Jiří Němeček – choreograf, baletní šéf a pedagog

  1. 1
  2. 2

Tato slova nejlépe charakterizují životní a uměleckou dráhu jedné z nejvýznamnějších osobností českého baletního života druhé poloviny dvacátého století, Jiřího Němečka, jehož nedožitých devadesátin vzpomeneme 12. dubna tohoto roku. Laskavé sudičky přály českému baletnímu umění v minulém století zejména ve dvou dekádách. Tou první byla hned jeho první léta. Tehdy tyto dámy požehnaly v roce 1903 Sašovi Machovovi a v roce 1908 hned dvěma dalším zakladatelským osobnostem našeho baletu – Ivo Váňovi Psotovi a Emerichovi Gabzdylovi.

Další takovou periodou byla dvacátá léta. Nedávno jsme si připomenuli nedožité jubileum muže, jenž položil základy pro úspěchy našeho baletního umění ve světě, Luboše Ogouna. Jeho spolupracovník a následník ve vedení Studia balet Praha Pavel Šmok se narodil o dva roky později v roce 1926. V roce 1921 se narodil Josef Škoda, choreograf a baletní šéf, jenž se výrazně zasloužil o svébytnou tvář libereckého a posléze olomouckého baletu, v roce 1923 Psotovi žáci Rudolf Karhánek a Jiří Nermut, kteří šli v Brně v Mistrových šlépějích. Ještě letos si připomeneme kulaté narozeniny jedné z nejvýznamnějších osobností v celé historii českého baletu – Miroslava Kůry, příští rok nedožité jubileum Vlastimila Jílka a v roce 1926 kromě Pavla Šmoka také kojetínského rodáka Borise Slováka, jenž se zapsal velmi výrazně především do historie slovenského tanečního umění, a dlouholetého ostravského tanečníka a šéfa baletu Alberta Janíčka.

Říčanský rodák Jiří Němeček (12. 4. 1924) prokázal své vlohy pro tanec již v raném školním věku. Nejdříve v rodných Říčanech u Loly Slabé, posléze u Bronislava Szynglarského. Mimořádný význam pro něj mělo školení u tehdejší primabaleríny a šéfky baletu Národního divadla Jelizavety Nikolské, u níž získal velice solidní základy ruské klasické baletní školy. Mimochodem, jméno Nikolské, od jejíhož narození uplyne letos 24. října 110 let, bychom i přes její neblahý konec v Národním divadle způsobený její příchylností k německým okupantům, neměli zapomínat. Pro český balet vykonala mnoho dobrého. Díky Nikolské vystoupil Jiří Němeček už ve svých patnácti letech na jevišti Národního divadla.

V roce 1940 získává stálé angažmá v tanečním sboru Tylova divadla v Nuslích (dnešní Divadlo Na Fidlovačce, tehdejší populární operetní Tyláček). O dva roky později jej Nikolská angažuje do baletního souboru Národního divadla. Zde si zatančil svou první sólovou roli – Námořníka v baletu Borise Blachera Jižní slavnost.

V roce 1943 přešel v rámci totálního nasazení do divadla v tehdejším Breslau (dnes Wrocław v Polsku). Tam získal možnost prezentovat se ve významných sólových rolích, jako byl například Corregidor z Fallova Třírohého klobouku, Jinoch z Čarodějné lásky téhož autora či Harlekýn z Bayerovy Královny loutek. Zde se také seznámil s kolegyní Elvírou Liebetanzovou, jež se posléze stala jeho celoživotní partnerkou.

Po osvobození se vrací do Národního divadla. Zde ale stráví pouhé dva měsíce a odchází do Opavy. Zde bylo založeno jako v řadě dalších měst bývalých takzvaných Sudet české divadlo. Taneční složku divadla tam vedl Josef Škoda. V roce 1964 přebírá její vedení Jiří Němeček. V Opavě si zatančil například Frana v Délibesově Coppélii či Otroka v Šeherezádě a vytvořil zde své první choreografie, kterými byly například Bayerova Královna loutek, Nedbalův balet Z pohádky do pohádky či Šeherezáda Rimského-Korsakova.

Po návratu Ivo Váni Psoty ze zahraničí se stal brněnský baletní soubor centrem přitahujícím výsledky své práce mimořádnou pozornost. A tak se stalo, že Jiří Němeček byl se svou ženou Elvírou přítomen premiérovému představení Verdiho Aidy, na němž byl také Ivo Váňa Psota, který jej požádal o předtančení. Mistr ještě během představení vyhověl a manželé Němečkovi se ještě téhož večera – 26. června 1948 – stali členy brněnského baletu, Jiří jako sólista, ale také jako choreograf.Psota se svou zkušeností, hlubokou znalostí ruského baletu a naprostým perfekcionalismem poskytl Jiřímu Němečkovi další podněty pro jeho tvůrčí růst. Jako tanečník se Němeček v Brně prosadil v Psotově variantě Labutího jezera, v Rossiniho Vzpouře hraček, ve Dvořákových Slovanských tancích a v Psotově scénické kompozici na hudbu Petra Iljiče Čajkovského Symfonie života. Z jeho choreografií jmenujme například Millöckerova Žebravého studenta a Voskovcovu–Werichovu–Ježkovu Těžkou Barboru ve zpěvohře anebo Molièrova Pána z Prasečkova v činohře.

V roce 1951 přichází nabídka z Plzně. Plzeňské divadlo prožívá v té době pod vedením skvělého herce a režiséra Zdeňka Hofbauera jedno z nejúspěšnějších období své historie. Zkušený divadelník Hofbauer dobře rozpoznal Němečkovy kvality a angažoval jej do funkce šéfa baletu. Šest let, která následovala, byla jednak léty možná největších Němečkových tvůrčích úspěchů a současně léty, kdy se z původního služebního baletního tělesa, jež čas od času uvedlo premiéru celovečerního baletu, stal sebevědomý ambiciózní baletní soubor.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na