Jiří Nekvasil: Aby divák odcházel z operního představení s radostí a o zkušenost bohatší…

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Vaše inscenace, optika, jakou se díváte na Rusko, nejsou realistické. Ale já jako divák můžu váš výklad realisticky číst. Třeba když vidím mužika, který najde mrtvolu a běží pro policii…
To je pravda, příběh je realistický, ale jeho traktace je samozřejmě divadelní. Co je vlastně realismus v opeře? Je popřen tím, že se v opeře zpívá. Ano, opilý mužik běží pro policii zcela reálně, byť kmitá nohama na místě, ale předtím zní árie policejního komisaře. A v ní se zpívá, že úplatky nejsou žádná sláva. Zkrátka jde o to, snažit se scénickým tvarem postihnout i rozporuplnost díla. A pokud jste se zmiňoval o inscenování oper v současných reáliích, pak jsem si jist, že taková Její pastorkyňa vám v aktuálních rovinách nebude fungovat. Protože svobodná těhotná matka v dnešní době nepředstavuje problém. A nemůžete ji ani zasadit do velkého města, neboť sílu tomuto příběhu dává malá komunita. 

Vrátím se k Bedřichu Smetanovi a jeho opeře Dalibor. Máte na svém kontě pražskou inscenaci, která měla premiéru v červnu 2019. Jako divák jsem v ní četl jasné současné paralely, a to zdaleka nejen ve chvílích, kdy Dalibor zpívá „…jen se zachvěj, ty Praho zpyšnělá“ – a jsou přitom nasvícené prázdné lóže pro prezidenta a primátora. Ale i král Vladislav jakoby personifikoval vládce, jemuž vlastně moc nezáleží na tom, co může svým rozhodnutím způsobit, jak může ovlivnit život lidí, na něm do jisté míry závislých. V některých dílech asi opravdu není těžké takové roviny vyhmátnout. Těžké může být rozhodování, jestli je uplatnit nebo ne…
Divadlo děláte vždy teď a tady a musíte hledat optimální řešení. A sladit čas a místo, a taky prostor, ten je hodně důležitý! I on sám vám může přinést scénické řešení. Když se vrátím k Lady Macbeth: ostravské jeviště má na šířku osm a půl metru, kde prostě neuděláte sibiřskou pláň; proto tam máme lidi v klaustrofobních klecích. Káťu Kabanovou jsme postavili také v uzavřeném interiéru s nábytkem a velkou rolí světel. Například v Janáčkově divadle v Brně bychom jistě zvolili úplně jiné řešení.

A v případě Dalibora je interiér a dispozice Národního divadla asi mimořádně určující…
Dalibora vidím ze dvou úhlů, kterých už jsme se dotkli. Jedním je intence autora, motivace pro výběr titulu a látky. Druhým je takzvaná „změna paradigmatu“ – tedy od premiéry Dalibora společnost leccos zažila a nám nemůže stačit opakovat stále týž výklad. A znovu a znovu si třeba říkat, že Dalibor má nekvalitní libreto. Opera se hrála poprvé v květnu 1868 při položení základního kamene Národního divadla. Když se podíváme na celek Smetanových oper, vidíme, že každá je dramaturgicky zcela jiná. Po Braniborech a Prodané nevěstě přichází Dalibor se světem individualit, jedinců plných neřízených emocí, každý myslí na sebe, na své individuální prožívání momentálních situací. Tím myslím Dalibora a Miladu.

Nepřikládáme možná právě jim větší váhu, než by se patřilo?
Ano, dobová historická hra to prostě není. Poznáváme Miladu, která rytíře obžaluje a vyžaduje pomstu. Uvidí Dalibora a zpívá: „Jaký to zjev…“ – zkrátka normální hysterka. Dalibor hlásí, že přísahal pomstu a přísahu splnil. Ploškovice lehly popelem a pykat bude i Litoměř. Načež ve druhém dějství už vyhrožuje „Praze zpyšnělé“, přičemž Praha s tím nemá nic společného. Nad tím stojí král, který si říká: „Kdyby se mi tu takhle chovali všichni, můžu to rovnou zavřít.“ A v celé árii „Krásný to cíl“ si panovník vlastně uvědomuje, jak by se krásně vládlo, kdyby to tu neustále někdo nekazil. Zkrátka libreto má dramaticky i literárně určité nedostatky. Jenže pak je tu hudba. Klene se nade vším. Dojímá nás. A díky ní a kvůli ní Dalibora stále hrajeme…

Děkujeme za rozhovor!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments