující zdravotní stav způsobil, že v závěrečné fázi zkoušek byl z dění kolem inscenace opery už vyřazen. Zemřel necelý měsíc před premiéru, 15. října 1900.

Premiéru dirigoval už nový šéf opery Karel Kovařovic, režisérem byl Robert Polák. Ústřední role Helgy a Darguna ztvárnili Františka Burianová a Václav Kliment. Náročné dílo se dočkalo několika repríz. Na Národním divadle se potom hrála ještě ve dvou inscenacích, v roce 1902 a při fibichovském festivalu v roce 1925, kdy Helgu zpívala Ada Nordenová a Darguna Jiří Huml.

V květnu 1989 zaznělo na jevišti Národního divadla dvakrát koncertní provedení zkrácené verze opery pod taktovkou Petra Vronského. Helgu zpívala Daniela Šounová a Darguna Luděk Vele. Brněnské divadlo uvedlo Pád Arkuna v letech 1913 a 1935, v Ostravě se hrál v letech 1922 a 1936. Komornější Helga, první část Pádu Arkuna byla několikrát uvedena na školních scénách, na pražské AMU to bylo v letech 1957 a 1989, na brněnské JAMU v roce 1965.

O nové uvedení Pádu Arkuna se zasloužil opět Petr Kofroň, když ji minulý rok nasadil na repertoár Opery Národního divadla. Premiéra byla 9. října 2014. Dirigent John Fiore a režisér Jiří Heřman vytvořili přestavení, jež se v převážné většině setkalo s velmi pozitivním ohlasem jak u diváků, tak u kritiky a prokázali jeho životaschopnost. V postavě Helgy alternovali Dana Burešová a Marcela Kobielská, v roli Darguna David Szendiuch a Ondrej Mráz. Olga Janáčková na těchto stránkách (zde) označila tuto inscenaci za vlajkovou loď přístupu nového vedení Opery Národního divadla k české opeře, navíc k opeře téměř neznámé a mající velkooperní parametry.

Zdeňku Fibichovi, který nepochybně měl silné dramatické cítění, uškodili jak jeho zásadní odpůrci, tak nekritičtí obdivovatelé, především Zdeněk Nejedlý, který ve svém doktrinářství stavěl proti sobě vždy Bedřicha Smetanu, Zdeňka Fibicha a skladatele z jejich okruhu jako umělce pokrokové a proti nim skladatele z okruhu Antonína Dvořáka za umělce kompromisní a zpátečnické.

Doba, která třídí umělce podle ideologických škatulek, je snad už definitivně za námi, ale nebezpečí, které dnes spočívá v jednostranné preferenci efektu jdoucího mnohdy na úkor obsahu a komercionalizace umění Fibichovu dílu rozhodně nepřeje. Fibich opravdu, jak to hodnotila kritika německé inscenace Nevěsty messinské, nebude autorem, jehož opery se budou často uvádět, ale velké díky patří každému, kdo se o to pokusí a vloží do toho své nejlepší síly.

Foto archiv, Fibich.cz, archiv ND Praha