Jiří Chvála byl na pochvalu velmi skoupý, ale prý se už aspoň trochu polepšil

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Možná, že sám teď nejsem dost aktivní v kontaktech se současnými hudebními tvůrci a že trochu chybí i potřebné generační porozumění. Rozhodně zejména sboroví interpreti se bez nápadité soudobé tvorby neobejdou. Jakou roli v uplatnění soudobé tvorby hrají dnešní kompoziční trendy, nechci teď rozebírat. V každém případě zpěvák potřebuje, víc než jiný muzikant, výraznou melodickou invenci. Ještě jedno jméno v souvislosti s novými sborovými skladbami jsem nezmínil, a to by bylo hodně nespravedlivé. Je to profesor Ivan Kurz, můj kolega z hudební fakulty, lidsky i umělecky výrazná osobnost, která citlivě vnímá dnešní svět. Poznali jsme se před dávnými lety při premiéře jeho rozverného cyklu Létající koberec (nebylo to lehké, s tím bylo moc práce /!/) a pak jsme se dost často potkávali při uvádění jeho dalších sborových a sborově instrumentálních děl. Všechny nám moc daly a připomeňme, že jeho Stabat Mater je vzácnou, sugestivně kontemplativní skladbou. A ještě další jména mám na jazyku, evokují ve mně krásné okamžiky mé sbormistrovské cesty, ty se však do tohoto formátu nevejdou.

Ale teď k vaší otázce a k dnešku. V dubnu se chystáme na premiéru kantáty Jiřího Gemrota Modlitba ze tmy na slova Žalmu 130 a na poezii Jiřího Ortena a Jaroslava Seiferta pro dětský sbor, dvoje housle, violu a klavír, zazní 3. dubna v Sále Martinů. Ještě nevím, jestli se mi podaří své zpěváčky naladit „na tu správnou notu“. Skladba je svým poselstvím i hudebním jazykem moc zajímavá, ale – obávám se – dost vzdálená dnešnímu mládí. Z těch mladších skladatelů pro nás napsal a dál píše Slavomír Hořínka Žalmy, také Roman Palas a Marko Ivanović přinesli své novinky a je teď na nás, abychom se jich poctivě a šťastně chopili.

Jste otevřen novinkám, které k vám neustále proudí, nebo už máte raději ty staré osvědčené kusy?

Už jsme se toho dotkli. Práce se sborem, vytváření jeho zvuku, pohotovosti, rozhledu, vkusu, to je kombinace obojího, jak to zmiňujete. V soudobé tvorbě je důležitý interpretační vklad, kterým ji dotváříte. A vlastní zaujetí. Ale to platí ostatně i u tradičního repertoáru.

Rád bych se ještě zmínil o tom, že už v prvních letech svého působení se sbor se svým zakladatelem pokoušel vniknout do přísných interpretačních zákonitostí a nároků takzvané klasické vokální polyfonie. Dokladem toho jsou zažloutlé a už se rozpadající listy před sedmdesáti, osmdesáti roky rozmnožených sborových partů drobnějších duchovních skladeb Giovanniho Pierluigiho da Palestrina a Orlanda di Lasso v našem archivu. Přínosné pro nás bylo i hledání a objevování starých skladeb v rukopisných archivech a pak uvádění novodobých premiér. To nebylo u dětských sborů tak běžné. Na našich koncertech i nahrávkách pak zněly Dětské písně Jana Křtitele Vaňhala, také Stabat Mater téhož autora, duchovní skladby Myslivečkovy, písně Duškovy, Maškovy a dalších.

Jiří Chvála (foto Karel Šuster)

Kdekdo skládá – nenapadlo i vás osobně složit při všech těch vašich zkušenostech nějaké skladby pro dětský sbor?

Přiznám se, že k tomu jsem sklony nikdy neměl, ostatně v prostředí České filharmonie, kde jsme měli příležitost od roku 1952 po čtyřicet dalších sezon působit, a při tehdejších dramaturgických nárocích to ani nebylo dost dobře možné. Nikdy mě to nemrzelo, i když jsem vlastně jeden čas základy skladby u profesora Emila Hlobila studoval. Ovšem úprav různých skladeb pro dětské hlasy jsem udělal dost a také jsme je zpívali.

Když jste vzpomněl Benjamina Brittena, není vám líto, že jeho Noemova potopa, která byla uváděna loni na podzim při příležitosti osmdesátého výročí spolupráce Kühnova dětského sboru s Národním divadlem, byla provedena pouze jednou? Nemáte pocit, že to stálo spoustu lidí hodně práce a energie a že by se takovéto představení mělo minimálně několikrát zopakovat?

Je to veliká škoda! A lituji toho nejen já a děti, které do toho vložily mnoho úsilí, ale i sólisté a mnozí další umělci a pracovníci Národního divadla. Bylo to poutavé a zajímavé představení pro děti i pro dospělé diváky, které se nám podařilo společně pod vedením dirigenta Davida Švece a za režijní spolupráce Magdaleny Švecové vytvořit. Myslím, že mělo silný náboj a každého něčím oslovilo. Proto bychom rádi našli cestu, jak toto představení využít na nějakých festivalech. To by nejspíš mohl ovlivnit management Národního divadla.

Benjamin Britten: Noemova potopa – ND Praha 2016 (foto archiv Kühnova dětského sboru)

Teď v březnu bude Národní divadlo poprvé ve své historii uvádět Faustovo prokletí od Hectora Berlioze a Kühnův dětský sbor je součástí tohoto projektu. Je to pro sbor úplná novinka, nebo už jste se s touto skladbou někdy potkali?

Dětský sbor je předepsán až v závěru oratoria, kde si skladatel představoval, že by měly zaznít i dětské hlasy. Náš sbor se na provedení tohoto velkolepého díla podílel už v minulosti. V roce 1976 to bylo s Českou filharmonií pod taktovkou Zdeňka Košlera, v roce 1992 na festivalu Bregenzer Festspiele. Rád a s jistou nostalgií se k tomuto obrovskému dílu vracím, pro současné dětské zpěváky to jistě bude znamenat nový a nezapomenutelný zážitek.

V kolika operách pravidelně vystupují děti v rámci Národního divadla?

To se dá snadno spočítat – je to Jakobín, Carmen, Bohéma, Tosca, Liška Bystrouška, Měsíc, Jeníček a Mařenka a pak také v Čajkovského baletu Louskáček. A nezapomeňme na mimořádnou příležitost pro naše sólisty, jakou jsou vystoupení v nelehkých rolích Geniů v Mozartově Kouzelné flétně. Takže, pokud dobře počítám, je to v letošní sezoně v devíti inscenacích. Dětští zpěváci mají ale svá specifika, v září obsazujete šikovného chlapeckého sólistu – a v lednu už mutuje. Často se stává, že nám také během roku vyrostou děti z kostýmů a musíme je nahradit zase někým menším. Po pěvecké stránce to není neřešitelný problém, to na pravidelných nebo mimořádných zkouškách zvládáme. Tito malí nástupci mají však potom ztíženou situaci v pohybu na scéně, protože s nimi už není možnost absolvovat ani orchestrální ani režijní zkoušku tak, jak to je před premiérou. Můžeme jim tu roli a její aranžmá ukázat třeba na videu, krátce je před představením provést po jevišti. Ale pak se musíme spolehnout na to, že je zkušenější děti zaučí a představením „naostro“ a bez nehody provedou. Možnost vystupovat v Národním divadle je pro děti úžasná motivace a ničím nenahraditelná životní zkušenost. A od rodičů nebo dalších členů rodiny, kteří děti doprovázejí, je to veliká časová oběť.

Jak je v dnešní době velký Kühnův dětský sbor? A jaké je věkové složení dětí?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat