Jiří Kubík: Nic není tak dobré, aby to nešlo ještě líp!

Česká opera a lidé kolem ní online (7): Jiří Kubík – S barytonistou Jiřím Kubíkem hovoříme o faráři Zacharovi, jedné z klíčových postav opery Miroslava Kubičky Jakub Jan Ryba, která měla v polovině října 2017 světovou premiéru v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Autor spolu s libretistou Jaroslavem Gillarem dílo vytvořili podle hry Josefa Boučka Noc pastýřů, zpracovávající Rybův nelehký úděl a vysilující působení v městečku v západních Čechách.

V Kubičkově opeře se setkáváme s figurami literárními, příkladně s Pavlou ze zámku, která se do kantora Ryby zamilovala a on jí k narozeninám složil serenádu, ale také s postavami skutečnými, historicky doloženými. A tou je především rožmitálský farář Zachar, Rybův nesmiřitelný protivník, jehož snaha Rybu ponížit a odstranit se promítá téměř do celé opery. Až do chvíle, kdy se Zachar pod mocným vlivem Rybovy hudby s ním zatouží smířit, ale osud mu to již nedopřeje. Jiří Kubík se jako Zachar představil v premiérovém představení 14. října 2017.

 

Je farář Zachar přesvědčený antagonista Jakuba Jana Ryby nebo přesvědčený reprezentant církve, který učiní špatnou věc, domnívaje se, že z hlediska systému je jeho krok ku prospěchu?

Zachar – a to se ukazuje na konci opery – není špatný člověk. Neunesl ale změnu ve školství. Tedy reorganizaci, po níž veškerý vliv, který do té doby měla církev, přešel na školský úřad. A zodpovědnost se přenesla také na samotné učitele a oni sami tu mají určitou volnost v tom, jakým způsobem děti učit a vyučování vést. Dříve byl absolutní autoritou, v městečku se mu všichni klaněli a co rozhodl pan farář, bylo svaté. A on ztrátu tohoto postavení neunesl. Ne snad, že by toužil Rybu samotného zlikvidovat. Ryba ale měl svoji hlavu a šel za svou pravdou; byl přesvědčen, že jeho způsob výuky bude pro děti nejlepší. Maximálně se jim věnoval, navíc byl špičkový hudebník. A snad právě tohle vedlo na konci u Zachara ke zlomu, když si uvědomil, že chtěl záměrně zničit autora takové hudby. Přestože je to obrovský talent a Pánem Bohem posvěcený člověk. Je už ale pozdě, jak víme, Zachar se s Rybou usmířit nestačí a umírá.

Zamýšlel jste se nad tím, proč Zachar změnu ve školství neunesl? Byl na ni starý? Měl takovou povahu, že některé věci prostě nebyl s to překročit?

To je stejné jako v dnešní době. Málokdo unese svoji funkci. Čím je důležitější a čím větší moc má, tím těžší je toho všeho se vzdát. Jen málokdo, kdo dostane do ruky nástroj, kterým může rozhodovat o každém člověku ve svém okolí, a kdo o něj přijde, dokáže pokorně říci „teď už pravomoci nemám, nasměruji tedy svoje úsilí jinam a na to, co bylo, zapomenu“. Někdo má zkrátka naplnění v penězích, někdo v lásce, někdo v moci. A to je tvrdý oříšek pro kohokoli, kdo se dostane do vysoké pozice.

Nezískal by Zachar více klidu tím, že by změnu přijal? Vždyť taková autorita s sebou přece zároveň nese nesmírnou odpovědnost a věčné otázky…

… a taky se takový člověk vystavuje strašné palbě kritiky. Jakékoliv rozhodnutí učiníte, vždycky sklidíte jak kladnou, tak zápornou reakci. Zachar svým způsobem Rybu jako kumštýře, jako muzikanta uznával celou dobu. I když to otevřeně nepřiznal. A to byl malý, ale důležitý styčný bod, z něhož mohlo pramenit i Zacharovo uznání Jakuba Jana Ryby jako kantora. Ale zde šlo o obraz celého městečka, jehož všichni obyvatelé vzhlíželi k Zacharovi. Matky se u něj dokonce dovolávaly zastání proti Rybovým požadavkům na školné. A Zachar sám se je snažil přimět, aby své děti přihlásily jinam. Což byla podle mne neférová zákulisní hra.

Zachar se ve své roli jednu chvíli dokonce modlí a prosí Boha o sílu, aby Rybu šikanovat nemusel, takže všechny okolnosti proti Rybovi nestojí…

Ano, já jsem přesvědčen, že kdyby Ryba byl diplomatičtější a neměl tak tvrdou hlavu, sklonil by se a Zacharovi by chytře na některé věci přitakal. V tu chvíli by byl jeho! Kdyby nadřízený úřad dostal od Zachara zprávu v tom smyslu, že Ryba je jako učitel skvělý, tak by celý systém perfektně fungoval. Ale tady se trochu dotýkáme otázky oddělení církve od státu. Konečně i v dnešní době vidíte, jaký církev začala mít vliv, když nabrala zpátky majetek. Moc a peníze jdou ruku v ruce. Vidíme, jak bohaté osoby nebo korporace tahají za politické nitky a ve viditelných funkcích objevujeme – pokud to nejsou sami miliardáři – pouhé loutky oněch mocných jedinců či společností.

Ale já si myslím, že v případě faráře Zachara o majetek a obecně o ekonomické aspekty nešlo…

Nešlo, ale šlo o postavení v hierarchii městečka, kde se celý příběh odehrává.

Jaká podle vás v tomto městečku – a přeneseně v celé společnosti – vládla atmosféra? Co se vznášelo ve vzduchu, co určovalo tempo a způsob života?

Pro všechny představovala školská reforma bezesporu obrovskou změnu. Zachar byl autorita, o které nikdo nemusel pochybovat v žádném směru, tedy nejen z hlediska náboženského, ale i z hlediska praktického života. O všem rozhodovala církev. A najednou je tu člověk, který církevní autoritou není. A pro mnohé z lidí, i když věděli, že Ryba je skvělý učitel i člověk, tato situace představovala velmi silné dilema. Sám si to neumím představit… Tedy žít po mnoho let s takovouto autoritou, která by i po systémové změně přirozeně ještě dožívala a doznívala. To přece známe ze světových dějin. Pro miliony lidí v bývalém Sovětském svazu je stále ještě Stalin jejich tatíčkem. A ze zcela nedávné doby tu máme případ, kdy si současné ruské vedení dovolí zpochybnit invazi do Československa v roce 1968 a vydávat ji za bratrskou pomoc. A věřím tomu, že řada lidí v současné komunistické straně s tím stále souhlasí.

Nepomohl Ryba vyhrocení konfliktu a následně sestupu či pádu faráře Zachara, kterého pod tíhou všech událostí nakonec raní mrtvice, také trochu sám? Svým furiantstvím, svou tvrdohlavostí, nekompromisností a nesmiřitelností?

Jistě ano. Ale když máte – ať už výchovou nebo od přírody – v sobě zakódovaný cit pro pravdu a spravedlnost, pak jdete přes mrtvoly a jste ochotný obětovat cokoliv. A Ryba byl přesně takový. I když měl velkou rodinu a už jednou o učitelské místo přišel. Ale teprve – a není to vůbec otázka úbytku sil – když člověk stárne, začne chápat, že diplomatickou cestou a mírnými ústupky dosáhne cíle daleko snáz. Když prostě uděláte dva kroky dopředu a zároveň jeden zpátky. Paradoxně vás dopředu vede filozofie a přehled o tom, kdy ustoupit.

Jenže Jakub Jan Ryba, jak víme, do tohoto věku dozrát nestačil. Co podle vás v této filozofii posouvalo jeho?

Snad to byla jeho manželka, která vytrvale narážela na jeho neústupnost a tvrdohlavost, snad to byl i fakt, že mu zemřelo několik dětí. Ale na lámání chleba došlo, když Ryba sám viděl, že ho Zachar podvádí, že na něj chystá odvolání a snaží se dokázat jeho špatnost. Zvláště když Ryba ví, že on sám dává do své práce maximum, učí děti zadarmo a také hudbě věnuje všechny své síly. A rodiče nejsou schopni ani donést do školy dřevo. Leckdo to zažil ve svém vlastním životě – lidé, kteří se odhodlají někoho zlikvidovat, byť vědí, že ve své profesi není tak špatný, aby to důvod k likvidaci představovalo, od svého úmyslu neustoupí. Už jen proto, že by si sami zpochybnili svůj názor, který vehementně celou dobu obhajovali.

Do jaké míry tedy farář Zachar tímto svým působením ovlivnil vztahy svých nadřízených, vztahy lidí, kteří rozhodovali? V opeře Jakub Jan Ryba je jedna scéna, kdy se schází celý establishment a zdá se, že právě Zachar rozdmýchává hromadný negativní postoj ke kantoru Rybovi…

Zprvu u těchto lidí samozřejmě přetrvávala z minula úcta k církvi jako k jediné autoritě. I přesto, že zde vystupují ve svých funkcích. Ale na rozdíl od faráře – i od Ryby – se zachovali diplomatičtěji. Na závěr uznali, že Ryba má pravdu, že je dobrým učitelem. A Zachar se jejich doporučení, aby se s Rybou smířil, nakonec podvolil. S tím, že by smíření naprosto všem prospělo. Nicméně vnitřně o tom Zachar přesvědčen nebyl.

To je scéna, kdy Zachar vybízí Rybu, aby políbil jeho prsten…

Jenže Zachar ví, že Ryba mu ho nepolíbí, takže ho jenom ledabyle pokřižuje, čímž věc uzavře.

Jakou emoci jste jako představitel Zachara v tuto chvíli cítil, jak jste uvažoval o pocitu, který v tomto okamžiku předáváte divákovi?

Je to samozřejmě okamžik Zacharovy částečné prohry. Ale smíření v očích vrchnosti přineslo oběma výsledek padesát na padesát. Nikoho z nich nevyneslo nahoru, nikomu nezpůsobilo pád. Zachar se ze své nadřazenosti dostal na Rybovu úroveň, ale pravomoci se určily jasně. Zacharovi vymezil školský úřad povinnost pročítat knihy, Rybu kontrolovat a v neposlední řadě vést náboženskou výuku. Což ale nečinil, protože do školní budovy vůbec nechtěl chodit.

Opera Miroslava Kubičky tak, jak je dramaticky vystavěna, ale dává ještě prostor prezentovat, jak Zacharův vnitřní vývoj pokračoval po tomto důležitém zlomu…

Farář Zachar stále vnitřně doufal, že Ryba udělá někde chybu a podaří se mu ho zlikvidovat. Jenže zážitek z Rybovy Mše i z jeho dalších hudebních děl byl nesmírně silný a Zachar si sám uvědomil, že Ryba je Bohem nadaný člověk. A on jako představitel církve by měl být tím prvním, kdo by ho měl podporovat. Měl by mu umožnit talent rozvíjet a být na jeho straně.

Do jaké míry je Zachar typickým představitelem církve? Proč nám u něj schází jistá dávka lidskosti, velkorysosti, citu a empatie, které se dostaví až těsně před jeho smrtí, když už je pozdě?

Když se seznámíte se zásadami jakékoli církve, nemůžete s nimi nesouhlasit. Jiné už to je se způsobem jejich prosazování. Často se ho ujmou lidé, kteří jej zneužijí pro svůj osobní prospěch. Církev si ve všech zemích získala určitý majetek a jaksi automaticky si osobovala právo rozhodovat o politickém dění. A kdo si myslí, že získá-li jakákoli církev určité bohatství, a přesto za politické nitky netahá, je strašně naivní. Politikou nehýbou jen velké naftařské či farmaceutické korporace nebo výrobci zbraní. Okamžik, kdy začnete někam patřit, vám vezme základní svobodu. Ať je to církev, sekta nebo nadnárodní firma. Přistoupíte-li k ní, podepíšete to, co ona pokládá za správné.

Věřili Ryba a Zachar stejným principům?

V té době určitě ano. Rozhodně si nemyslím, že Jakub Jan Ryba by byl jinověrec. Ale rozdíl byl v chápání autority církve. A to už se u těchto dvou mužů dělí. Ryba už neviděl jen autoritu náboženskou, nýbrž i světskou.

Bylo podle vás Zacharovo chování a působení tím hlavním motivem, který přiměl Rybu k tomu, že si sáhl na život?

Nepochybně byl jedním z těch hlavních motivů. Zkuste si to představit: Ryba dělá pro svou práci opravdu maximum, věnuje se svým žákům často víc než vlastním dětem a manželce. Ve volných chvilkách ho zaměstnává muzika a skládá, aby byla čas od času nová mše. A sám to o sobě ví. A moment bezdůvodného zpochybnění jej strašlivě srazí na kolena. Najednou ho zaplaví marnost a cítí, že jeho život nestál za nic, i když vnitřně ví, že v dětech a v hudbě po něm cosi zůstane. Jenže každý člověk přeci touží po hodnocení společnosti. A řada lidí vidí své poslání v tom, čím byli nadáni. Věřím, že v momentě, kdy se tohle všechno zlomí, běhají člověku hlavou různé myšlenky, jak to řešit… U Ryby samotného mě jen zaráží fakt, že měl manželku a děti, což je nade vší pochybnost silná motivace, proč si na život nesáhnout a proč pokračovat. Ale zanechat po sobě malé děti se ženou bez prostředků a bez možnosti obživy, udělat z nich žebráky a odsoudit je k těžkému životu…? Snad se můžu domýšlet, že tu probleskla jakási – třeba dědičná – psychická labilita.

Podívejme se na partii faráře Zachara ještě z hudebního hlediska, jak se zařazuje do ranku hlavních barytonových postav?

Právě ve srovnání s ostatními barytonovými rolemi je farář Zachar mimořádně vypjatým partem. I Rybova tenorová role je z hlediska rozsahu psána ve vcelku pohodlné střední poloze. Ale skoro bych řekl, že Zachar se odvíjí ve stejném rozsahu, možná jen o sekundu níž. Pan skladatel mu zde napsal řadu géček, čímž ovšem umožnil projevit Zacharovu exaltovanost a razantnost. V této vysoké poloze je jaksi pocitově nadřazen „obyčejným“ lidem a dovede dát i v hudebním projevu průchod své urputnosti a zlobě.

Jak jste budovali postavu faráře Zachara s režisérem inscenace Tomášem Pilařem?

Přiznám se, že jsem hodně impulzivní člověk. Navíc jsem bývalý gymnasta, takže mám asi sklony k mocným a razantním gestům v krvi. Takovou rozevlátost si ale můžete dovolit třeba v Rigolettovi. Tomáš Pilař mi neobyčejně pomohl pochopit, že síla faráře Zachara bude daleko větší, když se gesta umírní na minimum, když půjdeme cestou zvnitřnění postavy a soustředíme se na obsah slov. V tom jsme si s Tomášem okamžitě porozuměli; když viděl, že nějaké gesto přeháním, ihned mne korigoval. Takže u Zachara jsem se soustředil spíše na ťuknutí holí, pohyb ruky, výraz tváře.

Tak, jak jste faráře Zachara vystavěl, je podle vás coby divadelní postava „hotový“?

Držím se zásady svého otce, který říkal, že nikdy není nic tak dobré, aby to nemohlo být lepší. Snažím se z legrace říkat svým studentům na konzervatoři: „Ještě budete mít jednu nohu z rakve venku a pořád na sobě budete moci něco vylepšit“.

Děkuji vám za rozhovor.

 

VIZITKA

Jiří Kubík (1957) sólista Opery Národního divadla v Praze, vystudoval konzervatoř v Ostravě u profesorky Zdeňky Divákové a JAMU v Brně u profesorky Jarmily Hladíkové. Již v době studií zpíval v olomoucké opeře. První angažmá nastoupil v Opavě, odtud přešel do Ostravy. Kromě českého repertoáru byl pověřován i významnými rolemi v repertoáru světovém (Valentin, Alberich, Rigoletto, Renato v Maškarním plesu a jiné). V Národním divadle hostoval od roku 1986 (Evžen Oněgin, Figaro v Lazebníku sevillském, Bohuš v Jakobínovi, Theseus v Ariadně Bohuslava Martinů, Purcellův Aeneas). Začátkem sezony 1991/1992 zde nastoupil do sólistického souboru. Nastudoval zde Radovana v Libuši, Adolfa v Jakobínovi, Almavivu ve Figarově svatbě, Marcela v Bohémě, Silvia a Prolog v Komediantech, roli Zvířete (Phillip Glass – Kráska a zvíře, 2003) v režii bratří Formanů, Michonetta v Cileově Adrianě Lecouvreur a další role. Pravidelně hostuje především v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Libereckému publiku se za poslední dobu představil jako Germont, Démon ve stejnojmenné Rubinsteinově opeře, Carlos ve Verdiho Síle osudu či Kněz v Legendě o Kateřině z Redernu od Sylvie Bodorové, kterážto role byla psána přímo pro něj. Plzeňští diváci se s ním setkávají v inscenacích Komediantů a Sedláka kavalíra, ve Smetanově Libuši v roli Radovana či v úloze konzula Sharplesse v Pucciniho opeře Madama Butterfly. Pravidelně vystupuje v Rakousku, Německu a Francii jako Figaro v Rossiniho Lazebníkovi sevillském a Hrabě v Mozartově Figarově svatbě.